Podvazky až z Londýna...

Když se "za Dubčeka" (1968) smělo konečně zase cestovat na západ, byl jsem poslán na týdenní služební cestu do Londýna k firmě English Electric Computers. 

Má tehdejší manželka mi dala za úkol, abych ji z Anglie dovezl podvazkový pás, v Česku prý nebyly k dostání a když, tak ve velmi mizerné kvalitě. Celý týden jsem v Londýně šetřil diety tak náruživě, že jsem si místo oběda dával na ulici hot-dog (párek v rohlíku) a k večeři jednu až dvě čokoládové tyčinky.

Předposlední den cesty jsem se svým našetřeným mamonem = 12 liber, vyrazil do ulic Londýna, abych nakoupil dárečky domů. Už v prvním krámě v Soho jsem udělal kardinální chybu tím, že jsem si neuvědomil, že ti nemožní Angličané píší sedmičku jako jedničku, zatímco jedničku píší jako I. Za výlohou jsem uviděl krásný černý vlněný svetr s norským vzorem a na něm svítila cena 19 šilinků. Řekl jsem si: Libra má dvacet šilinků, takže je to jenom necelá libra a rozhodl se ten svetr koupit. Teprve když zacinkala pokladna a tam se objevilo 79 šilinků, tedy necelé 4 libry,  podlomila se mi kolena, ale už jsem nemohl nic dělat. Zbylo mi tedy 8 liber, to jest 1 libra jako železná zásoba a 7 na všechny ostatní dárky. Rozhodl jsem se, že nejprve koupím ten ošemetný podvazkový pás a pak teprve, z toho co zbude koupím drobnosti pro rodiče a sestru Blanku.

Z nevědomosti jsem udělal další chybu, netušil jsem, že zrovna Regent Street je ta nejdražší ulice v celém Londýně, kde jsem se právě zcela náhodně motal.

Jedna výloha s dámskou módou mne inspirovala, že tady by se takový pás "dal sehnat" a vstoupil do jámy lvové. První, co mne udivilo, že tam nejsou žádní kupující, ale vtom už se odněkud vynořily tři krásné slečny, které byly značně potěšeny pánským a pro ně neobvyklým zákazníkem. Vrhly se ke mně s dotazem co si jako přeji? Nevěděl jsem jak se anglicky řekne podvazkový pás, dnes už to dávno vím, je to suspender belt a tak jsem byl nucen to jako mim názorně ukazovat rukama. Dal jsem si obzvlášť záležet na tom, jak se do podvazků připínají punčochy a jak eventuálně se v zubech drží desetník, pomocí kterého se i poškozený podvazek dá použít. Viděl jsem to jednou v černém divadle. Takže slečny se rozesmály a ihned pochopily co chci a byly ke mně nepředstavitelně milé a doprovodily mne až ke schodišti, pokrytém kožešinou. Ovšem po té kožešině nahoru šla se mnou už jenom jedna dáma,  ta nejkrásnější...

Pochopil jsem to jako, že jdeme do nebes s tím nejdražším zbožím, že tohle asi bude takový nej- luxusnější krám v celém Londýně, patrně  pro královskou rodinu  a  další vládní potentáty!

Mysl mou zaměstnával jen jeden problém: Jak se odtud dostat, s co možná nejmenší ostudou?

 Slečna mně začala hned předvádět na různých pannách všemožné krásné podvazky, ale já viděl jenom ty horentní ceny. Nemohl jsem tak plně vnímat tu krásu, a tak jsem jí řekl: „Víte, slečno, já mám jeden hlavní problém, jsem z Československa a nemám u sebe dost peněz, prosím, můžete mi ukázat jen ten nejlevnější model?“ Slečna se kupodivu i nadále tvářila mile a vytáhla z jednoho šuplíku lesklou růžovou roli jako rouru od kamen, otevřela ji a vyndala na stůl krásný krajkový pás se slovy: „Prosím, pane, tento model stojí pouhých sedm liber.“ Kámen mi spadl ze srdce a ihned jsem na to hodil jenom fintu, že takovýto pakatel pochopitelně u sebe mám a poděkoval jsem jí za pochopení mé situace...

A tak tedy ten svetr s norským vzorem dostala matka na půl se sestrou a já s otcem napůl krabičku extra-žiletek Wilkinson. Manželka jen litovala, jaká škoda, že se s tak nádherným pásem nemůže pochlubit na veřejnosti, ale jen doma. A já sám jsem musel uznat, že ten pás byl opravdu báječný, ženě slušel a v Česku byl  tak jako tak nevídaný...!