Na tomto místě bych chtěl vzdát hold slavné hře George B. Shawa „Pymalion“, která byla již více než před sto lety (rok 1913) uvedena na divadelních scénách ve Vídni, v Berlíně a v Praze. Také já jsem propadl jejímu kouzlu a viděl ji vícekrát jak na divadle tak ve filmu. Pro ty, kteří tuto hru tak dobře neznají, uvádím zde v kostce několik drobných zajímavostí.Dle antického mýtu jistý sochař jménem Pygmalion vytesal ze slonové kosti, či z mramoru, nebo buhví z čeho, moc
krásnou dívku, kterou nazval Galathea. Dívka byla tak krásná, že se do ní sám nekonečně zamiloval a pak uprosil bohyni Afrodité, aby jí vdechla život, načež s ní žil šťasten až... A jestli dosud nezemřeli, tak už by bylo na čase..!
Toto dávné téma nadchlo anglického dramatika (irského původu) Georga Bernarda Shawa, (Nobelova cena za literaturu) k napsání divadelní komediální hry, jejíž děj přenesl z antiky do současnosti roku 1912. Na místo sochaře Pygmaliona dosadil profesora akustiky Henry Higginse, který se zabýval lidskou mluvou, správnou výslovností a jednotlivými nářečími. Tvrdil o sobě, že dokáže podle mluvy přesně určit, odkud daný člověk pochází a v Londýně dokonce i ze které čtvrti, ba i ulice...
Eliza Doolittle, chudá prostá květinářka ho upoutá svým příšerným nářečím londýnské chudiny a zanedbaným vzhledem. Tato jednou zcela náhodně zaslechne útržek rozhovoru Prof. Higginse, s jeho přítelem plukovníkem Pickeringem, jemuž se on chlubí, že by i z tak prostého děvčete dokázal udělat dámu. Líza si našetří trošku peněz a jde požádat Higginse, aby jí dával hodiny správného mluvení. Ten se jí vysměje, ale vzápětí uzavírá s Pickeringem sázku, že z Lízy do půl roku udělá dámu, že nikdo z vysoké společnosti neodhalí její nízký původ. Líza se těžce sžívá s životem dámy – musí se změnit, mýt, česat, slušně mluvit. Higgins jí za Pickeringovy asistence každý den učí správně vystupovat. Sám je ale při učení hrubý a dává Líze jasně najevo, že je vysoko nad ní, zatímco Pickering s ní mluví s úctou, jako by už byla dáma. Líza se učí rychle a zanedlouho se opravdu dokáže chovat jako pravá dáma.
Higgins se do ní postupně zamiluje, ale nechce si to přiznat a obelhává sám sebe, že si pouze zvykl na její tvář! Líza zjišťuje však, že život na úrovni není žádná slast a že jí nejvíce vyhovoval dřívější život na ulici. Zpátky už se ale vrátit na ulici nechce a vlastně ani nemůže, hrdost už jí nedovolí sklouznout zpět do chudoby a proto jako ženicha akceptuje, Freddy Eynsford-Hilla, který je schopen jí zajistit slušnou budoucnost.
V roce 1938 natočil známý anglický režisér Anthony Asquith tuto hru ve stejnojmenném filmu „Pygmalion“. Do hlavních rolí nasadil dva známé herce: Leslie Howard (1893-1943) a Wendy Hiller (1912-2003).
Ovšem podle předlohy G.B.Shawa měla původně tato hra končit tak že, přes vzájemnou lásku obou hlavních představitelů si Eliza vezme svého mladého ctitele Freddyho, který jí zakoupil květinářský krámek.
Pro svůj nový film však chtěl režisér Asquith mít zakončení s nejvíce oblíbeným happy-endem hlavních postav...
G.B. Shaw však s tím nesouhlasil, protože dle jeho úsudku, dva tak diametrálně rozdíl-né charaktery hlavních postav neumožňují absolutně představu šťastné svatby, ale nakonec přece jenom souhlasil alespoň s kompromisním řešením otevřeného konce:
Slzící Higgins, mající za to, že Líza odjela za Freddym, ji po jejím nečekaném návratu k němu, vítá opět jen jako služku: „Elizo, kde jsou zase ty moje pantofle?“
O 26 let později v roce 1964 natočil americký rež. George Cukor tuto hru, tentokrát jako muzikál pod jiným názvem „My Fair Lady“ v hlavních rolích: Rex Harrison (Prof. Higgins) a Audrey Hepburn (Eliza)...
I přesto, že Audrey Hepburn byla právě velmi výbornou zpěvačkou, prosadil si režisér, že její roli nazpívá ještě lepší, už postarší Marni Nixon.
O 26 let později v roce 1964 natočil americký rež. George Cukor tuto hru, tentokrát jako muzikál pod jiným názvem „My Fair Lady“ v hlavních rolích: Rex Harrison (Prof. Higgins) a Audrey Hepburn (Eliza)... I přesto, že Audrey Hepburn byla právě velmi výbornou zpěvačkou, prosadil si režisér, že její roli nazpívá ještě lepší, už postarší Marni Nixon.
Hudbu složil Frederick Loewe a texty písní napsal Alan Jay Lerner. Takže tento film se stal největším muzikálem všech dob a získal osm Oscarů!
***
12 komentářů:
Díky za připomenutí. Člověk by neřekl, že tohleto rozkošné dílko je už tak letité. Myslím, že čas nic neubral na jeho důvtipu a že za dalších sto let, třeba i později, se lidé budou stejně upřímně bavit, jako my. Helena.
Podle mne, Helenko, byl pan Shaw geniální i jako vtipálek. Anekdoty, které se o něm vypráví se prý zakládaly na pravdě, třeba:
Jedna krásná filmová diva mu na večírku řekla: "Představte si pane Shaw, jaké bychom my dva mohli mít ideální děti - krásné po mně a chytré po Vás!"
G.B.Shaw odpověděl: "Ale ta katastrofa, kdyby to bylo obráceně!"
Mirku, nejsem si stoprocentně jista, že se to říkalo právě o G.B.Shawovi, že tenhle geniální spisovatel prý měl problémy s interpunkcí a tak na závěr svých článků vždycky jeden řádek věnoval samým čárkám, tečkám, středníkům a pod to napsal, "zařaďte si je kam patří." To by se mi docela líbilo, protože člověk někdy neví, kde by ta čárka v souvětí měla být... Helena.
Tohle jsem, Helenko, ještě neslyšel, ale bylo by to docela dobře možné. Jednou taky seděl v kavárně, když tam vstoupila velice nápadná a afektovaná dáma. Vytáhl si svůj blok a začal kreslit, dívaje se na tu dámu. Vtom ona vstala, šla k němu a řekla hlasitě: "Pane, já si nepřeji, abyste mne maloval, zakazuji si to!" Shaw jen pokrčil rameny a ukázak blok na všechny strany.
Byla tam naskicovaná husa...
Ma Fair Lady mne potěšila , patří k mým oblíbeným. Nevěděla jsem však , že jí zpívá jiná zpěvačka. Vloženou melodii - česky - Chtěla bych tančit jen ..... si zpívám často , je krásná. Zdraví Marcela
Marcelko, tenkrát se taky Audrey Hepburnová naštvala, protože byla dobrou zpěvačkou a chtěla to odzpívat sama, ovšem řežisér George Cukor (mimochodem slovenského původu, Amíci jeho jméno čtou "Kjůkor") si prosadil výbornou zpěvačku Marni Nixonovou a Audrey to nakonec musela sama uznat, že má režisér pravdu...
Krásný film a Kjůkor mne pobavil! (e-mail pošlu ;-) ) Hani
Jsem pořád krapet zaostalá, nestíhám vše číst a komentovat, ale te´d jsem ráda, že jsem si chvíli k počítači sedla.
Byli jsme ve Vídni a v Bratislavě od soboty do pondělí večer, řečí (cizích) jsme si užili. Nejvíc jsem ovšem perlila já - naše Pája se smála, že začnu jakoby anglicky, pak to převedu do češtiny a zakončím německy danke. Ale domluvila jsem vše, nejvíc jsem byla šikovná, když jsem zjišťovala, kde je hotel. Na "Bitte, hotel?" stará paní ve Vídni jen pokrčila rameny. Tak jsem zkusila acomodation a pak i ubytování, nic. No, a pak jsem udělala jako ležící spící - a ona: Ja, schlafen? A hned mě poslala někam vpravo a vlevo - a našli jsme to (ale měli v tom penzionu zavřeno). NULI
Tento příběh je báječný a znám ho ve filmové podobě s Audrey Hepburnovou. Nevěděla jsem ale o peripetiích kolem jeho závěru, jsem díky tobě zas o malinko chytřejší.
Hezký den přeje Jarka. :-))
Těší mne, že se Ti to líbí, jsme asi na podobné vlně...
Historie a konce filmů byly pro mne také přinosné :-)
Po letech jsem se dostala k tomuto Tvému vyprávění. Komentáře už obvykle nepíšu, ale tady činím výjimku, protože jsem zachytila, že jsem komentovala už 23.12.2009! Pája mezitím zestárla a dělá v půlce června první státnice na VŠE!
Musím ale říct, že Tvoje povídání je stále přínosné! NULI
Okomentovat