Aleš a Julia jsou stále ve při

     

Když se můj kolega v práci, Aleš Macoun, vrátil z jarní dovolené, přinesl balíček fotek, aby se tak trochu pochlubil, kde všude se svou snoubenkou Julií byli. Zcela typicky naivní amatérské fotky, všechny byly víceméně zaměřeny na ně samé, takže se sotva poznalo, je-li záběr pořízen v Praze nebo v jakémkoliv jiném místě třeba na Kamčatce. Dominantní roli na všech fotkách hrála fotogenická a evidentně své krásy si vědomá slečna Julie, ovšem její nejlepší snímek Aleše, kde byl s uříznutou půlkou hlavy, překonal všechna moje očekávání, což jsem neopomněl komentovat: „Teda řeknu ti, Aleši, tady vypadáš skvěle! A zde ta tvoje Julia je skutečně půvabná, hlavně s tím rudým švýcarským praporkem rostoucím jí přímo z hlavy. Můžeš mi říct, kde jste to vlastně byli?“ 

„Procestovali jsme skoro celý Švýcarsko“, Aleš rozhodil ruce, „Bazilej, Curych, Lucern, Ženeva atd. Byla by to OK dovolená, až na to, co neumím pochopit, Julie byla snad každodenně hamižná.“ 

„Co tím myslíš hamižná?“, nechápal jsem. 

„No, vona se kvůli každý pitomosti se mnou hádá! Třeba, rozumíš, já to nepochopím, že je vůbec něco takovýho možný. Ty její záminky jsou úplně máknutý, třeba, že jsem zase šišatě zaparkoval, nebo že jedu za autobusem kterej čoudí, nebo že jsem vybral blbej hotel, kde se nedá spát, nebo je hrozný počasí, jako kdybych já za to moh‘!“ 

„Já tedy nevím, Aleši, ty si opravdu myslíš, že to bude čím dál lepší po svatbě?“ 

„Nojo, horší to bejt nemůže, představ si třeba situaci: stojíme v Curychu na přechodu a já, jako ukázněný chodec čekám na zelenou, ona to chce přeběhnout na červenou a říká: pojď honem, dokud nic nejede! Já nechci, protože nikam nespěcháme, tak proč riskovat pokutu nebo i zdraví. Ona nato: Švýcar by tě přece nezajel, to jsou slušní lidé! Já se nakrknu a oponuju, že zaprvý nevím kdo sedí za volantem jestli je to Švýcar a za druhý neznám všech pět miliónů Švýcarů – a hádka je na světě, kvůli takovýhle kravině!“ 

„To víš, Aleši“, konejšil jsem ho, „každý člověk má své mouchy, ber to pozitivně a buď rád, že je aspoň krásná, no, ale jestli si ji chceš vzít, tak bych ti to za flašku koňaku rozmluvil.“ 

„Jo, krásná je, to jo, ale na nervy mi dovede zahrát jako Beethoven na okarinu...“

Vtom zabzučel Alešův telefon. „Hele, jestli to bude Julie, tak zapnu reproduktor, aby sis ji mohl taky poslechnout, její nádherně sametovej hlas, pro kterej ji miluju!“

Byla to skutečně Julie: „Alešku, lásko, co tomu říkáš, mám jedinečnou možnost koupit tady od mé kolegyně Pavlové na dnešek dva lístky do divadla na Turandota, to bych moc ráda viděla.“ Aleš to však odmítl s tím, že právě dnes večer běží v televizi mezistátní utkání ve fotbalu Holandsko-Francie a to je mu důležitější než nějakej přiblblej Turandot.

„To mě ale moc mrzí, Aleši, víš, že jsme spolu nebyli ještě ani jednou v divadle. Zdá se mi, že už o mně tak nestojíš  a mimochodem Turandot je princezna!" 

„Drahá Julie, proč do toho divadla nemůžeme jít někdy jindy, proč musíme jít zrovna dnes, protože se to náhodou hodí nějaký bábě Barvínkový?"

"Mimochodem ta paní se jmenuje Pavlová a je o rok mladší než já! Navíc, ty jsi si nevšiml, že mám dnes svátek a ty zítra, a že jsme to mohli společně oslavit a udělat si hezký večer? Považuješ to snad jenom za romantickou zbytečnost?", řekla Julia.

 

„Právě se dívám na kalendář  a co vidím, že dneska má svátek Julius, to jest muž, zatímco ty jsi, podle všech nepřehlédnutelných znaků žena Julie  a ty máš svátek, počkej... ano.. až 10. prosince, přesně jako  moje teta Julča. Naproti tomu já mám skutečně  svátek zítra, kdy žádnej fotbal  není  a chtěl jsem ti  to  právě navrhnout, abysme  to spolu oslavili,  ale ty jsi mě  bohužel  předběhla", zachraňoval  hrozící spor Aleš.

„Ne, já mám svátek odjakživa  dnes, 12. dubna", trvala na svém Julie. „Je to naše tradice dle mé babičky, protože  dříve se jména v kalendáři psala  v genitivu, jako svátek koho, čeho, čí, tedy nikoliv  Julius, jako  se to píše teď, ale  svátek  Julia a babička se spletla a dala mi podle kalendáře jméno Julia, mám to tak i v křestním listě!"

„Hele, Julinko, nebudeme se přece hádat, kvůli chybě tvé babičky, to je stupidní..."

„Co, moje babička, že je stupidní? To byla náhodou velice moudrá žena, ona se vlastně ani tak moc nespletla, ale ona razila heslo, že dítě se musí napřed narodit a pak teprve může mít svátek. Já jsem se narodila 22. prosince a nemohla jsem tedy mít svátek 10. prosince", Julie neustále zvyšovala hlas, „to byl ten hlavní důvod, proč mi babička vybrala ten 12. duben!"

„Zadrž svůj gejzír", přerušil ji Aleš, „řekni, jak chceš tento debilní problém řešit?" 

„Jakej debilní problém? Kdo je tady debil? Když ty nechceš oslavovat můj svátek, tak já nechci slavit tvůj svátek! Je ti to jasný?", zavzlykala Julie.

„Ty už seš jako tvá ségra, kvůli každý hovadině uděláš kravál!", řekl vztekle Aleš, který se už přestával ovládat.

„Jsem já u tebe nějaká hovadina? A víš, co seš ty, inteligente? 

Ty seš u mně drahej oblek bez obsahu a zcela nenapravitelnej fotbalovej kretén!"

"Tak, to je jasná zpráva. Čau!", zařval Aleš a praštil se sluchátkem vztekle o stůl.

„Kamaráde“, řekl jsem, „právě teď jste mi oba názorně předvedli, jak moc se máte rádi!“ Aleši, jsi můj kamarád a nechci ti do ničeho mluvit, ale rozmysli si to dobře, já jsem znal kdysi taky takovou hamižnou dívku."

„Vono to teď jen tak divně vypadá, ale už se těším na večerní čepobití!“

„Co to je, Aleši, proboha jaké čepobití?“

„Husitská tradice a naše něžné usmiřování se v posteli...“

Fascination