3 starci nachmelení a 3 vdovy

Zde se jedná o to, že bývalí maturanti z roku 1950, si svolali po 50 letech třídní setkání všech svých spolužáků: "ZLATÁ MATŮRA TĚ

VOLÁ, KÁMOŠI !"

Z celé třídy, se z těch 30 osob, sešli jen tři dědové, nemocem dosud docela vzdorující,  něco jakoby takzvaní: »Tři mušketýři!«

„Zbyli jsme jenom tři? Je to proboha tím, že bychom byli takovej lemrovitej národ?“, položil řečnickou otázku Franta Čihák, zvaný Ferry.

„Néé, to je tím, že si musíme furt přivydělávat k těm naším mizernejm důchodům“, řekl skeptik Charly, jinak Karel Hraběta.

„Ne, já si zase myslím, že Češi nedovedou žít, pořád se za něčím ženou a pachtí, a na život jim prostě nezbývá čas. Oni se uklidní teprve až když je šoupnou do penálu...“, projevil svůj názor, vždy rozvážný kliďas, Honza Hoffmann zvaný Johnny.

Tuto pánskou selanku náhle přerušily svým vstupem tři elegantní, nikoliv již nejmladší, dámy s dotazem, jsou-li zde správně na srazu třídy osmé B, reálného gymnasia...
„Milé dámy,“ řekl Honza zdvořile, „vzhledem k tomu, že jsme zbytková množina studentů jen chlapeckého gymnázia, nemůžete bohužel být našimi spolužačkami, nehledě na to, že jste na první pohled výrazně mladší nežli jsme my, staří paprikové.“
Madam s lila přelivem na melírovaných vlasech zvedla ruku jakoby se hlásila: „Byli ve vaší třídě také Weber, Bučinský a Švarc?“
„Ano byli, samozřejmě, že byli“, ozvalo se souhlasné mručení: "Ano, to byli všichni tři děsně fajnoví kluci!"

„Takže, tím jsme tady, jak se mi zdá, my tři ženy oprávněně, že ano" ujistila se Lady Lila-Melír!...

"Doufáme, vážení a milí pánové, že nás nevyhodíte“, zeptala  se milá boubelka s krásným, balkonově vyklenutým  hrudníkem...

„My jsme totiž jejich tři vdovy“, dodala třetí madam, důstojná, její Eminence, a představila sebe i ostatní dvě: "Melír: Zuzana Švarcová,  Blond: Anita Bučinská  a  nakonec já - Bílá paní:  Kamila Weberová.“

"Aplaus!!!" zvolal Ferry. Následovalo přidání tří židlí kolem jejich kulatého stolu tak, aby se sedělo střídavě žena-muž vedle sebe. Dámy chtěly hned na úvod vědět, zdali jsou pánové také inženýři, jako byli jejich manželé. „Ano, vážené dámy, myslím, že když řeknu, coby zde nejstarší, že zcela nejlepší je používání křestních jmen, po americkém vzoru a zachování vykání po vzoru českém“, prohovořil Karel a dodal, „naše jména FOK tedy: Franta, Onza a Karel, k tomu bych chtěl doplnit, že Onza je česky Honza, Francouzi, jak známo "H" nevyslovují a navíc jsme si naše jména tak trochu po-američtili: Ferry, Johnny a Charley, přesto, slyšíme na všechno jako pejskové...

"Pan Onza je původem Francouz?" optala se Zuzana.

"Ne, Zuzanko, Kája totiž blábolí: kdykoliv a cokoliv", vysvětlil Honza.

 

Dámy souhlasily se vším a dokonce klidně akceptovaly též prozrazení stáří všech. Všem mužům už kráčelo na sedmdesátku a tři krásné vdovy se mohly tedy klidně pochlubit svým relativním mládím - všechny tři tvrdily, že jim je okolo šedesátky.
Načež dámy barvitě vylíčily, jak vůbec vznikl nápad zúčastnit se tohoto setkání. Bydlí totiž ve stejném družstevním paneláku a kamarádí spolu od nepaměti. V uplynulých deseti letech jim postupně poumírali jejich manželé, a ony, coby veselé vdovy, podnikají občas "dámské jízdy". Když asi tak před měsícem dostaly pozvánky pro své zesnulé chotě, tak si jednoduše usmyslely, že je zastoupí a přijdou na sraz místo nich. Schválně, jestli si toho někdo všimne!

A pak se jedlo, pilo, hodovalo, ba dokonce i tancovalo při hudbě z radia, a ani série drobných nehod nepokazila, ba naopak zvýšila, dobrou náladu této dříve narozené mládeže.
Malý malér se stal Anitě. Při večeři jí spadla jedna neposlušná oliva do jejího bujného výstřihu, a pohotově ochotný Karel ji chtěl bleskově vylovit, jenže to provedl tak nešikovně, že oliva zapadla až někam hodně hluboko. Jenom naoko se zlobící Anita ho plácla přes ruku: „Nešiko, počkejte, já sama!“
V té chvíli si smíchem slzící Zuzana začala mnout oko a zjistila, že ji spadla řasa pod víčko. Požádala o pomoc vedle sebe sedícího Honzu:
„Jene, prosím pěkně, mohl byste se mi podívat do oka, mám tam někde řasu.“
„Zuzanko, dívám se rád  do vašich čokoládových očí“, řekl Honza hlasem Oldřicha Nového a vzal si na pomoc její látkový kapesníček, „nemusíte se vůbec ničeho obávat, jsem polovičním lékařem, ale i kdyby se náhodou zákrok nepodařil , tak...“

„Ano, vím, nic se neděje, mám ještě druhé oko, že ano?“ Honza vstal a naklonil se nad Zuzanou, aby mohl lépe operovat.
„Podívejte se lidi, co to tam ty dva dělaj’,“ zvolal Karel závistivě.
„Lovím řasu v oku, zatímco ty raději lovíš olivy v dekoltech“, odtušil Honza hlasem Oldřicha.

V půl dvanácté dámy naznačily, že budou muset končit, aby chytly poslední metro. Když si odskočily se přepudrovat, vznikl mezi pány problém, jak to bude s placením. Honza navrhl, že to zaplatí sám a potom si to mezi sebou rozdělí na třetiny.
„Seš blbej, Johnny, přece nebudem platit za ty baby, který už asi víckrát  neuvidíme“, nesouhlasil na peníze opatrný Franta.
„Hele, já to těm dámám vysvětlím docela nonšalantně“, ujistil Honzu výřečný Karel.
Když se dámy vrátily, ležely už na stole dvě účtenky, jedna pánská a jedna dámská. Karel začal řečnit: „Vážené dámy, gentlemani dosud nevymřeli, ale jenom trochu zchudli, takže jsme zvolili následující systém: Každý jen za sebe. To pití jsme ovšem převzali jen my, muži. 

Řěkli jsme si , že byste stejně s ničím jiným nesouhlasily.“

Dámy se jen shovívavě usmívaly: „Ano, my to taky tak děláme při našich "jízdách", každá platí sama za sebe.“

Při odchodu se páni galantně nabídli doprovodit dámy domů, tedy až kamsi do horoucího pekla, sídliště v Hájích. Už cestou v metru bylo všem jasné,  že se o přízeň Kamily nebezpečně snaží "slamák" Franta.

 A  tu  boubelatou Anitu, suverénně  okouzloval  starý mládenec Karel.

Na Honzu pak vyšla, ta nejhezčí, plnoštíhlá  kráska,  Zuzanka...
Když dorazili před jejich panelák, který byl vyklonován jako ostatně celé sídliště podle jednoho mustru, bylo s podivem, že se dámy trefily hned napoprvé do správného vchodu. Nastalo trapné přešlapování u domovních dveří: Pozvou je vdovy ještě ‚na skok‘ nahoru? Dámy si začaly něco šuškat a pánové odstoupili o pár kroků, aby se rovněž strategicky poradili.
„Hele, kluci“, Karel se zatvářil proutnicky, „jesli nás ty ženský pozvou nahoru, tak tam zůstanem až do rána, a sice každej u jiný, jasan? Já už to mám s tou Anitou prakticky hotový.“
„Já jsem pro“, kývnul Franta, „má manželka je v lázních, takže o nic nejde. A co ty, Johnny, seš už roky rozvedenej, vypadáš vodpočatě, tak snad tu krásku Zuzanu taky uřídíš, ne?“
„Pánové, nemysleme hned na nějaké prasečinky“, mínil Honza, „zatím nevíme na čem se dámy usnesou, třeba navrhnou, aby se hrála Kanasta, nebo Bridge...“
„Mluvíš jako intelektuál“, přerušil ho Karel, „což je, jak známo, člověk, který si myslí, že existuje něco lepšího než sex. To já nejsem, basta!“

Konečně se dámy dohodly: nejprve půjdou všichni na kafe ke Kamile a pak se všichni přesunou o patro výš na jednohubky a pivo k Anitě, a nakonec se přestěhují do šestého patra k Zuzaně. Tam se prý může více hlučet než dole. Zuzanka má báječné nahrávky a dá "do placu" dokonce láhev Metaxy, slané mandličky a jiné pokroutky.

Pod vlivem Metaxy se zakrátko začaly Anita i Kamila velmi rozpustile chichotat i sebehůř vyprávěným anekdotám Franty a Karla, kteří se tak předháněli v košilatém bavičství. Honza si brzy všiml, že se Zuzana očividně nudí a zoufalými pohledy ho prosí o pomoc.
Rozhodl se tedy okamžitě přerušit proud otřepaných fórů svými provokativními narážkami na adresu kolegů. Anita se právě věšela na Karla, což se mu hodilo k jeho záměru: „Anito, máte absolutně mé požehnání, ano, držte se Charlyho, je to prachař! Kromě té své nemalé penze tyje, totiž z výnosné půjčovny jízdních kol, a to je něco jako tiskárna na peníze, nebo jak my, jazykoví puristé, odborně říkáme: »švajcké  rito!« 

„Jakýpak rito, vždyť je to jenom svrab a blbý neštovice, lituju, že jsem s tím kdy začal a vrazil do toho úplně všechny svoje prachy!“ prskal Karel.
„Dámy, tohleto mu nevěřte, spočítal jsem si to: Půjčuje dvacet kol, bere třicet korun za 1 hodinu, a má otevřeno až deset hodin denně. To máme, to máme: 20 x 30 x 10 = 6000 za den, za rok krát 365 to už hodí přes dva miliony, a za deset let..." mávl rukou Honza.
„To je blbec!“ vztekle vypěnil Karel, „copak jsou ty všechny kola pořád pronajatý? Co v zimě a vůbec při blbým počasí, za celej den ani ťuk!  A co opravy, a co krádeže kol!“

Tentokrát se prvně rozesmála Zuzanka, což Honzu povzbudilo do další nadsázky: „Kamilko, vy jste taková lady-like, jakoby z horních deseti tisíc, nemáte dokonce i modrou krev?“
„To bohužel ne, ale moje babička sloužila u hraběte von Neuberga na zámku jako pradlenka.“
„No, a vidíte, tady Ferry, ten možná dostane od anglické královny řád zlatých fuseklí, -éé- totiž podvazků, už je to na spadnutí!“
„Ten je zas nametenej, že neví co pindá“, kroutil hlavou Franta.
„Omyl, Ferry, sám jsi se mi kdysi svěřil, že máš králičí farmu někde u Jinců. Víte, Kamilko, Ferry dokonce exportuje ty své králíky do Anglie. Jeho firma »Ferry Rabbits International Limited« - je dodává jako specialitu pro Buckinghamský palác!“

„To je to přiblblý  Rádio Jerevan!“, řekl Franta: 

"Moji rodičové měli kdysi dávno králíkárnu se čtyřmi angoráky. Honza se ovšem nepochlubí, že maluje obrazy, zúčastňuje se  různejch aukcí a vernisáží, vydělává na tom majlant a jeden jeho obraz eště dokonce dnes - visí v pařížským Louvru hned vedle Mona Lízy.“

„Pánové, je vidět, že jste všichni dobře situovaní, a my naivky jsme si myslely, že jste jen zchudlí džentlmeni...", řekla ironicky Zuzana.

Když ve dvě hodiny došlo ke krizi z únavy, zeptala se Zuzana mírně alkoholizovaným hlasem: „Vážení, pozór, komu se chce spát, ať -éé- zvedne ruku.“
„Já“, hlásila se Kamila, „a jedno spací místo mohu pronajmout na gauši - gau-či dole u mně, pro toho, kdo to má nejdál domů.“
„To b-beru všema dvaceti, bydlim až v Li-libni“, hlásil se Franta.
„A já nabízím jedno kanape u mně, škyt - pardon, ze soucitu gbl-, k bližnímu“, pronesla hrdě Barbie-Anita.
„Souhlas“, zaburácel Karel, „ž-zbožňuju od dětství spaní na kanapi!“
Zuzana se obrátila na Honzu: „Jendo, a ty nejsi vůbec ospalý?“
„Já vůbec spát nemusím“, řekl suverénně, „spočítal jsem si, že za celý život jsem už naspal dvě stě tisíc hodin, to je cirka osm tisíc dní, což odpovídá zhruba dvaadvaceti rokům! To snad bohatě stačí!“
„Ale my s Kájou už deme do hajan“, Anita se přimkla ke své oběti.
„Myška - my s Ka-milkou taky“, pospíšil si doplnit Franta.
„Tak dobře“, řekla Zuzanka, „ale zítra ráno v deset hodin bude zde sopečná-é-společná snídaně, jako tedy-tady-tedy u mně, souhlasíte?“
„Fajn, Zuzi, já ti přídu po-pomoct“, hlásila se Anita. „A já donesu tousty a vajčka“, doplnila Kamila.

„Takže, dobrou noc vespolek“, řekl netrpělivě Franta a zamířil si to s Kamilou ke dveřím... „É-eště m-moment, pánové“, Karlovi se už leskly oči jako skleněnky, „dámy nás zvou na snídani, zač už dop-předu děkujeme, a...á.. teďka nevím, co jsem to chtěl vlastně říct...“
„Určitě nějakou pitomost!“, doplnil ho Honza, přitakávaje hlavou...
„Jóó, už vím, já zase zvu nás tři mušketýři-ry, tedy vás dva a mně, společně na WC, kde slavnostně zkřížíme své meče, tedy proudy a prohlásíme, že tento več-čírek byl neobly-čejně vydařenej.“
Ženy jim nadšeně zatleskaly a muži se odebrali do koupelny.

Zkušený Don Juan Charlie jim udělil poslední pomazání: „Kluci, já doufám, že se za vás nebudu muš-muset št-stydět, a že statečně obhájíte čest práci-é-totiž čest naší školy. Berme to jako pietní vzpomínku, a vlastně rovněž i povinnost vůči našim zeš-snulým karamádům. Nevim jak vy, ale já jsem furt eště top-fit. Pro mně neni eště problém za jedinou noc třeba i...“  A třikrát po sobě bouchl pěstí na vanu.
„T-to je toho,“ zabručel Franta „t-to já jsem jednou dokonce...“
„Pánové“, přerušil je Honza, „odmítám tímto způsobem licitovat. Gentlemani, jak známo, si užívají, ale mlčí!“
„Nóó, dyk to je právě to, co chci říct“, Karel se rozohnil, „my se přece nebudeme u snídaně před dámama chlubit, kdo kolikrát! My, jako inteligenti, si to řeknem jináč: kolik kostek cukru do kafe, tolikrát to bylo, ale přísahejme si, že si nikdo nepřidá ani půl kostky! To je gentlemen agreement!“
„Ano, tak přísaháme. Hurá na to!“ zvolali pateticky sborem...
„A k tomu nám dopomáhej Viagra!“, dodal suše Franta.
Za dveřmi koupelny zvědavě připoslouchávající dámy významně  na sebe mrkaly a jenom stěží zadržovaly smích.

Dopoledne v deset zasedlo všech šest do šedo-zelena vyspalých osob k slavnostní snídani. Dle tajné dámské dohody se Zuzana při nalévání kávy nevinným hlasem zeptala: „Pánové, kolik si kdo z vás dáváte cukru?“
„Já vždycky jenom jednu jedinou kostku“, řekl Honza tiše.
„Já taky jednu, ačkoliv by mi stačila i jen půlka“, kápl božskou Franta a podíval se provinile na druhé dva muže.
Nastalo napjaté očekávání co řekne Karel. Ten se chvíli rozmýšlel a pak se líně protáhl v záklonu na židli a řekl zcela sebejistě: „Dnes zcela výjimečně mám chuť na hořkou kávu mocca!“