Srdcová dáma a kulový spodek!

„Teď eště zavolám tetě Julče, že k ní dneska na tu večeři nepřijdu a vymyslím si nějakou chytrou výmluvu“, řekl si polohlasně Otmar. „Dopr-blé, kde mám zas ten mobil?“, vykřikl najednou vztekle, když ho nikde nemohl nalézt. Načež se po marném hledání zamyslel: „Kde jsem ho měl naposledy – aha, v té pizzerii na Starém městě a tam jsem si ho položil na okenní parapet a když jsme potom s Hankou odešli, tak jsem ho tam, já blbec, nechal ležet!“
Okamžitě vyrazil nazpět do té restaurace, ale tušil, že to nebude nic platné, mezitím uplynuly aspoň tři hodiny. A tušil správně, číšník si na něj jako na hosta sice vzpomněl, ale o jeho mobilu nevěděl nic. Poctiví nálezci už zřejmě dávno vymřeli. Stavil se tedy v prodejně použitých mobilů a koupil si pro jistotu jeden z těch nejlevnějších, Otmar byl dost šetřílek...
Doma si potom připravil řeč, co řekne onomu nepoctivému nálezci, kterému zavolá na své staré telefonní číslo. Modlil se, aby to ten blb skutečně zvedl, což se také stalo:
„Haló?“, ozval se jemný, ženský hlásek a nažhaveného Otmara to vyvedlo z konceptu: „Éé, já volám na svůj mobil a zjišťuji...- éé-...“

„Ano, já to chápu, vy voláte sám sobě a zjišťujete, zdali jste doma“, rozesmála se žena.
„Vážená dámo, to není k smíchu, já mám v mém mobilu desítky adres a další data, takže bych ho urychleně potřeboval dostat nazpět“ řekl Otmar úsečně a nakvašeně.
„To vám věřím a řekla bych, že to je vaše oprávněné přání, ale stále jste mi neřekl, jak s tím vším, proboha, souvisím já?“ 
„A to je právě to, že vy nejste poctivou nálezkyní a to je smutné!

„Prosím vás, pane, zakončeme tento jalový hovor, já vůbec nevím o čem mluvíte, třeba oslavujete a trochu jste přebral..." 
„Moment, slečno, nezavěšujte, já vás ujišťuji, že jsem střízlivý a navíc jsem ochoten vám zaplatit 1000 Kč, když mi ten mobil vrátíte."
„Prosím vás o jakém mobilu to pořád blábolíte?“, zeptala se dáma.

„O tom, co právě držíte ve své něžné ručce!“ Otmar nevěřil, že by byla ta dáma tak natvrdlá, spíše si myslel, že to jen hraje.  
„Jak to? To je přece můj mobil! Proč si myslíte, že je váš, a že jsem vám ho snad dokonce ukradla? Tomu se nemohu smát, to mě uráží!“
„Podívejte se, madam, laskavě na zadní stranu mobilu, je tam vyryt monogram, nebudeme si hrát na schovávanou, to nikam nevede!“ 
„Máte pravdu, na té zadní straně je poněkud neuměle vyryt můj monogram, o tom jsem ani já sama nevěděla, ale to asi udělal můj pubertální synovec, ovšem žasnu, jak to, že o tom víte vy?“
„Omyl! To je totiž můj monogram a já jsem ho tam sám, jak říkáte vy "pubertálně neuměle" vyryl nůžtičkami na nehty a tudíž o tom vím!“
„Tak tady někdo z nás mluví z cesty, vážený pane, můj monogram je OK, jako oukej, protože se jmenuji Olga Kubíčková! 

„Já jsem Otmar Kaminský a mám mobil Nokia, který držíte v ruce! Proto jsem taky věděl číslo a mohl vás zavolat. 
„Ach...takhle to je?... Moment, prosím vás, vydržte...“ Po krátké pauze se ta žena ozvala znovu, ale pokorně: „Moc se vám omlouvám, pane Kolínský, já jsem teprve teď pochopila, proč mě voláte...“
„Kaminský, prosím, jméno mé“, opravil ji.
„Ano, promiňte, pane Kaminský, já jsem měla svůj mobil v mé druhé kabelce a tyto dva mobily jsou k nerozeznání stejné... 
„Slečno-nebo-paní Kubíčková, ale důležitější je, že se musíme někde setkat. Já bych dojel k vám, pokud nežijete někde až na Čukotce.“

„Už se mi to vybavuje kde a jak se to stalo, bylo to v té pizzerii, já tu bydlím hned za rohem v Melantrišce“, řekla zamyšleně.

„Přesně tak! Pokud jste ochotna mi ten mobil vrátit, mohli bychom se sejít třeba tam v té restauraci, kde jste si ho patrně omylem strčila do své kabelky. Nezlobte se, že jsem vás neprávem podezíral z krádeže, slečno-nebo-paní Kubíčková, mrzí mně to a omlouvám se vám.“
„Dobře, beru vás na milost, pane Komínský, a mobil určitě vrátím nepoškozený. Ovšem dnes se mi to nehodí, ale zítra v 17 hodin budu v té pizzerii a budu mít na sobě brčálově zelené šaty,  souhlasíte?“

Otmar byl v tu chvíli rád, že by souhlasil se vším., hlavně, že se ten nenahraditelný a unikátní exemplář jeho mobilu našel!

Když Otmar vstoupil nazítří v pět do oné pizzerie, rozhlížel se dlouho po všech hostech, leč brčálové šaty na nikom neviděl. Posadil se ke stejnému stolu jako včera a zatímco čekal, objednal si plzeňské pivo. Když uplynula akademická čtvrthodinka a žádná brčálová bytost do lokálu nepřišla, začal být lehce nervózní. „Co udělám, když ta baba vůbec nepřijde? Jít na policii se mi ale nechce...“

 „Dobrý den, vážený pane Komínský“, zaznělo nad jeho hlavou. Pohlédl vzhůru a spatřil elegantní dámu v modrých šatech s šírákem na hlavě. „Toto jsou ovšem šaty brčálově modré, vážená dámo, jinak dobrý den vám přeji“, řekl a vstal. „ Ale já se stále ještě pořád jmenuji Kaminský, Vy mi můžete klidně říkat Otmare, když se vám to plete, posaďte se."

„A vy mi můžete říkat Olgo, čímž se vyřeší váš problém, zda jsem paní nebo slečna“, řekla ona pohotově a sundala si klobouk, „ony zelené šaty, mám dnes, v čistírně s vaším dovolením. U tohoto stolu, tedy jsem u-krad-la váš mobil, tady je!" 

„Děkuji, Olgo, ale je to stejně zvláštní náhoda...“
„Jaká náhoda? To se stává a co je to náhoda? Muška jenom zlatá!...“
„Náhoda je když, za a) máme dva stejné mobily, za b) máme dva stejné monogramy a navíc za c) jsme oba sympatičtí lidé! To se musí zapít, zvu vás na dobrou večeři!“
„Ne, děkuji, už jsem jedla, dám si jenom dvě deci bílého“ Olga se zatvářila přísně, „ale to víno si prosím zaplatím sama. Udělala jsem špatnou zkušenost s gentlemany jako jste vy, kteří když něco za ženu zaplatí, tak se jim to potom musí - nějak - rentovat !“
„Podsouváte mi povahu erotomana, to jsem tedy udělal dojem!“
„Vy jste mne považoval za zlodějku mobilů, jsme si kvit"  zasmála se.
„Ano, erotoman se sešel se zlodějkou, to jsme fakt  exkluzivní pár!“ 

„A vaše řeči o třech náhodách a nutnosti oslavování, mě utvrzují v tom, že máte patrně zcela brilantní praxi v okouzlování žen, jenže na mne to opravdu nepůsobí, lituji moc...“, a pokrčila rameny. 
„Paní Olgo, proč máte na mě takový odpudivý názor?“

„Soudím tak podle těch všech jmen ve vašem mobilu. Je to zajímavé, že ženských jmen v poměru k mužským je ve vašem adresáři asi 100:1 ! Nedivím se už vůbec, že ztráta tohoto harému,  by byla pro vás zcela zdrcující..."

 „Hm, a vy jste jistě tento harém důkladně prostudovala.“

„Musela jsem, protože za ten jediný večer přišlo šest telefonátů a čtyři esemesky od různě natěšených žen. No, připadala jsem si jako vaše sekretářka "ex-offo" a párkrát jsem dostala skoro vynadáno! Moment, mám to tady všechno na papíře.“
„To jste mohla klidně zapomenout, nic by se nestalo, to není totiž vůbec tak, jak si to teď, dle vaší bujné fantazie vysvětlujete...“
„Pozor“, přerušila ho, „čtu vám holá fakta. Takže za prvé: dvakrát volala Majerová Hana, že chce mluvit s Otakárkem a chtěla vědět kdo jsem já a mám vám vyřídit, že ji máte zavolat. To bylo ještě slušné. Horší byla jistá Andrea, která mi dala hned kapky, ať vás nezapírám, ona to tušila, že jste u mne. Můžete si prý trhnout fajfkou, ona na vás déle s večeří nečeká!“
„Nojo, Andrea, ta totiž mluvívá  občas dost nevybíravě“,  zasmál se.

„Potom přišla esemeska od Marie Chládkové, která však nevypadala vůbec chladně: Pucku, vozvi se mi, mám dnes na tebe chuť!“ Olga zvedla ukazováček: „Také zpráva  Evy Humlové  byla dosti výmluvná: Kvůli tobě jsem si roztrhla punčocháče, chápeš a Kája se nakrk – a tak dále, a tak dále, to si už konečně přečtete sám.“

„To mě opravdu mrzí, že jste měla takové nepříjemnosti, omlouvám se vám, Olgo, a prosím vás o milost...“
„Počkejte, to není ještě všechno, pak přišly tři telefonáty až po 22 hodině, když už jsem skoro spala. Jakási Sylvie chtěla nejprve, abyste ji ihned zavolal zpět. Za pár minut nato, volala znovu, že to je otázka života a smrti, ať vás ihned seženu a donutím abyste ji zavolal. Za dalších pár minut mě seřvala, že mi to nevěří, že na vás nemám spojení, protože patrně s vámi ležím v posteli. Takže jsem jí musela vysvětlit, jakým způsobem se dostal váš mobil do mé kabelky, což mi samozřejmě nevěřila. Potom jsem mobil vypnula. Myslím si, že budete mít co vysvětlovat, ubohý Otmare.“
„A když vám teď řeknu, že pranic vysvětlovat nemusím, tak mi to také nebudete věřit. Ta Sylvie je moje sestra, to ostatní jsou mé více nebo méně vtipné kolegyně z redakce a ta první jediná slušná Hana, je moje přítelkyně – a to je ten můj celý harém, takže na to žárlit nemusíte...“
„Vážený pane, žárlení u mne nepřichází v úvahu a uvědomte si laskavě, že to všechno mne vůbec nezajímá, tak jako mě nezajímáte celý vy! Takže, mobil jsem vám vrátila, omluvila se vám a věřím, že tím skončilo jednou pro vždy, naše setkání a nebudeme z toho vyvozovat žádné další závěry. Nehledě na to, že mám momentálně svých starostí nad hlavu a tu tisícovou odměnu si strčte za klobouk!“ Olga dopila víno a prudce postavila sklenku na stůl.

„Vážená paní-nebo-slečno Olgo!“, začal  Otmar také strojeně jako ona, "na rozdíl od vás vy mne zajímáte velice  a  přestože se vám, jak si vy přejete, nebudu nikdy vnucovat, musím, nežli se navždy zase odcizíme, říci ještě pár slov:  Vy jste ale skutečně atraktivní a pro mne absolutně nedostupná dáma a fakt, že se muselo stát, nejenom  tři, alébrž devět náhod, abychom se vůbec setkali. Tak tohleto mi vnuklo myšlenku, to pořádně oslavit!  Netušil jsem, že si proto vydedukujete mou děsně odpornou povahu!  Opakuji, že se přihodilo něco zcela neobyčejného, skoro až magického.  Tím mám na mysli náš stejný monogram z 1089  možných kombinací dvou písmen, další náhoda je, že máme z mnoha stovek typů k nerozeznání stejné mobily, právětak,  že Vy jste, jako já, přišla právě včera do této pizzerie, zasedla náhodně k tomuto stolu přesně na moji židli, omylem vzala můj mobil, který jsem tam omylem zanechal na okně.  A navíc, vy jste ženou, která se mi úžasně kouzelně a neobyčejně líbí, že bych byl ochoten, si Vás okamžitě vzít!  

Bohužel, v tomto  osmém bodě se ty naše osobní názory diametrálně  rozcházejí, takže váš názor na mne  je pravým opakem  názoru mého na vás, takže mi v této situaci nezbývá nic jiného než zvednout kotvy a s úsměvem, v rozporu s osudem odejít.“   A dveře za ním cvakly...

Teprve o dva měsíce později se Otmarovi znovu vybavila vzpomínka na Olgu, když dělal interview s jednou umělkyní jménem Oldřiška Kroupová. Během rozhovoru náhodně došlo na zmínku o jejím monogramu OK a v tom momentě mu v duchu znovu ožila episoda se zapomenutým mobilem v pizzerii. Chtě-nechtě musel na to znovu a znovu myslet a nakonec se rozhodl, že na to telefonní číslo Rudolfa Kubíčka, které si tenkrát našel v telefonním seznamu a měl dosud uložené v mobilu, přece jen zavolá, ale pro jistotu z pevné linky, aby nezanechal žádnou stopu. 
„Kubíček“, ozvalo se ve sluchátku.
„Dobrý den, pane Kubíčku, tady Kaminský mohu, prosím, mluvit s paní Olgou?" Napětím mu vyschlo v krku....
„Ta tady už nebydlí, pane, odstěhovala se“, ozvalo se stroze.
„A můžete mi, prosím, říct, kde teď bydlí?“
„To sám nevím přesně, někde na Praze 4, ale zavolejte jí do ordinace 221 555 101 a dejte mi, prosím, Vás pokoj. Já nemám chuť ani čas na nějké novinářské bláboly, stran našeho rozvodu!“
„Přesto uctivě děkuji“, řekl vždy zdvořilý Otmar a jal se horečně přemýšlet, co vlastně by té Olze měl říct. Je to doktorka, a tak bude nejlepší sjednat si u ní termín tak, aby si s ní mohl promluvit přímo z očí do očí, což je mnohem lepší než po drátě. Rozhodl se, že bude dělat jejího pacienta a doufat, že Olga není gynekoložka.  Načež začal ihned vytáčet ono pro něj tak důležité telefonní číslo...

„Praxe Dr. Kubíčkové, u telefonu sestra Mašková“, ozval se tentokrát lahodný, dívčí hlásek.

„Moje jméno je Kaminský, ještě jsem u vás nikdy nebyl, ale potřeboval bych termín u paní doktorky, kdybyste byla tak příšerně laskavá, ta celá věc totiž spěchá“, spustil Otmar svůj vodopád slov.

„Moment, pane Kaminský, když jste u nás nový, tak já si vyplním kmenovou registraci.“ Po údajích jako jméno, datum narození a adresa, přišla otázka na kterou Otmar nebyl připraven: „S jakými obtížemi k nám přicházíte, co vás trápí pane Kaminský?“
„Eé – totiž – na co je paní doktorka -éé- speciálně zaměřená?“
„Já vám nerozumím, jak to myslíte  zaměřená?“, zeptala se sestřička.

 „No jako jestli je třeba internistka nebo ušní, kožní - nebo tak něco...“
„Pane pacient, zde je přece oční ordinace, jak jste přišel na internu?“

Skočil jí do řeči: „Pochopitelně, sestři, ano-ano, správně oční, já sám

nevím jak jsem přišel na interní, mám totiž zánět očních spojek!“

„Myslíte patrně očních spojivek.“
„Správně, ano spojivek, já jsem holt dneska poněkud nesoustředěný, promiňte, oči mi slzí, jdu právě z pohřbu... potřeboval bych ten termín ještě dnes, jelito, ehm,  je - li - to  možné.“
„Chápu, upřimnou soustrast. Čekejte, zeptám se paní doktorky."

 

„Spíše by patrně potřeboval psychiatra, na pohřbu přece slzí kde kdo, ale dobře – ať přijde ve čtyři hodiny,  ale hned potom zavíráme!“ rozhodla doktorka.
Otmar se ještě chytře vyptal sestřičky na adresu, kde se praxe nachází a přesně ve čtyři hodiny vstoupil do čekárny. K jeho nemalé radosti byla čekárna zcela prázdná. Z tabulky na dveřích se dozvěděl, že paní doktorka dnes odpoledne ordinuje jen od 13 do 16 hodin a tudíž proto ta prázdnota. Již chtěl zaťukat na dveře ordinace, když se tyto otevřely a vyšla starší obrýlená dáma a za ní se ozvalo: „Prosím, dalšího pacienta, pokud tam ještě někdo je.“

„Ano, je“, zvolal Otmar a vstoupil. Ocitl se v prázdném předpokoji, ze kterého vedly vlevo po-otevřené dveře do ordinace. „Pojďte, prosím dál, sestra už tu není, je už po pracovní době“, ozvalo se odněkud a Otmar nesměle zaklepal na rám dveří a vešel dovnitř. Olga v bílém plášti vypadala snad ještě půvabněji, než jak ji měl zafixovanou v paměti. Zůstal stát a hleděl fascinován na ženu, skloněnou nad klávesnicí počítače a čekal až zvedne oči a vezme ho na vědomí.
„Posaďte se pros–sím“, hlas se ji trochu zadrhl, ale ihned se zase ovládla, „ Ó-Ó, to je pan Kolínský!“
„Dobrý den, paní Olgo, já za to nemohu, prosím, nezlobte se na mne, ale já jsem si Vás prostě musel vypátrat...“
„Dobrý den. Takže to tentokrát není vůbec žádná NÁHODA?, kvůli čemu jste tedy přišel?“
„Kvůli očím jsem přišel...“ Otmar si pomyslel: Sakra, tý babě to sluší a ona si je toho moc dobře vědoma.
Olga vstala, přistoupila až těsně k němu: „Podívám se vám do očí?“
„Ano, je to nutné, oči mi slzí“, řekl přesvědčivě.
„Tak se posaďte tady za ten přístroj, opřete si bradu i čelo o ty podložky a dívejte se do těch okulárů. Vidíte tam zelenou louku a uprostřed malý červený domeček. Vidíte jej docela ostře?“ 

„Ano, paní Olgo, jenže já bych se ovšem raději díval do vašich nádherných očí a to myslím úplně vážně“, povzdychl si Otmar, „ovšem jen kdybyste mi to dovolila.“
„Pane, paciente, mám takový dojem, že jste sem nepřišel vůbec kvůli problému s očima!“
„Kvůli očím ano“, přerušil ji, „ale kvůli vaším očím. A teď mi třeba vynadejte a dejte mi facku a vyhoďte mne, ale já jsem prostě za vámi přijít musel, ano musel, mé čestné slovo!"
Oba prudce vstali a postavili se proti sobě jako dva kohouti. Otmar se zhluboka nadechl a řekl: „Pochopitelně, já vím, že jsem teď nedodržel své slovo, slíbil jsem, že se vám už nikdy nebudu vnucovat, „ale, holt...stalo se to. Telefonoval jsem s vaším manželem a dostal od něj toto vaše číslo..."

„Já vím, já jsem si tenkrát přála abyste...“, řekla tiše, skoro šeptem..."

„Ano, já to vím, vy jste si přála, abych se vám  nevnucoval, pokyvoval hlavou Otmar, "mea maxima culpla! Olgo, má vina!"

„Ano, ano, až na to, že já jsem si přála, abyste to slovo NEDODRŽEL!, rozesmála se Olga... A happy- endový polibek to vše dovršil...

https://youtu.be/u1s8vfihMbA