Černá Bára a Bílá Xantypa

Viktor vyšel ze soudní budovy po právě vyhraném rozvodu z viny manželky a zhluboka si oddechl. Byly to zlé dva roky, se ženou Bárou Černou a tak se teď ve tři odpoledne rozhodl, že nakoupí pár lahví sektu a zajede si do práce to oslavit se svými kolegy, aniž by tušil, že ho čekají nesnáze, pro změnu s "Bílou Xantypou." Obě dvě tyto dámy, jak černou tak bílou, Viktor snášel velice špatně... 

„Takže lidi, už jsem zase svobodný a šťastně rozvedený homo sapiens, dříve ženáč!“  To bylo radosti na Starém bělidle!  
Všichni jeho spolupracovníci věděli, že měl doma skutečné peklo manželské, takže ho přivítali s hurónským nadšením, věděli totiž, že dnes tu bude určitě vládnout dobrá nálada. „Přátelé, dávám do placu tři lahve Bohemia, jeden Fernet, keksy, mandličky, chipsy a dále zakazuji pro zbytek dnešního dne pracovat a pánové mi mohou začít gratulovat a dámy mě mohou dokonce i líbat!“
První se mu kolem krku vrhla jeho kreslička Kája Linková a pak už si dodaly kuráž i další kolegyně, pánové ho plácali po ramenou a někteří mu tak trochu záviděli jeho nově nabytou svobodu. Někdo pustil rádio, stoly se odtlačily ke zdím, čímž vznikl improvizovaný parket a zábava s tancem se rozjela...

„Co je to tu probůh za karneval v Rio a k tomu ještě v pracovní době?“ Personální šéfová Vonostránská, zvaná pro svou super-platinovou hřívu vlasů "Bílá Xantypa", stála ve dveřích jako bůh pomsty a z očí jí sršely blesky: „Ten váš kravál je slyšet až na schodišti, zbláznili jste se všichni včetně vašeho vedoucího? Kdopak to asi povolil, inženýre Hermane?“
„Máte na mysli ten karneval nebo ten kravál?“, zeptal se Viktor nevinným hlasem.
„Obojí – a vy jako vedoucí oddělení za to zodpovídáte!“, vyprskla vztekle a málem ho propíchla svým pěstěným ukazováčkem, „a na prémie můžete zapomenout!“
„Paní Vonostránská“, řekl Viktor klidným hlasem, „my něco oslavujeme a tu hodinku do konce pracovní doby napracujeme po přesčasech ještě během tohoto týdne, souhlasíte s tím?“
„Paní inženýrko“, připojila se Kája prosebně, „on totiž pan inženýr Herman se právě dnes šťastně rozvedl, tak jsme to chtěli trochu oslavit, nezlobte se...“
„Podívejte se, Linková, o tom se já s vámi nehodlám bavit“, podívala se na hodinky a otočila se na Viktora: „Pane Hermane, za půl hodiny, tedy přesně ve čtyři, přijďte do mé kanceláře!“
Takto brutálně přerušená zábava vyvolala po jejím odchodu značně nelibé poznámky k její osobě. Denisa Vonostránská byla pro svou aroganci neoblíbenou šéficí, o které se říkalo, že je to, přes mrtvoly kráčející kariérní typ lesbické ženy. Viktor musel na její obranu něco říct, aby uklidnil panující rozhořčení: „Ticho, prosím, lidi uznejte, že jsme to akusticky trochu přehnali, takže Xantypa, byla nucena nějak zasáhnout. Já tam pak zajdu nahoru, nějak to vyžehlím a ty prémie se pokusím zachránit. Teď ale prosím, pokračujme v zábavě opravdu poměrně tišeji.“

„Posaďte se pane –éé– inženýre“, vybídla Viktora jeho představená, když se dostavil do její svatyně. Zapálila si cigaretu: „Nebo vlastně ne, postavte se prosím, pojďte sem, takhle vedle mne, tak, děkuji, fajn, teď si zas můžete jít sednout“, zakončila své podivné "befély" šéfová. Viktor bez hlesu udělal to, co chtěla, načež poznamenal mírně ironicky: „Doufám, že jste mě sem snad nepozvala, kvůli této rozcvičce, paní Vonostránská?“
„Ne i ano“, odpověděla záhadně a její tmavohnědé oči, které tak kontrastovaly s jejími platinovými vlasy, si ho zkoumavě prohlížely jako u vojenského odvodu. Viktor to dlouho nevydržel: „Paní Vonostránská, já uznávám, že jsem udělal chybu. Teď mne tedy z titulu své funkce setřete, ať už to máme za sebou, a já zas půjdu, mám dnes vlastně ještě dovolenou.“
"Na ten kravál zapomeňme, mám s vámi jiné plány, pokud ovšem budete souhlasit. Slibte mi, že náš dnešní rozhovor zůstane jenom mezi námi, jedná se totiž o mou čistě soukromou záležitost“, řekla tentokrát příjemným hlasem. Viktor jen žasl.
 „Je mi třicet osm, jsem jako vy rozvedená, jenže už sedm let a proto si tady každý myslí, že jsem nerudná stará panna, lesbička, bílá Xantypa a bůhví co ještě. Ale teď k meritu věci: potřebovala bych někoho, zdůrazňuji pouze na jeden jediný den, kdo by sehrál roli mého manžela, korektně, bez jakýchkoliv intimností, takže jsem si k tomu vybrala právě vás!“
„To je velice zajímavý projekt“, pokyvoval hlavou Viktor, „ale proč právě mne?“
„Mám k tomu několik důvodů: jste volný, vypadáte dobře, jste vyšší než já v podpatcích a znám aspoň částečně váš charakter. Takových mužů v mém okolí není skutečně mnoho, takže jestli jste ochoten mi pomoci, seznámím vás s jednotlivými detaily vaší budoucí role.“

„Dobře, takže, když zůstanou prémie, vrhnu se do toho po hlavě a navíc, býti vaším fiktivním manželem, mi zní zajímavě“, usmál se Viktor lišácky. 
Denisa mu pak vylíčila svůj problém: Její ex-manžel Jan Bělík, nyní již sedm let žijící jako John R. Bell v USA, kde údajně měl udělat obrovskou kariéru, si mermomocí přeje, aby ona za ním přiletěla do Ameriky a aby se znovu vzali. Má prý možnost ji uvést do nejvyšší společnosti, mezi high society, to jest takzvaná horní smetánka amerických dam a vůbec snobů a udělat tak ještě větší kariéru než dosud.  Kámen úrazu je v tom, že ona o to za žádnou cenu nestojí, je ráda, že se ho zbavila.
Denisa si prohrábla své dlouhé vlasy a pokračovala: „On tam na úřadech zamlčel, že je rozvedený, škodí to prý kariéře a proto také má dosud ve své kanceláři mé fotky z doby, kdy jsem ještě dělala manekýnku. Abych už měla od něj konečně pokoj, tak jsem si vymyslela, že jsem znovu vdaná, jenže tentokrát opravdu šťastně. Reagoval zle, že mi to nevěří, myslí si, že lžu a že teď patnáctého se pro mne staví v Praze, cestou do Athén!“

Viktor zakroutil hlavou: „To skutečně nechápu, proč takový prachař potřebuje být, z nepochopitelných důvodů ženatý, proč si nevezme nějakou jinou ženskou, proč chce mermomocí právě vás, která o něj nestojíte?“
„I když se vám to zdá nepochopitelné", řekla odměřeně, "asi se mu líbím a má mne dosud rád“, řekla dotčeným hlasem. „A navíc musí všem tvrdit, že jeho žena se ze zdravotních důvodů rekreuje a léčí po různých lázních převážně v Evropě.“
„Promiňte, ale dnes je čtrnáctého a tedy ten váš ex- přiletí už zítra!“
„Ano, poslal mi e-mail, že na mne bude čekat v hale hotelu Excelsior zítra večer v osm hodin. Když se tam objevím a dokážu mu, že jsem doopravdy vdaná, poletí hned příští den na jednání do Athén a přestane se o mne ucházet. Když se tam nedostavím, bude mu jasné, že jsem lhala, a že vdaná nejsem. V tom případě bude prý nucen, použít donucovacího prostředku...tím má na mysli mé nahé fotky z doby modelingu, kterýma mě chce tady, u této firmy, zkompromitovat...“ přiznala váhavě Denisa.

„Začíná to být napínavé“, usmál se Viktor, „ale jak ho chcete přesvědčit, že jsme manželé, když nemáme oddací list, ani prsteny a tak vůbec, aby na to skočil?“
„To zvládnu, mám to už promyšlené. Ukažte, jak máte silný prsteník?“, řekla Denisa a omotala mu kolem prstu připravenou šňůrku. Načež se rozloučili a Viktor se vrátil ke svým dosud slavícím ovečkám, aby jim zvěstoval, že je vše vyžehleno a prémie jsou zachráněny. Jak to zvládl si ovšem ponechal pro sebe. 

Druhý den zavolala Denisa Viktorovi, aby k ní přišel do kanceláře. Předala mu zlatý snubní prstýnek, na němž bylo zevnitř vyryto DENISA, aby si ho vyzkoušel a rovněž mu dala seznam důležitých bodů pro rozhovor s Bellem. Denisin prstýnek měl uvnitř vyryto VIKTOR a když si je nasadili, vypadalo to opravdu vznešeně.
„Tedy, to vás muselo stát majlant, já si představoval takové ty pouťové kroužky.“
„Tato investice mi nevadí, třeba je pak nechám přetavit, nakonec zlato je zlato, hlavně když se mi povede odradit Bělíka od jeho fixní ideje, že si ho musím znovu vzít.“
* 

 Večer před osmou se stavil Viktor taxíkem pro Denisu u ní doma, aby tak přijeli do Excelsioru společně. Zastihl ji právě v negližé, což mu přišlo jako rafinovaně úmyslné, ale Denisa to přešla poznámkou, "Dnes nic nestíhám, ale už jsem skoro hotová. Pro tento večer si musíme výjimečně, tykat“, řekla důrazně a Viktor si jen v duchu pomyslel, jaká škoda, jestli je tato baba skutečně lesbická. 
Pět minut po osmé společně vstoupili do hotelové haly a uniformovaný sluha je uvedl do malého salonku, kde již seděl s doutníkem mezi zuby, sám velký, leč postavou malý, John R. Bell.
Po rituálu představovacím přešel Mr.Bell ihned do útoku. Jeho čeština už nesla známky pobytu v USA: „Pan é-é Herman, moch byste si zatím dát něco u baru, OK, na můj účet, já potřebuju tady s Denís cosi diskutovat mezi dvěmi očima, OK?“
„Myslíte patrně mezi čtyřma očima!“ Viktor se otázal Denisy: „Mám tedy odejít?“
„Ne, to je nesmysl“, Denisa se otočila na Bella, „my s Viktorem nemáme mezi sebou vůbec žádné tajnosti, chci, aby byl u našeho rozhovoru přítomen.“
„Ale já zas, nevím, jesli je to tvůj manžel, nebo jenom ňájakej známej“, namítl Bell.
„S tím jsem počítala, že budeš chtít vidět nějaké důkazy a vzala jsem sebou i oddací list“, a vytáhla jej z kabelky, „a tady si vše důkladně zkontroluj i třeba naše snubní prsteny s vyrytými jmény. Stačí ti to konečně jako důkaz, nebo mám dovléct i našeho oddávajícího úředníka, abych už měla konečně od tebe pokoj?“, řekla ironicky. 
„A pokud máte pochybnosti o tom, jestli já jsem opravdu Herman“, doplnil Denisu Viktor, „tak tady je můj průkaz, prosím“ a hodil na stolek svou občanku.
V tom okamžiku nemohl ještě tušit, že tím udělal taktickou chybu. Chtěl jenom rozptýlit Bellovu pozornost od oddacího listu, o kterém věděl, že ho Denisa nějak zfalšovala. Bell se naštěstí spíše zaměřil na jeho občanku a pečlivě ji prostudoval, načež řekl: „Takže Denís si nechala svý svobodný méno, ale jinak vy bydlíte spolu pod touto adresou, OK?“
„Ano, přesně tak“, souhlasila rychle Denisa. Byla ráda, že mu nemusí říct svoji soukromou adresu, Bell totiž znal pouze její adresu do práce.
„Hmm“, zamručel Bell, „takže vám nabízim byznys: každýmu jeden milion korun, když se honem rozvedete, děti nejsou – no problem...“

Denisa vyskočila ze židle jako uštknutá: „Viktore, jdeme domů, ten člověk má fixní ideu, že si ho musím vzít. Rozumně se s ním nedá mluvit! On nechápe, že se mi povahově hnusí, a že my dva se máme rádi, pojď jdeme!“
„Počkej, Denís, sakra! Neutikej!“, vykřikl Bell a praštil vztekle pěstí do stolu.
„Pane Bělíku“, řekl Viktor ostře, „zapište si dobře za uši, že se s Denisou nikdy nerozvedeme, tím méně kvůli vám, dobrou noc!“
Vzal Denisu pod paží a oba spěšně odešli. Bell zůstal překvapeně sedět s pootevřenými ústy, nemohl pochopit, že někdo může odmítnout tak lukrativní nabídku, kvůli nějakým romantickým citům.

Nazítří zavolala Denisa Viktorovi. Telefon zvedla jeho kreslička Linková Karla: "Lituji, pan inženýr Herman tu právě není... jó promiňte, právě přichází, předávám,  "Díky moc, Kájo", Viktor vzal hovor.
"Tady Herman, paní Vonostránská, přejete si ?"

"Přijďte, prosím, ke mně, Viktore." 

Když k ní dorazil, řekla mu, že si mohou i nadále tykat, ovšem jenom mezi čtyřma očima. Jinak, že by mu chtěla poděkovat za jeho speciální službu.   Viktor zvedl obě ruce: „Rádo se stalo, ale ještě k tomu tykání. Já to skutečně nechci střídat, buď si tykáme, nebo si vykáme. Trvale kombinovat obojí by se mi s určitostí pletlo, takže, jak si přejete: ty nebo vy?“
„Fajn, tak tedy: vy!“, řekla uraženě. „Fajn, je to vše, co jste se mnou chtěla řešit?“, řekl stejně upjatě. „Ano!“, ukončila rozhovor Denisa a začala se nervózně hrabat v papírech na stole. „Tady vám vracím ten prstýnek“, řekl Viktor, položil jej na stůl a s lehkou úklonou odešel.

 Večer doma si Viktor uvědomil svoji chybu, že ukázal Bělíkovi občanku. Ozval se totiž zvonek u dveří a v nich stál, s celou svou vehemencí, Mr. Bell. Nedalo se už nic dělat, nemohl ho nepozvat dovnitř a nechtěl se zachovat vyloženě nepřátelsky.
„Pan Herman, dobrý večer, je Denís doma?“, zeptal se Bell přímočaře.
„Dobrý večer, bohužel doma není, má ještě nějaké obchodní jednání.“ Viktor použil co možná neutrální výmluvu.
„Hmm, a nevíte, kdy přijde domů, já musím –é– s ní eště něco důležitýho promluvit, kůli tomu jsem zatim nevodletěl do Athén“, Bell si kapesníkem otřel zpocené čelo. „Bohužel, ani toto opravdu nevím“, řekl Viktor přesvědčivě, „může to taky třeba trvat ještě dvě hodiny, nebo i víc...“
„Tak ji zavolejte, že tu na ni čekám“, řekl Bell takřka rozkazovacím hlasem. Viktorovi sice už pomalu docházela trpělivost, ale raději ho přece jen poslechl a zavolal Denise na mobil: „Deniso, drahoušku, v kolik hodin přijdeš dnes domů, je...“ Překvapená Denisa ho nenechala domluvit: „No, to je dost, Viktore, že sis to rozmyslel, už jsem si říkala, že tě budu muset přece jen aspoň trochu sprdnout, protože...“
„Deniso, zadrž příval slov, já ti věřím, že mě miluješ, ale je tu u nás doma Mr.Bell a čeká na tebe, má něco důležitého na srdci, kvůli čemu zatím neodletěl do Athén.“
„Ó - tak to je tedy gól“, řekla zklamaně, „hned tam jedu, ale kde vlastně bydlíš?“ Viktor se otočil k Bellovi: „Denisa už jede domů, má sice auto v opravě, ale bere si taxi, bude tu hned“, načež pokračoval k Denise, „ale pozor, drahá Denis, když řekneš taxikáři přímo Přemyslovská 14, tak tě bude vozit po celých Vinohradech a bude to stát štangli zlata, jako se mi to stalo minule, řekni mu proto jen Náměstí Jiřího z Poděbrad, a teprve potom mu ukaž naši ulici, chápeš?“
„Děkuji ti drahý, jsi opravdu nápaditý v zapeklitých situacích, vydrž to s tím blbem!“

 Mezitím než se Denisa dostavila, nabídl Viktor Bellovi whisky, ten však ani neposeděl a se sklenkou v ruce se přecházel po pokoji sem a tam. „Mohu vidět pokoj od Denís, jak si ho zařídila, ona měla dycky dobrej vkus.“
„Zeptejte se jí až přijde, já nevím, má-li tam uklizeno a mohlo by jí to vadit...“
„Ste, Viktore, asi dost pod pantoflem, OK? Vona je panovnice“, smál se Bell. Viktor změnil téma: „Řekněte mi, Johne, proč se v USA vydáváte za ženatého?“
„To je puritánská zem, tam je pro byznys rozvedený něco jako špatný člověk a když má dolary, tak je furt uháněnej ženskejma, co se chtěj vdávat. A běda, když si s ňákou něco začneš, to si může dovolit bez rizika jenom ženatej člověk!“, rozohnil se Bell.
„A co je to za firmu, ve které tak úspěšně působíte?“, zeptal se Viktor. „To je AGW Insurance Company, pojišťovna s filiálkama po celým světě“, řekl hrdě.

Do toho se ozval zvonek a rozevlátá Denisa se vřítila do bytu. Skočila Viktorovi kolem krku se slovy: „Dnes mám smolný den, lásko, musela jsem přesčas tvrdnout na poradě, moje auto ještě není hotové a klíče od bytu jsem si zapomněla v práci, takže se, drahoušku, nediv že zvoním. Už jsem se na tebe moc těšila!“ Načež ho lehce políbila a Viktor využil tuto situaci tím, že změnil její líbnutí v polibek...
„Tak už snad nechte toho cicmání, já sem ve spěchu“, ozval se mrzutě Bělík.
„No, to snad není pravda“, pustila se do něj Denisa, „ty k nám vpadneš bez pozvání a ještě budeš určoval jak se máme doma s manželem chovat?“

„Denís, já tě prosim, poleť ty se mnou jen na dva dny do Athén za milión korun. Vyděláš za dva dny, to co tady za dva roky! Tam se sejdem s Mr. Joanides a ten chce tě vidět a pak já se budu stát jeho viceprezident, OK? Brát se teda nemusíme, když nechceš, ale sehrajeme to jen!“
„Jak to, že mne chce nějaký papaláš Joanides vidět?“, vybafla na něj Denisa.
„Já mu ukazoval naše album, on myslí, že sme manželé, on nemá rád rozvedený...“ „Tvoje drzost je bezmezná, ty se mnou děláš kšefty, to je hnusnost!“, Denisa zrudla rozčílením, „ty kráčíš přes mrtvoly za svým cílem! Tobě nestačilo to, co jsme ti my oba jasně řekli včera v tom hotelu?“

„Nestačilo, todle je má nová oferta: milión - bez rozvodu a bez svatby!“, křičel Bell.
„A ty si snad myslíš, že by mi to můj milovaný manžel Viktor toleroval i kdybych já byla tak blbá a souhlasila s tím? Vždyť jsi včera mluvil o dvou miliónech!“ 
Bělík se zašklebil: „Ty mrško, teď seš zase ta pravá nefalšovaná Denís, je vidět že seš furt dobrej businessman, ale - OK platí!  Dva milióny a zejtra letíme!“
Denisa se obrátila na Viktora: „Drahý, že mne pustíš na ty dva dny, viď?“ Viktorova poker-face neprozradila, co si on právě myslí o její prodejnosti: „Samozřejmě, drahá, pustím tě, i když pochopitelně celkem nerad!“

„Ale ten šek na dva miliony chci předem, teď hned, Johny“, řekla Denisa, „a zítra ráno půjdeme do banky zjistit zda je krytý. Ne, že bych tě podezírala Johny z podvodu, ale jistota je jistota.“ Bělík byl spokojen, věděl, že dosáhl svého cíle.
Druhý den dopoledne zavolala Denisa Viktorovi do práce: „Je to OK, šek je krytý, rychle si sbal svršky, ve dvanáct hodin ti podepíšu dovolenku na dva dny a v půl třetí poletíš s námi! Už jsem zajistila letenky."
"Co tam jako budu dělat já? Snad ne, proboha, nějakého chudého příbuzného, který se chce zdarma podívat do Athén?"
"Ne, uděláme si krásný prodloužený víkend v Athénách, tedy jen my dva. Bell to zatím netuší a určitě nadšenej nebude, ale k tomu papalášovi v roli Bellovy manželky s ním klidně půjdu... a tím si budeme kvit!"
"Tedy, klobouk dolů, jaká jste praktická intrikánka", řekl Viktor uznale, "jenže já tam s vámi nepoletím, paní Vonostránská, mám už jiný program na tento víkend."
"To...to nechápu, on mi už nemůže nijak škodit, ty nahotinky mi vrátil a peníze jsem převedla do úschovy na konto mého právníka. A tobě, za tvoji pomoc, bez níž bych to sama určitě nezvládla, nabízím polovinu, to jest milion korun! Tak o co ti jde?“
"Paní Vonostránská, to Vy nepochopíte, já jsem si ještě v celém životě nevydělal ani korunu nějakým švindlem, takže u této zásady chci zůstat i nadále do budoucna!"
"Dávat a prosit je moc! Ty budeš radši trávit víkend s tou chudinkou Linkovou, že?"
"A proč ne? Kája totiž má cit i srdíčko  -  a není ani černá ani bílá..."

http://www.youtube.com/watch?v=B0fe2m_4c7E&feature=fvw