S odstupem času 30 let...

Asi tak pět let po rozchodu s dívkou Adélou mně potkala taková zajímavá náhoda. Seznámil jsem se u příbuzných na Vysočině s jedním velice známým divadelním a filmovým hercem a tento pan „J.S.“, jak ho budu zde nazývat, byl stejně tak jako já nadšeným sběratelem i konzumentem hub. Byli jsme spolu asi čtyřikrát v lese a to vždy už od časného rána, kdy jsme prolézali houštinami a lovili bílé hřiby. Při odpočinku jsme si obvykle sedli na pařez či na mech a diskutovali, vlastně on mně vyprávěl zážitky z divadelního zákulisí.
Jednou také v jeho vyprávění padlo slovo „Sečuan“, což ve mne evokovalo vzpomínku na Adélu, která mluvila o tom, že si přivydělává jako komparsistka na divadle ve hře "Sečuan". Zeptal jsem se pana J.S., co to je za hru a on mi vysvětlil, že to je hra od Bertolda Brechta „Dobrý člověk ze Sečuanu“, tedy literatura kterou já ani nečtu...
Skočil jsem mu do řeči: „Promiňte, chodil jsem kdysi s jednou komparsistkou, která tam taky hrála, ale tu si asi nebudete pamatovat, je to už přes pět let...“
„A jak se jmenovala, ono jich tam bylo víc“, zeptal se mě se zájmem.
„Adéla Neumannová, taková tmavší blondýnka“.
„Jo, jo, jo, to jméno mi něco říká, ale teď nevím jestli si to nepletu ještě s jinou, ta dopadla nějak špatně, myslím, že se zabili s manželem na motorce, teď nevím, anebo, že snad emigrovali?“
„To by mohlo souhlasit“, vyhrkl jsem zděšeně, „ona jezdila na motorce, sám jsem s ní byl několikrát na výletě i na dovolené, její bratr měl motorku, kterou jí občas půjčil...“
„Hmm, musím se na to zeptat, hned jak začne podzimní sezóna, jestli chcete?“  Poděkoval jsem mu a ujistil ho, že by mě to moc zajímalo..."

Jenže pak brzy nato přišel 21. srpen a s ním "bratrská" okupace. Já jsem emigroval a bohužel pana herce J.S. jsem už nikdy v životě neviděl. Čas oponou trhl a já o devět let později jsem se v záp. Německu ze zpráv dozvěděl, že tento pán už nežije, zemřel po operaci žaludečního vředu.

Uplynulo celých pětadvacet let než jsem se mohl opět podívat do své vlasti, aniž bych se musel obávat, že budu jako zločinec zavřen pro opuštění republiky. Na mém „přečinu“,  je zajímavé to, že okupanti mne málem mohli zastřelit. Bydlel jsem jen pár metrů od budovy rozhlasu, kde se mimo jiné, jen tak střílelo do lidí v oknech. Stávající režim to nazval „bratrská pomoc“, a já, který jsem si zvolil svobodu a odešel do západní civilizace, jsem byl v nepřítomnosti odsouzen jako nějaký padouch pro nedovolené opuštění republiky na 18 měsíců.

V roce 1991 při jedné mé návštěvě matky v Praze, bylo takové krásné babí léto 15. září, jsem dostal nápad konečně nějak zjistit, jak to vlastně s onou Adélkou tenkrát dopadlo. Kde ale začít? Matně se mi vybavilo sídliště, kde tehdy bydlela. Domy i uličky si byly všechny tak podobné, že jsem se tam nemohl zorientovat. Oslovil jsem jakéhosi starého pána, nesoucího tašky s nákupem.
„Promiňte, pane, bydlíte už tady hodně dlouho?“
„Jó, vod konce války“, řekl mi a postavil tašky na zem.
„Víte, já tady hledám dům, kde kdysi bydlela rodina mé známé  Neumannovi.“
„Jo-jó, ty tady měli řeznictví“, rozpomněl se pán.
„Ano“, zajásal jsem, vzpomněl jsem si, že Adélina matka pracovala jako prodavačka v Masně, „to byli oni!“
„Tak ty už jsou voba mrtví, ale měli tři děti, dva kluky a jednu holku!“
„Správně, pane!“, věděl jsem že Adéla měla dva bratry, „a co se s nimi stalo? Víte to?“
„Počkejte, ten jeden syn je prý někde v Kanadě a ten druhej je někde myslím v Německu.“
„A ta dcera?, vybafl jsem nedočkavě, “je ještě naživu?“
„Jó, snad je. Dyk ta není tak moc stará, ať je jí takovejch dvaapadesát...“
„No, dobře, a kde bydlí, nevíte náhodou? Je taky někde v zahraničí?“, vychrlil jsem ze sebe.
„Ne, ta bydlí v domku po rodičích někde za Prahou v ňáký vesnici, ale jak se ta jmenuje - nevím.“
„A zjistit jméno té vesnice, bude asi problém, že?“
„Né, jakejpak problém, zeptejte se její dcery Moniky, ta to ví určitě!“
„Nojo, ale kde bydlí ta dcera Monika?“
„Přece tady v tomhle baráku, co tu stojíme!“, stařík se na mne podíval jako na trochu natvrdlého bulíka. Poděkoval jsem mu a šel zazvonit na dceru, jenže ta nebyla doma a tak jsem ji nechal v kastlíku lístek a vizitku s tím, aby mi zavolala na telefonní číslo do penzionu, kde jsem bydlel.

 Dcera Monika mě skutečně večer zavolala: „Mám vám volat, ale nevím vůbec proč? Já vás absolutně neznám!“
„Ano, slečno Moniko, děkuju, že se ozýváte, já jsem totiž tady na návštěvě z Německa a rád bych se setkal s vaší maminkou Adélou, kdybyste mi mohla dát na ní spojení. Víte, my jsme spolu asi tak před sto lety chodili...“
„Áá, já už vím, kdo jste, mamka mi o vás vyprávěla! Ona žije s mým bráškou za Prahou na venkově. Já tam za ní v neděli jedu, tak jí dám vaší vizitku, ona se vám už ohlásí."

 

 

V tuto neděli večer mě skutečně Adélka zavolala do mého penzionu a já jsem ihned spustil chaotický projev: „Adélko, jsi to skutečně ty? Já jsem tak šťasten, že jsi na živu!  30 let je tomu, co jsme se neviděli!"
"Ale proč bych neměla být na živu? Vždyť jsem o sedm let mladší než ty!" Musel jsem jí vysvětlit, co mi tenkrát řekl pan herec J.S. a já jsem celých třicet let žil v nejistotě, jak to vlastně bylo. 
"Adélko, když mi prozradíš kde bydlíš, tak tam přijedu a půjdeme spolu někam na oběd si dlouze popovídat, ano?"

 „Jsem ráda, žes mě také pustil ke slovu, ano, přijeď budu se na tebe moc těšit!“
A tak jsme se konečně po třiceti letech sešli. Během tří hodin v zahradní restauraci jsme si vylíčili třicet let života, ona byla podruhé rozvedená a já potřetí ženatý.

 Na zakončení debaty mi řekla: „Lituji toho, že jsem ti nasadila tehdy parohy, ale protože jsi mne naštval, že ses neustále vyhýbal seznámení s mojí maminkou, tak sis to vlastně zasloužil a zavinil - ty sám!“
„Ano, Adélko, má vina, mea maxima culpa!  Připadám si být vinen tvojí nevěrou, DNES, přesně tak jako tenkrát..."

***http://www.youtube.com/watch?v=WfjfUAL3ChU&NR=1