Housenka u garáže

Snad každý rodič si myslí, že má to nejnadanější dítě a já jsem si to taky myslel, když jsem posuzoval obrázky, které namalovala moje dcera Brigita už ve čtyřech letech. Viděl jsem ten markantní rozdíl od běžných kreseb stejně starých dětí, které většinou kreslí různé panáky a zvířátka jednoduchými tahy, kdežto Brigita vždy pomalovala plošně celý papír až do krajů. Když byla hotova a já se jí zeptal, co to namalovala, nevěděla hned co říct. Podívala se znovu na svůj výtvor, zamyslela se, co by to tak asi mohlo být a pak řekla rozhodně: „Housenka u garáže.“

Řekl bych, že snad ještě zajímavější byl tento obrázek vpravo. Zatímco jsem v kuchyni rychle cos připravoval k večeři, dcerka ve svém pokojíčku namalovala, stylem Picasso, toto dílo. Jen díky tomu, že jsem tehdy naše hovory tajně a nenápadně občas natáčel na magnetofon, mohl jsem dnes na základě 36 let staré audiokazety přepsat autenticky náš tehdejší rozhovor formou jakéhosi divadelního scénáře:

Otec: „Jéé, to je krásnej koníček, Giti, to se ti povedlo.“

Gita: „Né, to není koníček, to sou berušky!“

Otec: „Jo-jo, berušky vidím, ale tady to černý, není to koníček, jak na ně kouká?“

Gita: „Ne, to je přece Regenbogen!“  (Giti někdy motala češtinu s němčinou dohromady).

Otec: „Ahá, to je duha! Nojo, promiň, to je jasná duha, ale je trochu černá, že jo?“

Gita: „Jo.“ (pokývala hlavou na souhlas).

Otec (slavnostně): „Tak Brigitko, za ten krásnej obrázek musíš něco dostat. Podívej, tady mám v šuplíku takovej domeček, ale co je v něm to opravdu nevím, musíš se podívat sama.“

Gita (rozbaluje krabičku ve formě chaloupky a z ní se vysype sedm čokoládiček):

„Jéé, čokolády!“

Otec: „No, to sou ale krásně barevný čokoládky,  a kolik jich je?“

(Trochu provokativní otázka, věděl jsem, že umí počítat jen do pěti)

Gita: „Jedna, dvě či, čtyži, pět...“
Otec (doplní): „šest, sedum – jako bylo těch trpaslíků! A dáš mi taky nějakou?“

Gita: „Dám, vem si ňákou, jakou chceš.“
Otec (bere si 4): „Tak víš co, já si vezmu tolikle, abysme měli stejně.“
Gita (plačtivě): „Néé, to je moc!“
Otec: „Jak to? Já mám 1-2-3-4 a ty máš 1-2-3. Je to stejně?“
Gita: „Ne, to není stejně!“
Otec: „Tak počkej, já si vezmu jednu od tebe a teď budem mít stejně, jo?“
Gita (mrzutě přepočítává): 1-2-3-4-5 – a já mám jenom 1-2!“
Otec (přesouvám k ní 2 čokolády): „Ale teď zase já mám míň - jen 3 a ty máš 4!“
Gita: „Tak to spočítej znova ty. Ty jsi velkej táta!“
Otec: „Dobře, rozdělíme se poctivě (shrnu všechny čokolády dohromady),
počítej se mnou: ty 1 - já 1, ty 2 - já 2, ty 3 - já 3 – ale jedna zbyla.“

Gita (vezme si tu zbylou): „Tahle je pryč, já ji sním a pak budeme mít stejně!“
Otec: „Tak to jsem moc rád, Brigitko, že‘s to tak spravedlivě rozdělila, ale víš, já tu čokoládu nemám tak rád jako ty, tak si je nech všechny a já se radši napiju s mámou až přijde domů, tady toho červenýho vína...

Právě se vrátivši máma volá ve dveřích: „Honem, kde mám foťák?  Tenhle happyend musím vyfotit – polibek a flaška!“

http://www.youtube.com/watch?v=nmRmSD3IEzs