Tato vzpomínka o zpřetrhaných vztazích (1990) souvisí a navazuje na romantický příběh "Sedmnáctka." (1947).
Potom tedy uplynulo 16 let ženatosti, pak zase 27 roků mé emigrace v NSR, neboli dohromady 43 let, po které jsme se neviděli, čímž se naše milé, vzájemně lidské vztahy, jak s bratrancem Pepčou, jakož i romantické s Jaruškou, prakticky docela propadly do zapomnění.
Hned po sametové revoluci, (1990), když jsem opět mohl navštívit svoji vlast, aniž bych byl zavřen na ostro do basy (18 měsíců za emigraci), komunisti už nebyli u vesla a já jsem si chtěl zkusit to zpřetrhané pletivo vztahů znovu navázat. Bylo to někdy docela zajímavé a vzrušující, někdy ovšem došlo ke zklamání. Ta doba odloučení je moc dlouhá na to, aby se lidé neodcizili. Nejprve jsem navázal styk s přáteli v Praze, s nimiž jsem si po celou dobu dopisoval a tedy znal i jejich adresy. Pak jsem se rozhodl zajet na Křivoklát za Pepou, který na mé pohlednice ani jednou nezareagoval. Vím, že byl slabý na gramatiku a styděl se za to...
Byl krásný slunný červnový den, když jsem zase po tolika letech jel z Prahy na Křivoklát, ovšem už nikoliv na kole, jako kdysi za mlada, ale autem. Nejprve nastalo hledání, kde můj bratranec bydlí. Naštěstí je toto městečko tak malé, že se dalo doptat dle jména. Byl jsem v první chvíli zaskočen, když mi na moji otázku: „Dobrý den, paní, nevíte kde zde bydlí Čulíkovi?“, bylo odpovězeno otázkou: „Mladý nebo starý?“
Hlavou mi projelo, že staří Čulíkovi byli přece má teta se strýcem, ale ti jsou už dávno po smrti. Teprve pak jsem si uvědomil, že těmi starými je teď zřejmě míněn můj bratranec se ženou a ti mladí budou patrně už nějaké jejich děti, které vůbec neznám.
„Ano, já hledám ty staré“, řekl jsem po malém zaváhání. Hodná paní mi ochotně ukázala kam mám jet a já se dostal k jakémusi domku bez čísla a bez jmenovky u zvonku. Zazvonil jsem jak popelář a ve dveřích se objevila rozevlátá bělovlasá žena v červeném županu: „Koho hledáte?“
Ze svatební fotografie mého bratrance jsem věděl, že si tenkrát vzal jakousi hubenou černou dívku, proto jsem se zeptal opatrně a nepřímo: „Prosím Vás pěkně, bydlí tady Čulíkovi?“
„No, to sme my, přece!“ Pak se zjevil bratranec Pepa na zápraží a vše se objasnilo, ano, ta hubená černovláska byla nyní bělovlasou boubelkou.
Pak jsme si s Pepou hezky popovídali, já věda, že on chodil rád na ryby, jsem mu přivezl z Německa nějaké rybářské náčiní a dobré cigarety, pro jeho manželku, pikslu kávy, čokoládu a víno. Potom jsem je pozval do nejbližší hospody na oběd a při té příležitosti padla i moje otázka, zdali zde ještě žije moje dávná láska Jaruška Mourková?
Hned po sametové revoluci, (1990), když jsem opět mohl navštívit svoji vlast, aniž bych byl zavřen na ostro do basy (18 měsíců za emigraci), komunisti už nebyli u vesla a já jsem si chtěl zkusit to zpřetrhané pletivo vztahů znovu navázat. Bylo to někdy docela zajímavé a vzrušující, někdy ovšem došlo ke zklamání. Ta doba odloučení je moc dlouhá na to, aby se lidé neodcizili. Nejprve jsem navázal styk s přáteli v Praze, s nimiž jsem si po celou dobu dopisoval a tedy znal i jejich adresy. Pak jsem se rozhodl zajet na Křivoklát za Pepou, který na mé pohlednice ani jednou nezareagoval. Vím, že byl slabý na gramatiku a styděl se za to...
Byl krásný slunný červnový den, když jsem zase po tolika letech jel z Prahy na Křivoklát, ovšem už nikoliv na kole, jako kdysi za mlada, ale autem. Nejprve nastalo hledání, kde můj bratranec bydlí. Naštěstí je toto městečko tak malé, že se dalo doptat dle jména. Byl jsem v první chvíli zaskočen, když mi na moji otázku: „Dobrý den, paní, nevíte kde zde bydlí Čulíkovi?“, bylo odpovězeno otázkou: „Mladý nebo starý?“
Hlavou mi projelo, že staří Čulíkovi byli přece má teta se strýcem, ale ti jsou už dávno po smrti. Teprve pak jsem si uvědomil, že těmi starými je teď zřejmě míněn můj bratranec se ženou a ti mladí budou patrně už nějaké jejich děti, které vůbec neznám.
„Ano, já hledám ty staré“, řekl jsem po malém zaváhání. Hodná paní mi ochotně ukázala kam mám jet a já se dostal k jakémusi domku bez čísla a bez jmenovky u zvonku. Zazvonil jsem jak popelář a ve dveřích se objevila rozevlátá bělovlasá žena v červeném županu: „Koho hledáte?“
Ze svatební fotografie mého bratrance jsem věděl, že si tenkrát vzal jakousi hubenou černou dívku, proto jsem se zeptal opatrně a nepřímo: „Prosím Vás pěkně, bydlí tady Čulíkovi?“
„No, to sme my, přece!“ Pak se zjevil bratranec Pepa na zápraží a vše se objasnilo, ano, ta hubená černovláska byla nyní bělovlasou boubelkou.
Pak jsme si s Pepou hezky popovídali, já věda, že on chodil rád na ryby, jsem mu přivezl z Německa nějaké rybářské náčiní a dobré cigarety, pro jeho manželku, pikslu kávy, čokoládu a víno. Potom jsem je pozval do nejbližší hospody na oběd a při té příležitosti padla i moje otázka, zdali zde ještě žije moje dávná láska Jaruška Mourková?
. „Samozřejmě, že tu žije“, řekl Pepa, „je sama, děti bydlej nevím kde jinde a vona je už dávno vdova“.
„Pepo, člověče, já mám nápad!“, ťukl jsem se do hlavy, „ukážeš mi kde bydlí, zajedeme tam spolu, já mám to moje auto s německou poznávací značkou, ona mě po těch čtyřiceti třech letech určitě nepozná a ty si vymyslíš něco, co od ní chceš a mě představíš jako nějakého Němce, co sem přijel na dovolenou. Já budu do toho něco blekotat strašně špatnou češtinou, jako: »Ja mnjela česky bábička, a ja sem byla dycky dóbra zokolóvna!«, chápeš, Pepo, co to bude za úžasnej fór?“
„Nojo, ale proč tam za ní jdu s tím Němcem?“, ptal se oprávněně Pepa.
„Třeba něco jako vod spolku hasičů, pozvání na ples, anebo tak něco...“
„Jó, teď v červnu hasičskéj ples, to je blbina! Ale počkej, von ten náš spolek dobrovolnejch hasičů právě vybírá sponzorský dary na novou stříkačku. Tady totiž dost nedávno hořelo a zrovna ten obecní barák, kde dříve bydleli naši, takže, nežli přijeli hasiči z Rakovníka, tak úplně vyhořel, že se musel zbourat a teď je tam parkoviště.“
„Výborně a zeptáš se jí jestli chce třeba taky přispět a zdůrazníš, že já jsem už sponzoroval tisíc marek a teď společně objíždíme všechny lidi dobré vůle!“ Pepova žena k tomu jen podotkla, že ona ale s námi k Jarce nepojede, protože jí to připadá jako u blbejch. Ihned a rád jsem s ní souhlasil a ujistil ji, že opravdu s námi nemusí...
Po obědě jsme tedy oba usedli do mé stříbrné Mazdy, která v té době a v tomto kraji působila zcela exoticky a Pepa mne navigoval k domku Jarušky. Ještě jsme si rychle zopakovali scénář a v napětí, jak se nám povede naše divadýlko, jsme vystoupili z auta přímo před jejím hezky udržovaným domečkem. Po zazvonění se pohnula záclonka v horním malém okénku, ve kterém se objevila šedovlasá, dosud však hezká hlava Jarušky, načež se ozval její impulzivní výkřik: „Jů, Mirek!“
Takže, tahle už trošičku pozdní dívka Jaruška, úplně zničila námi pracně vymyšlený i nastudovaný výstup! Ovšem mně na tom lichotilo to, že po třiačtyřiceti letech mě okamžitě poznala.
„Pepo, člověče, já mám nápad!“, ťukl jsem se do hlavy, „ukážeš mi kde bydlí, zajedeme tam spolu, já mám to moje auto s německou poznávací značkou, ona mě po těch čtyřiceti třech letech určitě nepozná a ty si vymyslíš něco, co od ní chceš a mě představíš jako nějakého Němce, co sem přijel na dovolenou. Já budu do toho něco blekotat strašně špatnou češtinou, jako: »Ja mnjela česky bábička, a ja sem byla dycky dóbra zokolóvna!«, chápeš, Pepo, co to bude za úžasnej fór?“
„Nojo, ale proč tam za ní jdu s tím Němcem?“, ptal se oprávněně Pepa.
„Třeba něco jako vod spolku hasičů, pozvání na ples, anebo tak něco...“
„Jó, teď v červnu hasičskéj ples, to je blbina! Ale počkej, von ten náš spolek dobrovolnejch hasičů právě vybírá sponzorský dary na novou stříkačku. Tady totiž dost nedávno hořelo a zrovna ten obecní barák, kde dříve bydleli naši, takže, nežli přijeli hasiči z Rakovníka, tak úplně vyhořel, že se musel zbourat a teď je tam parkoviště.“
„Výborně a zeptáš se jí jestli chce třeba taky přispět a zdůrazníš, že já jsem už sponzoroval tisíc marek a teď společně objíždíme všechny lidi dobré vůle!“ Pepova žena k tomu jen podotkla, že ona ale s námi k Jarce nepojede, protože jí to připadá jako u blbejch. Ihned a rád jsem s ní souhlasil a ujistil ji, že opravdu s námi nemusí...
Po obědě jsme tedy oba usedli do mé stříbrné Mazdy, která v té době a v tomto kraji působila zcela exoticky a Pepa mne navigoval k domku Jarušky. Ještě jsme si rychle zopakovali scénář a v napětí, jak se nám povede naše divadýlko, jsme vystoupili z auta přímo před jejím hezky udržovaným domečkem. Po zazvonění se pohnula záclonka v horním malém okénku, ve kterém se objevila šedovlasá, dosud však hezká hlava Jarušky, načež se ozval její impulzivní výkřik: „Jů, Mirek!“
Takže, tahle už trošičku pozdní dívka Jaruška, úplně zničila námi pracně vymyšlený i nastudovaný výstup! Ovšem mně na tom lichotilo to, že po třiačtyřiceti letech mě okamžitě poznala.
Bylo vidět, jakou má radost a ihned nás pozvala nahoru na kafe a bábovku. Při té příležitosti jsem jí vylíčil, jak jsem jí tenkrát cudně a tajně miloval, ale vlastně nikdy až dodnes, jsem jí to neřekl, protože jsem se tak děsně styděl... "A já jsem" řekla tiše, "mého jediného syna pojmenovala Miroslav!"
A naše už v dávnověku zpřetrhané vztahy - byly opět navázány, ovšem na bázi staro-přátelské, tak jak se sluší a patří...
https://youtu.be/1YKZHizSajg
A naše už v dávnověku zpřetrhané vztahy - byly opět navázány, ovšem na bázi staro-přátelské, tak jak se sluší a patří...
https://youtu.be/1YKZHizSajg
