Pygmalion / My fair Lady

Na tomto místě bych chtěl vzdát hold slavné hře George B. Shawa „Pymalion“, která byla již více než před sto lety (rok 1913) uvedena na divadelních scénách ve Vídni, v Berlíně a v Praze. Také já jsem propadl jejímu kouzlu a viděl ji vícekrát jak na divadle tak ve filmu. Pro ty, kteří tuto hru tak dobře neznají, uvádím zde v kostce několik drobných zajímavostí.
Dle antického mýtu jistý sochař jménem Pygmalion vytesal ze  slonové  kosti,  či z  mramoru,  nebo buhví  z čeho, moc

krásnou dívku, kterou nazval Galathea. Dívka byla tak krásná, že se do ní sám nekonečně zamiloval a pak uprosil bohyni Afrodité, aby jí vdechla život, načež s ní žil šťasten až...  A jestli dosud nezemřeli, tak už by bylo na čase..!

Toto dávné téma nadchlo anglického dramatika (irského původu) Georga Bernarda Shawa, (Nobelova cena za literaturu) k napsání divadelní komediální hry, jejíž děj přenesl z antiky do současnosti roku 1912. Na místo sochaře Pygmaliona dosadil profesora akustiky Henry Higginse, který se zabýval lidskou mluvou, správnou výslovností a jednotlivými nářečími. Tvrdil o sobě, že dokáže podle mluvy přesně určit, odkud daný člověk pochází a v Londýně dokonce i ze které čtvrti, ba i ulice...

Eliza Doolittle, chudá prostá květinářka ho upoutá svým příšerným nářečím londýnské chudiny a zanedbaným vzhledem. Tato jednou zcela náhodně zaslechne útržek rozhovoru Prof. Higginse, s jeho přítelem plukovníkem Pickeringem, jemuž se on chlubí, že by i z tak prostého děvčete dokázal udělat dámu. Líza si našetří trošku peněz a jde požádat Higginse, aby jí dával hodiny správného mluvení. Ten se jí vysměje, ale vzápětí uzavírá s Pickeringem sázku, že z Lízy do půl roku udělá dámu, že nikdo z vysoké společnosti neodhalí její nízký původ. Líza se těžce sžívá s životem dámy – musí se změnit, mýt, česat, slušně mluvit. Higgins jí za Pickeringovy asistence každý den učí správně vystupovat. Sám je ale při učení hrubý a dává Líze jasně najevo, že je vysoko nad ní, zatímco Pickering s ní mluví s úctou, jako by už byla dáma. Líza se učí rychle a zanedlouho se opravdu dokáže chovat jako pravá dáma. 

Higgins se do ní postupně zamiluje, ale nechce si to přiznat a obelhává sám sebe, že si pouze zvykl na její tvář! Líza zjišťuje však, že život na úrovni není žádná slast a že jí nejvíce vyhovoval dřívější život na ulici. Zpátky už se ale vrátit na ulici nechce a vlastně ani nemůže, hrdost už jí nedovolí sklouznout zpět do chudoby a proto jako ženicha akceptuje, Freddy Eynsford-Hilla, který je schopen jí zajistit slušnou budoucnost.

V roce 1938 natočil známý anglický režisér Anthony Asquith tuto hru ve stejnojmenném filmu „Pygmalion“. 
Do hlavních rolí nasadil dva známé herce: Leslie Howard (1893-1943) a Wendy Hiller (1912-2003). 

Ovšem podle předlohy G.B.Shawa měla původně tato hra končit tak že, přes vzájemnou lásku obou hlavních představitelů si Eliza vezme svého mladého ctitele Freddyho, který jí zakoupil květinářský krámek.

Pro svůj nový film však chtěl režisér Asquith mít zakončení s nejvíce  oblíbeným  happy-endem hlavních postav... 

G.B. Shaw však s tím nesouhlasil, protože dle jeho úsudku, dva tak diametrálně rozdíl-

né charaktery hlavních postav neumožňují  absolutně představu šťastné svatby, ale nakonec přece jenom souhlasil alespoň s kompromisním řešením otevřeného konce: 

Slzící Higgins, mající za to, že Líza odjela za Freddym, ji po jejím nečekaném návratu k němu, vítá opět jen jako služku: „Elizo, kde jsou zase ty moje pantofle?“ 

O 26 let později v roce 1964 natočil americký rež. George Cukor tuto hru, tentokrát jako muzikál pod jiným názvem „My Fair Lady“ v hlavních rolích: Rex Harrison (Prof. Higgins) a Audrey Hepburn (Eliza)... 
I přesto, že Audrey Hepburn byla právě velmi výbornou zpěvačkou, prosadil si režisér, že její roli nazpívá ještě lepší, už postarší Marni Nixon.

Hudbu složil Frederick Loewe a texty písní napsal Alan Jay Lerner. Takže tento film se stal největším muzikálem všech dob a získal osm Oscarů!

***

http://www.youtube.com/watch?v=JNaIor5lxN8