Mon ami, (= Můj příteli), oslovení francouzsky – pokračování česky: Nikdy se nedovíš kdo jsem a přesto budeš ode mne dostávat kosmickou energii "Reiki", která ti pomůže překonávat všechny bolesti i nástrahy života! To proto, že tě miluji. Tvá věrná princezna Pocahontas.
Usoudil jsem, že tady mám co dělat buďto s nějakým vtipem, kterému nerozumím, nebo s člověkem právě po amputaci mozku. Nebyla tam žádná zpáteční adresa, takže jsem nemohl reagovat jinak než hodit dopis do šuplete, kam házím všechno s čím si nevím rady. Jenže pak začaly podobné dopisy chodit v průměru jednou za měsíc, což mě přimělo k tomu, že jsem je začal sbírat a chronologicky ukládat do zvláštního žlutého šanonu se štítkem Pocahontas. Bylo to sice divné, ale bavilo mě to, jako zdroj inspirací pro mé blogy...
Obsah každého dopisu byl moc romantický a mnohdy i dost naivní, ale písmo, sloh i dikce prozrazovaly, že se určitě nejedná o vtip, a že pisatelkou je patrně mladá, poněkud citově vyšinutá, dívka. Musel jsem se někdy opravdu zasmát, když třeba popisovala most v San Franciscu. Je to „Zlatá brána“, která je ale červená. Jindy si zase trochu zabásnila: Mon ami, tys jen a jen můj Bel Ami, kéž bys viděl v oku mém, lásku mou jak ryzí diadém...
Příště zavrhla Bel Amiho a měl jsem být Tristan a ona mojí Isoldou. Nakonec to ale změnila a stal jsem se Don Quijotem a ona mojí Dulcineou. To už mě začalo mrzet, že nemohu nijak zareagovat, že nemohu jí navrhnout, abychom byli raději třeba Laurel a Hardy, bylo by víc legrace a neskončili bychom tak tragicky. Ale nezbývalo než to nechat plavat po proudu...
Teprve asi o rok později jsem najednou dostal z USA normální bílý dopis psaný strojem a pisatelka se mi v něm omlouvala, že přistihla svoji čtrnáctiletou dceru Dianu, jak si píše do svého deníčku o tom, že mi poslala už deset dopisů, jejichž kopie měla pečlivě uschovány. Takže ji trošku zmáčkla a dcerka kápla božskou, že si chtěla s nějakým kamarádem dopisovat v češtině a moji adresu prý získala od jednoho českého spolužáka Johna Wejvody, výměnou za adresu své české kamarádky Marcely v Coloradu." Dopis končil pro mě legrační poznámkou: "Milý Miroslave, oslovuji tě zdvořile, ale tykám ti, jelikož tuším, že jsi v pubertálním věku, asi tak jako moje dcera. Přesto tě prosím, abys mé dceři Dianě napsal pár řádků, pokud možno hrozným písmem s hrubkami (připojuji adresu), aby konečně přestala blbnout a věřit na ty své chiméry v podobě různých Julií a Roxan. Možná, že nějaká tvá odstrašující fotka by ji třeba mohla vyléčit....
Děkuji ti předem. Eva Livingstone, matka Diany.
Jméno Wejvoda mě trklo, že se asi jedná o syna mého dávného kamaráda Vejvody, který utekl do Ameriky, zatímco já do Německa. Jen jednou jsme si asi tak před deseti roky napsali a od té doby to usnulo. Teď jsem ale měl dilema, komu bych měl odpovědět, jestli matce nebo dceři, nebo oběma? Rozhodl jsem se poslat jim jeden společný dopis a snažil jsem se vysvětlit, že jednak nejsem puberťák, je mi 48 a dvanak mám dceru zhruba o 3 roky mladší než je Diana. Jinak, však mně ty dopisy byly milé a nijak mne neobtěžovaly, jediné co mi vadilo, že jsem neměl komu odpovědět. Ovšem tu odstrašující fotku (to jest moji normální, civilní), jsem tam klidně priložíl...
O pár měsíců později, bylo to v máji v neděli odpoledne, z ničeho nic, stály před našimi dveřmi hezká paní s milou dívkou: „Prosím, nezlobte se, nelekejte se nás, já jsem Eva Livingstone a tohle je má dcera Diana. My jsme tady na návštěvě u jedněch našich starých známých ve Frankfurtu a naše zvědavost nám nedala, abychom vás aspoň nepozdravily. Jestli jsme ovšem přišly nějak v nevhod...“
„Naopak vhod! Pře-vhod! Vele-vhod“, skočil jsem té ženě do řeči, „pojďte dál, dámy, právě jsem postavil na kávu a dcera donesla dortíky a zmrzlinu, čekáme totiž sousedskou návštěvu, jsou to tak jako my, čeští emigranti. Už tady měli být a vy jste přišly místo nich - jako na zavolanou! Takže to tu bude veselo: česko-americká kolonie v Německu!“ A veselo bylo, k tomu zase jednou po dosti dlouhé době, to jest v češtině!
Indiánská píseň lásky
