Třídní srazy po maturitě a LAMBDA

Náš první sraz po maturitě se konal  celkem normálně, tedy nic moc v r. 1951.  Vzhledem  k  tomu, že  jsme byli   jenom chlapecké gymnázium,  byla ta naše mužně - pánská  zábava celkem otevřená, někdy až nudná, takže příští sraz se konal až v roce 1954.

Zajímavé  bylo pozorovat, jak se s přibývajícími léty změnila

naše vizáž, ale  také témata  naší debaty: 

Při  1. výročí se naše hovory točily výhradně kolem sexu...

Při 2. srazu 1954  šlo převážně a vlastně hlavně jen o peníze...

 Při  třetím  srazu, 1960,  byly úplně   hlavními   body všech  problémů:  rozvody,  všeobecně  zlehčované  jako  tak zvaná  "krize  středního  věku!"

Organizátorům  večírku  se podařilo  dát  dohromady  úctyhodný počet  jedenácti dosud  dosažitelných  spolužáků  a  díky tomu,  že  jeden  z nás,  coby  turista,  se potkal  někde  na  ostrově Mallorca,  s  naší  nejmilepší  profesorkou  matiky, paní Kopperovou,  zvanou "Lambda",  byla pozvána  i  ona.  Svoji  přezdívku  si  totiž vysloužila tím,  že při  matematice i  geometrii se zvláštní  oblibou používala  pro označování  neznámých veličin  právě toto, jen zřídka používané písmenko řecké abecedy: lambda.
Naše Lambda  tedy dorazila na náš  sraz do bronzova  opálená, v  extravagantním kloboučku, sice  s téměř hodinovým zpožděním, ale zato jí to moc slušelo..! Nestárnoucí  Lambda se tak stala hvězdou večera.  Celý večírek probíhal opravdu nenuceně, všichni  jsme  se nařehtali  dost  a já jsem  musel  změnit svůj  původně skeptický názor, že to  bude nuda s  "mušketýry po deseti letech".

    V jedenáct hodin se Lambda zvedla, že musí domů, přijede prý pro ni její  dcera autem.  Byl jsem  už také trochu "na trní" kvůli  mé dceři  Nikol,  která   se dnes prvně v životě  a  na vlastní žádost, tak  zvaně "hlídala sama".  Když jsme  vyšli  na  ulici,  řekla mi Lambda: „Víte,  já už  v mém  věku  musím  chodit  spát  před  půlnocí, jinak do mne  příští den nic není, ale proč vy, Tomásku, tak spěcháte domů?“ Byl jsem v matematice celkem dobrý  a ona  mi říkávala  tak  trochu  mazlivě Tomásku.  Bylo to od ní  určitě dobře míněno,  ale mé spolužáky to motivovalo  k jízlivým  narážkám,  jako "Lambdin mazánek..."a pod.
  „Máte snad  tak přísnou  manželku, že tak spěcháte domů?“, vyzvídala  Lambda. „Ne, to ne, ale žiji od rozvodu sám  se svou osmiletou dcerou Nikol, a ta je dneska poprvé doma sama. Chtěla sama sobě dokázat, že už je velká,  a že  nemá  strach  – takže ho mám já.“
    „Hm, tak to tedy klobouk dolů“, řekla uznale. Podívala se na hodinky: „Kde je probůh ta Alex? Řekla přesně v jedenáct na tomto parkovišti, už je jedenáct pryč!“
    „Nevadí, paní profesorko, odvezu vás tedy já,  mám zde taky auto.“
    „Děkuji, Tomásku, ale já tady musím počkat, ona určitě přijede, to bychom se zaručeně minuly.“
    Začalo pršet. Posadili jsme se rychle do mého auta a pokračovali v započatém rozhovoru.  Lambda mne provrtávala  dalšími  otázkami: „Povězte mi, Tomásku, ještě něco o tom, jak to sám zvládáte?  Já jsem  také  vychovávala  dceru  sama.“
   „Není to tak složité, jak jsem si  z počátku představoval. Snad jediný dost těžko řešitelný problém byl v tom, že jsem potřeboval sehnat někoho k  Nikol přes den, když přichází ze školy dříve než já z práce. Brzy se šťastnou náhodou i tahle věc vyřešila vlastně sama.“
    „Našel jste spřízněnou duši, která vám pomáhá?“
    „Ne, naopak, začalo to vlastně nepříjemností. Jedna dosti výřečná sousedka mi přišla vynadat, že moje žena už zase neumyla schodiště, ačkoliv, dle jakéhosi  do- movního plánu, prý byla na řadě  už minulý týden, a  ona to nehodlá  dělat za ni!“ Lambda se rozesmála: „Živě si představuji tu satorii s kýblem.“ 

„Paní Mourková, řekl jsem uctivě,  prosím, pojďte dál, nebudeme se přece bavit  mezi dveřmi, omlouvám se vám a hned vám vše vysvětlím. Prosím, posaďte se a nabídl jsem jí  kávu, je právě čerstvě uvařená.   Chtěl  jsem  získat trochu času.“
    Lambda zvedla ukazovák: „Ano, to bylo velice moc  taktické, vypustit z kotle trochu páry.
    „Sousedka Mourková se nejprve zdráhala, že to prý nemusí bejt, ale, že chce jen zdůraznit, že zá-sad-ně,... Nenechal jsem ji domluvit:   "Ano,  máte zajisté pravdu vím, že je to má vina, jenže, víte, ona manželka už tu nebydlí. Jsme rozvedeni a já jsem na tu pitomou chodbu zapomněl jako na tento, Desatero toho -é...“
    „Božích přikázání“, doplnila mě Lambda, „a co nato Mourková?“
    „Ta jenom polkla slinu a řekla, že to je ovšem něco jiného, a že to ona netušila. Když se mě pak zeptala, kdo se stará  o moji dceru,  pokud jsem  v práci,  pokrčil jsem rameny: to je zatím problém, který dosud nemám vyřešen.  Právě dnes mám dovolenou a hledám hodnou paní, která by to vzala, za pět až osm stovek měsíčně. To zabralo! Rázem byla paní Mourková jako máslíčko.“
    „Vy to s těmi ženami umíte, že ano,Tomásku?“
    „Ne, to byla jen náhoda.  A když jsem  té paní řekl,  že praní  a žehlení do toho nespadá, neb to už docela zvládám se střídavými úspěchy sám, řekla, že by to hlí- dání vzala hned. Nikolce dá v poledne najíst  a ty schody bude dělat také  za mne, takže nemusím už složitě nikoho shánět a "plejtvat" si na to zbytečně  svoji nutně potřebnou dovolenou.“
    „Bravo, to jste zvládl na jedničku!“, Lambda  mi poklepala  rameno, „ale pozor, támhle něco přijíždí, je to červený fiat?“   „Ano, je“, přisvědčil jsem.
    „Konečně!“ Lambda vystoupila na déšť a zamávala na dceru kabelkou. Přesedla si k ní a v rychlosti nás ještě,  jen tak z auta do auta,  z okna do okna, představila: „Tak tohle je ten můj jedničkář Tomásek  a  tohle je má dcera Alex.“
   „Těšilo mě – a na shledanou!“ Načež jsme se rozjeli, každý na jiný konec Prahy, oni do Dejvic a já do Podolí...

    Někdy v únoru  mě paní Mourková  přinesla  pozvánku  na  karnevalový  ples nějakého spolku, se slovy: „Podívejte se, pane inžinýr, tohle  jsem  dostala od mé neteře, ale to víte to už pro mne není, ňáká trdlovačka, ale vy byste si moh‘ tam jít zatančit a seznámit se s nějakou fajnovou  ženskou. V inzerátech o nic kloudnýho nezavadíte, ale tady budou slušný dámy z lepší společnosti – a navíc,  na  tuto  po- zvánku je vstup zdarma!“
    Ta dobrá paní mi dokonce nabídla zůstat u Nikolky tak dlouho než přijdu domů, i kdyby to trvalo až do rána. A ani příplatek nepožadovala, prý si  ustele na gauči v obýváku a bude se dívat na televizi. Byla  moc ochotná a její neobyčejný zájem na tom, abych si šel zatančit, jsem  si nedovedl vysvětlit,  a snad právě  proto jsem  se nechal umluvit. Vyšňořil jsem se do tmavého obleku a vydal se do víru města...
    V sále, kam jsem zapadl, se mi však celý ten mumraj nějak nezamlouval, a tak jsem se posadil na hokr u baru a dopřál si čtvrtku bílého Frascati. Barový pult byl ve tvaru veliké podkovy  a já si všiml,  že  na  protilehlou  stranu  si  právě  přišla sednout nápadná krásotinka  v karnevalovém  kloboučku  se  třpytivým flitrem ve vlasech a odvážným dekoltem.  Doprovázel  ji  nebezpečně vyhlížející  troglodyt, holá lebka, krk širší než hlava, oči skoro  žádné,  zato uši masivní.  Ti  dva tvořili kontrast: kráska a zvíře! 

Po chvíli se mi  zdálo,  že mne  ta lady  na druhé  straně snad hypnotizuje  pohledem svých  kočičích očí.  Řekl jsem  si, že že neuhnu  očima  a  byl jsem  zvědav jak  dlouho  to  vydrží ona.  Jak  jsem  si vydedukoval,  byl jsem  asi pro  ni   jenom jakýmsi  strejdou,  kterého  schválně, vědoma  si  své  krásy,  tak trochu provokuje. Nebo možná naopak bezmyšlenkovitě, docela znuděně, se dívá do prázdna a mne nevnímá...

Vtom  se  ale  usmála, pokývala   hlavou,  dopila  svou sklenku, řekla něco svému partnerovi, vstala  z hokru a pomalu přicházela na moji stranu, ladně se pohupujíc v bocích.
   „Ta si mne musela s někým splést“, řekl jsem si, když se s milým úsměvem zastavila  přede mnou: „Promiňte, smím se tady vedle vás  posadit?  Chtěla  bych si  s vámi,  tak trošku

popovídat“, zeptala se  zcela  nejistým  hlasem.

 „Samozřejmě, bude mi ctí“, řekl jsem  prkenně  a zůstal ve střehu,  co bude ještě

 asi následovat?
    „Já jsem Saša“, představila se mi neznámá zcela nekonvenčně a podala mi ruku. Napadlo mě jediné  možné  logické vysvětlení, že se zde jedná o luxusní šlapku a ten gorila, že bude její pasák. Nechtěl jsem se zaplést do choulostivé situace:  „Já jsem Mirmlk“, zamumlal jsem úmyslně jen málo srozumitelně,  „ale  musím Vás férově upozornit, že si mne patrně s někým pletete, já jsem společenská nula, ani neoplývám slávou nebo velkým jměním, jsem  spíše  chudobný proletář.“
    „Jsem si jistá, že si vás s nikým nepletu, ale musím  se omluvit,  že jsem vás tak přepadla. Já normálně tak drzá nejsem, ale řekla jsem si dnes, že když je ten karne- val, že se to snad tak přísně nebere.  Já jsem  někdy moc  impulzivní,  promiňte.“
    „To je dobře, já naproti tomu bych si býval, při pohledu na vašeho manžela, ani netroufl jít vás požádat o tanec.“ Viděl jsem, že chce něco říct a neví jak. Olízla si své plné rty a polkla naprázdno: „Nechci se teď otáčet, řekněte mi, co dělá teď ten chlap, o němž si myslíte, že je to můj manžel?“
    „Dívá se sem zle,  ale pochybuji, že se umí dívat jinak. Máte snad strach, že by vám tu způsobil nějakou scénu?“
    „Je chorobně žárlivý a já se ho potřebuji zbavit.  Měly jsem tady sraz  s Libuší, kamarádkou, ta nepřišla a místo sebe mi sem poslala tohoto skinheada, se kterým ještě donedávna sama chodila.
    Nevěřil jsem jí ani slovo. Logicky musela s ním ona sama něco mít, proto na ni tak žárlí. Všiml jsem si, že právě dopil a vstal. Byl to kolos přímo diluviální.
    „Připravte se na nejhorší, madam, právě sem jde“, řekl jsem sice klidně, ale byla ve mně malá dušička. Dívka se zhluboka nadechla a šeptla: „To je děsné!“
    „Helé, bejbi, mám hlad. Du se nadlábnout, přijď tam hned za mnou, jasan“, řekl hlasem přitroublého suveréna, musíme si eště něco vobjasnit, okej?“ Mne naštěstí zcela zaignoroval a odkráčel do přísálí. Hudba spustila pomalý waltz "Moon river" a parket se zaplnil.
    „Nešel byste si se mnou zatančit?“, řekla chvějícím se hlasem.
    „Slečno, jste krásná a navíc můj typ brunety, ale nejsem sebevrah a nechtěl bych se dostat do sporu s Vaším kolosem. Znám hranice svých fyzických možností. Po- važujte mne třeba za zbabělce.“
    „Ne, nemám vám to vůbec za zlé, chápu vás, ale prosím pomozte mi odtud ně- jak zmizet tak, aby to nepozoroval, prosím vás moc!“ Rozrušeně se kousala do rtů.
    „Slečno, řekněte mi, jak to mám udělat? Nejsem iluzionista David Copperfield.     „Já jsem si to už právě vymyslela. Ztratíme se mu z  dohledu na  parketu  mezi tančícími, já  pak zmizím  na toalety a vy byste  mi zatím vyzvedl  kabát v šatně a počkal na mne u východu.“  Podala mi kroužek s číslem.  Její pohled byl tak silně sugestivně neodolatelný, že jsem souhlasil...
    „Asi jsem se zbláznil“, nadechl jsem se a pokrčil rameny, „nevím proč to jako dělám, pomyslel jsem si nahlas: "Dobře, já to tedy risknu – život je boj!“

     Tančila báječně, přesně kopírovala mé kroky, ať jsem si vymyslel cokoliv.  Přál jsem si abych s ní mohl tančit až do rána.  Oba jsme mlčeli  a já si připadal  jako v transu. Protančili jsme se davem až k chodbě směrem ke vchodu a  zde ona rychle vklouzla do dveří dámské toalety. Dle plánu jsem došel k šatně a vyzvedl svůj i její kabát a počkal na ni za rohem před výtahem.  Za chvilku  přiběhla,  hodila na sebe kožíšek a řekla: „Honem,  pojďte, musíme  ihned zmizet,  možná, že mne už hledá, je schopen se za námi vyřítit i na ulici!“
    „Já to nechápu, jak to, že si na vás dělá takový nárok?“, divil jsem se, ale věděl jsem svoje:  to je určitě  její  pasák!
    „Tady je taxi,   pojďte, jedeme pryč,  všechno vám vysvětlím.“  Taxikáři řekla: „Prosím na Vinohrady k divadlu“, přitom se stále vyděšeně ohlížela, zdali nás ten magor nepronásleduje. V taxíku mi pak opakovaně děkovala,  že jsem jí pomohl z této prekérní situace. Chápal jsem její strach,  ale nevěděl jsem  čím jí vlastně  ten blbec hrozí?  Že ji zmlátí? Ale proč? Vždyť by musel být rád, že se ta holka snaží získat klienta. Takové a podobné otázky mi vrtaly v hlavě.
    Teprve když jsme vystoupili u divadla a ona zaplatila taxi, řekl jsem  důrazně:       „Takže, milá slečno, děkuji za svezení, ale teď zas budu chvíli mluvit já. Nejsem jelimánek, za kterého mě zřejmě považujete. Vaše  povídky o zlém  hrubiánovi  mi nějak nesouhlasí.  Prokoukl jsem vás a říkám vám jednoznačně: "Děkuji, nechci!“        
    „Ne-ne, prosím vás, vše vysvětlím, ale tady mi je děsná zima,  pojďme  si  sem sednout vedle do vinárny, mám toho ještě moc na srdci.   Dejte mi  šanci, říct vám tu pravdu do detailu, ale tady bych zmrzla na rampouch.“ Souhlasil jsem, foukalo to tam opravdu arkticky, ale i kdyby bylo ještě více chladno, nedovedl  jsem  této ženě prostě nic odmítnout...
    V útulné vinárničce jsem se ujal znovu slova: „Očekávám, že mi teď za chvilku řeknete, že tady někde bydlíte a pozvete mne k sobě nahoru na kafe. Tam se potom jako "deus ex machina" objeví  ten váš  gorila a vymačká  ze mne  všechny grešle, kterých naštěstí u sebe nemám moc..."
    „Teď bych se ovšem měla urazit, protože mě považujete za šlapku.  Jenže  já se nezlobím, chtěla jsem skutečně,  abyste si to myslel. A ono se mi to povedlo!  Byla jsem dobrá herečka?  Víte, pracuji v tomto divadle, ale nejsem ještě známá,  a  tak neustále cvičím své divadelní role i v civilu“, zasmála se a hleděla na mne zpytavě.   
 „To zní sice hezky a neotřele“, řekl jsem  uznale, „ienže já vám to stejně nevěřím. Bylo by to krásné, kdyby to byla pravda.“ Obrátil jsem  do sebe celou whisky, tak abych se trochu uklidnil.
    „Tak a teď už vás konečně musím zasvětit do mého plánu. Budete se divit  a já věřím, že se mi nakonec ještě omluvíte. Vsadím se s vámi o tento zlatý nugget“, a otevřela dlaň.
    „Cha, zlatý nugget? Tenhle mosazný knoflík od portýrské livreje?
    „To byla jen metafora  –  a můj talisman! Ale vsadím se, že změníte svůj názor na mne, stačí říct pouze dvě slova: "Pane Tomásku"... Mám pravdu?“
    „Cože?“, zvolal jsem překvapeně, „vy mě znáte?“
    „Samozřejmě, že vás znám, proto jsem si taky dovolila vás  oslovit  u baru!“
    „Ááá, teď to teprve chápu! Kdo mi říká Tomásku i když se tak nejmenuju? Vy musíte být dcera mé profesorky Lambdy!“
    „Ano, já jsem vás hned poznala a měla jsem radost, že vy mne ne!“
    Musel jsem se bránit: „Vždyť to byl jen okamžik,  co jsme se tenkrát viděli.  A to ještě k tomu v noci a v dešti a měla jste jiné vlasy a svítila jste mi vašimi ref- lektory do ksichtu!  Jo, a jmenovala jste se Alex!  Aha,  Alexandra je taky Saša!“
    „Přesně tak, pane Tomásku“, smála se až slzela, „omlouvám se, že jsem vás tak dlouho napínala na skřipec, teď  je řada  na mně  vám všechno, pěkně po pořádku, vysvětlit..“
    „Jsem jako celé ucho, poslouchám“, řekl jsem nic nechápaje.
    „Tedy, vše si původně vymyslela moje matinka. Po vašem třídním srazu mi stále o vás básnila, jaký jste ideální muž  a otec a charakter a  jedničkář  a bůhví co vše- chno.  Odbývala  jsem  ji tím,   že jsem  ráda,  že jsem  konečně   rozvedená,  a  že zatím nemám nejmenší potřebu se zase seznamovat s nějakým chlapem. Jenže, jak se říká: kapka po kapce. Mámě se prostě povedlo za půl roku změnit můj názor!“
 „No nazdar, po takovém vychválení jste se mohla jedině zklamat“, řekl jsem suše.
 Alex sklopila zrak a prohlížela si své perfektně pěstěné nehty: „To tak ani ne, ale dostala jsem nápad, jak spojit příjemné s užitečným. Chtěla jsem,  aby se naše se- známení nekonalo nějak tuctově konvenčně, dle  mé  matky, to jest, pozvat  vás k nám na návštěvu - systém: "Tumáš kafe, vem si buchtu", nýbrž nějak úplně jinak. Představovala jsem si, že by  se naše seznámení mohlo podobat jedné z mých rolí na divadle, což je, uznejte, dost originální.“
    „Ale jak jste mohla vědět, že budu dnes na tom plese, to jsem ještě včera ani já sám nevěděl !“
    „To samozřejmě zařídila opět moje drahá matinka. Vy  sám jste jí  dal  tenkrát svoji vizitku a vyprávěl jí o  jakési sousedce Kocourkové...“
    „Nikoliv Kocourkové, ale Mourkové, ale to je jedno“, mávl jsem rukou.
    „Takže“, pokračovala Alex, „máti dojela za ní, dala jí tu pozvánku, kterou sama od někoho dostala, načež podmazala tu dobrou duši dvoustovkou  s tím, že nic ne- prozradí a dokope vás za každou cenu na ten ples.  Ostatní už víte.“
    „Toho bych se od Lambdy nikdy nenadál, i kdybych si kebuli rozlámal“, kuckal jsem se smíchy, „a proto byla ta Mourková  tak ochotná hlídat  až do rána a k tomu navíc zadarmo!“
    „Kdepak, Tomásku, zadarmo ani kuře nehrabe!“
    „Ale pozor  –  jak se do toho proboha namontoval ten Rambo?“
    „Ano, tak toho jsem si už narežírovala sama. Chtěla jsem, aby to bylo napínavé a abych mohla hrát svoji roli šlapky,  musela jsem mít bodygarda . Pro  svůj záměr jsem získala jednoho statistu z našeho divadla a zaplatila mu vstupné plus diety.  A uznejte, že to je typ!“
    „Na to se nedá říct nic jiného, než, že jste skvělá, Alex! Odvolávám nejen to, co jsem vám řekl, ale i to, co jsem si o vás jen myslel! Sorry!“
Alex se zatvářila svůdně: „Teď  už  byste  šel ke mně  domů  na kafe?  Já  bydlím skutečně tady hned vedle, jak jste  zcela správně  vytušil.“
„Aspoň něco jsem uhodl!  Teď bych pochopitelně šel rád a bez přemlouvání.“
„Tak pojďme, uděláme mé máti radost“,  řekla spontánně.
„Jo, Lambdička si to zaslouží!“, souhlasil jsem okamžitě.
„A co my dva ? Tomásku“, zamyšleně se kousla do rtu.
„No, ehm, my dva ji přece nesmíme zklamat, dala si s tím práci tři čtvrtě roku, tak si při nejmenším musíme začít aspoň  tykat  a  zpečetit to velikým polibkem!“
Alex se záhadně usmála: „Musíme? Nebo chceme?“ 

....V TOM   ZAZVONIL  ZVONEC...

V+W: DIVOTVORNÝ HRNEC

Po druhé světové válce, někdy v roce 1947 napsali Voskovec a Werich novou divadelní hru a aby to šlo rychle vzali si jako vzor americký muzikál od  Burtona Lane  »Finian's Rainbow«.  Dvě hlavní role otce a dcery hráli  Fred Astaire  a Petula Clark.

Veškeré texty se změnily na české poměry a hudba zůstala, tak jak byla a Divotvorný hrnec se podařil a dle mého úsudku vznikla  naše nejlepší hudební hra se známými herci jako: Jan Werich, Soňa Červená, Rudolf Cortés, Ljuba Hermanová, Franta Černý, tanečnice Manon Chafour a další..(Režie: Jiří Voskovec)...

No, a já tehdy, coby nemajetný šestnáctiletý student gymnasia, bych se rád stal nadšeným divákem, ovšem - mít na vstupenku. Ta hra běžela několik let a já louskal zprávy z plakátů a chápal, že nemohu od mých rodičů požadovat víc než 100 Kčs/měs na tramvaj a zbytek na lístky maximálně do kina: "první brázda" za 2,- Kčs, protože vše další bylo tak říkajíc  "nad poměry"...

Nicméně v roce 1950 mě nečekaně potkalo štěstí v podobě o 7 let starší sestřenice Míly, pracující jako prodavačka v automatu Koruna, která při návštěvě u nás se svěřovala své tetě, tedy mé matce, že se včera seznámila s jedním sympatickým muzikantem od Vlacha! Dle plakátů jsem věděl, že orchestr Karla Vlacha hraje v Karlínském divadle a právě v té vysněné, ale až dosud mnou neviděné hře o divotvorném hrnci. Moje matka samozřejmě neměla ani tuchy, kdo to je Vlach a kdo to jsou V+W  a co to je za hru o níž já doma tak často blábolím...

"A na co hraje ten tvůj známej  u Vlacha, Miluško?", zeptal jsem se zvědavě té  mé sestřenice.

"No, na takovou  tu obrovskou harfu", zněla  odpověď, která  mne  ovšem  nijak  neuspokojilla.

"Tak tomu nevěř, to ti něco nakukal, u Vlacha žádnej harfeník není!  Já to náhodou vím, viděl jsem celou jeho kapelu na fotce na plakátě. Máti ukončila naše dohadování: "Ale, to je nám přece fuk!"

Ovšem nakonec to skončilo pro mne tím nejlepším možným kompromisem, když ta milá Míla přišla o dva dny později znovu k nám a prohlásila vítězně, že ten její harfeník mne zve na ten a ten den do Karlínského divadla a vezme mne ssebou do orchestru, kde uvidím, jednak že u Vlacha hraje a dvanak, že takto mohu shlédnout zadarmo i tu celou hru. Tohle bylo pro mne absolutní terno a já jsem tam pak byl celkem třikrát, vždycky v orchestřišti a vždycky na celou hru až do konce!  Některé vtipné momenty si pamatuji dodnes ( i po 70-ti letech)! 

Jak známo,orchestřiště je celkem hluboko pod úrovní jeviště, takže jsem nikdy neviděl, co se odehrává na jevišti vzadu, ale slyšel jsem vše i viděl asi 75% všech výstupů, jako je tento:

Když vodník Čochtan řekl na forbíně něco, co mu už cenzura zakázala, ohnul se Werich do orchestřiště a zeptal se: "Pane Vlachu, mohu si od Vašeho basisty na moment půjčit jeho nástroj? Basista mu ihned podal svůj nástroj na jeviště a Werich si ho začal zcela  zevrubně prohlížet.  Franta Černý se ho zeptal: "A co tam vidíš až tak divnýho?" Werich: "Já se koukám, jak se mi v  tý  base bude dobře sedět?" – v tu ránu celé divadlo řvalo smíchy a tleskalo...

Když Franta Černý, coby senátor Randal, se rozčílil a řval na své služebnictvo: "Honem, dejte mi něco pít', mám žížu!", vstoupil tam Wudy  (R.Cortés) se slovy: "Proboha, co ten Randal tady dělá takovej kravál?"

Nebo, když vodník Čochtan tančil s tanečnicí Zuzanou-němou (Manon Chafour) plácal ji po nahých zádech se slovy: "Jó, pane Erben, takhle jsem si už jako vodník dávno nezatleskal!

"U nás doma" (Soňa Červená) o stesku po domově,

"Tam za tou duhou"  touha Káči po muži svých snů,

"S čertem si hrát" S.Červená a  R. Cortés, dvojzpěv   

 Káči  a  Wudyho...

"Ten kdo nemá rád"  Káčino  životní  filosofování...

Ljuba Hermanová zpívala dvě politicky kritické písně:

"Nedostatek" to je statek, kterého  je vždy dostatek!

"Když z nuzáka  náhle se stane  boháč"  tak nikdo

neví kdo je to a co je zač? 

   

Jan Werich, coby vodník  Čochtan, zpíval 3 písně: 

Není-li tu ta,  Něco jako tento,  Množení...

A Věra Martinová zpívá dnes stejně krásně onu píseň Soni Červené:

Tam za tou duhou...

Záhadný Andy

Publiku chvalně známou televizní moderátorku v pořadu "VIP na tapetě", Brigittu G. Sandersovou, potkalo toho dne podivné překvapení. Asistentka Dvořáčková jí ohlásila návštěvu jakéhosi pana Andrease Hellera, který sice nemá termín, ale domáhá se s ní nutně promluvit, je to prý věc životně důležitá.
„Pusťte ho tedy dál, já už se ho nějak zbavím“, vzdychla si pro sebe Gita.
„Dobrý den, já jsem Andreas Heller, prosím o tři minutky vašeho vzácného času, paní ředitelko Sandersová...“
„Prosím, poslouchám“, řekla Gita a podívala se na hodinky.
„Jsem Čech bydlící v Německu a nedávno jsem se v časopise dočetl něco o vašem pořadu o těch –é– tapetách. Vtom, jako když mě blesk praští, jsem vás poznal... tedy, abych to řekl přesně – skoro určitě poznal.“
„To je nejtuctovější záminka, jakou slýchám, vážený pane -é-Hellere.

Očekávala bych od vás něco originálnějšího“ , řekla otráveně.
„Ne-ne, jestli se totiž váš otec jmenuje Jan a matka Emma a bydleli jste před cirka třiceti roky v Mnichově, tak v tom případě jste vy opravdu má sestra!“
„Pozor, milý pane, otec je sice opravdu Jan, a moje matka, která už bohužel nežije se jmenovala Emma a v Mnichově jsme také bydleli, jak jste se patrně dočetl někde v bulváru, jenže já nemám žádné sourozence! To je laciná finta, máte smůlu, sbohem“, řekla Gita a stiskla knoflík na sekretářku: „Anito, ten pán odchází!“
Heller se otočil na přicházející dívku: „Anito, bratr vaší paní šéfové tu ještě moment zůstane, prosím, přineste nám dvě kávy!“ Dívka opět poslušně vycouvala...
„Tedy to je drzost přímo kolosální!“ Gita vyskočila z křesla.
„Klid, Brigito, já tady mám důkazy, podívej se“, Heller vytáhl z kapsy list papíru, „a mimo to, můžeme si klidně tykat, vždyť jsme opravdu sourozenci!“
„Ukažte“, Gita mu vytrhla jeho papírek, na němž byla jen jedna věta, psaná nepochybně otcovou rukou:

POTVRZENÍ.

Jan Sander, narozený 7.5.46, stvrzuje tímto, že bude po dobu 18-ti let vyplácet na konto Lucie Hellerové, narozené 19.11.56 měsíční podporu 150,- DM, za předpokladu, že se L.H. neobrátí na soud o alimenty. Mnichov, dne 13.03.1980... (podpis Jan Sander)
Brigita těžce dosedla za stůl: „Kde jste tohle vyhrabal?“
„Moje matka byla vloni v nemocnici a já jsem čirou náhodou, při hledání knoflíků v šití, narazil na krabici se starými dopisy. Na jedné zalepené obálce stálo: Otevřít až po mé smrti. Zvědavost mi nedala a já to nad párou otevřel. A tohle je kopie toho, co jsem tam našel.“
„Řekl jste o tom něco matce?“, zeptala se ho Gita vzrušeně.
„Ne, neměl jsem odvahu, zalepil jsem to a dal zpátky. Bylo mi to moc trapné. Od malička mi matka tvrdila, že můj otec zmizel a nic jí neplatil. Jediné co o něm ví, že je ženatý, má dceru Birgit a žije bůhví kde v Jižní Americe. V mém rodném listě stojí jen: otec neznámý...“ Vzdal jsem se dalšího vyptávání, cítil jsem, že matku každý můj dotaz nervuje. Až teprve teď, po objevení článku v novinách o Tobě jsem se rozhodl jet do Prahy. Máti chtěla jet se mnou, bydlíme tu u jejích příbuzných, ale o Tobě ani o mém detektivním pátrání nic, tedy absolutně nic netuší!“
„A hodláte jí to teď říct?“ Gita nebyla ve své kůži, byla nervózní jako před živým vysíláním.
„Brigito, ty, tykej mi už konečně, jsme přece normální sestra a bratr! Na tom přece není vůbec nic zvláštního!“
„Já tomu pořád ještě nemohu uvěřit..., kdy jste se narodil?“
„26. října 1980, už taky nejsem nejmladší“, řekl a pokýval hlavou.
„No, to je čím dál horší, já jsem se narodila 29. ledna 1980!“
„Proč horší? Že jsi starší než já?“, rozesmál se Andreas.
„To ne, ale to znamená, že můj otec...“
„Pozor, náš společný otec“, opravil ji.
„Já chci říct, že můj otec měl poměr s tvojí matkou v době když moje matka rodila, a kdy nebylo vůbec jasné, zda ten porod přežije. To je opravdu hnus, to mu musím tvrdě vytknout ještě dnes! Celý život jsem si otce vážila jako čestného člověka, a teď tohle - přetvářka a lež!“ Gita byla celá bez sebe: „Chudák máma nic netušila a byla mu celý život věrná, to mi řekla ještě před smrtí, před dvěma roky.“

Sekretářka donesla dvě kávy. „Anito, teď nejsem pro nikoho k mání, žádné telefony a tak, ten odpolední termín u zubařky přesuň, prosím, na příští týden.“
Anita se potutelně uculila: „Ano, paní Sandersová, to chápu.“

„Brigit, každý člověk někdy selže, nedělej z toho takovou aféru“, Andreas se ji snažil uklidnit, „víš co, pojď, půjdeme spolu to naše setkání oslavit, zvu tě na dobrý oběd.“
Gita se konečně usmála: „Andy“, zakroutila hlavou, „smím ti tak říkat, bráško?“
„Ano, a od nynějška se už nikdy neztratíme, slib mi to a dej mi pusu!“
Brigita ho políbila na tvář: „A co vlastně děláš, čím jsi, kromě toho, že jsi můj záhadný a také neskutečný bratr?“
„Jsem takový zatím málo známý pisálek a ilustrátor.“
„Hm, to jde. Umělec!“, řekla s nádechem lehké ironie.
Oběd se protáhl na dvě hodiny a stále si měli co povídat. Načež Andreas doprovodil Gitu až před dům, ale nahoru si zatím netroufal jít. Ona také usoudila že musí napřed otce trochu psychicky připravit a potom se uvidí...

Doma pak rázně a bez okolků začala okamžitě s tvrdým výslechem otce: „Jene“, říkala mu tak jako její matka, na jeho přání po její smrti, „proč jsi celý život tutlal, že máš nemanželské dítě?“
„Tak už i tohle jsi vypátrala, Giti?“, řekl vzrušeně, ale smutně.
„Nereaguj na otázku otázkou! Nejsi přece něco jako slizký politik!“, kladla důraz na každé slovo.
„Ano, zatloukal jsem to, kvůli tvé matce, kterou by tahle pravda moc bolela a věř mi, že jsem tím trpěl taky. Nechci se tím omlouvat, ano, byla to ode mne podlost. Už je to tak dávno, že to snad ani není pravda, ale vyzpovídal jsem se z toho v mé závěti. Jinak jsem jí byl celý život věrný, až na tento jeden jediný úlet v oparu silvestrovské noci, navíc!“
„Jene, lžeš, už zase lžeš! Proč ani teď po tolika letech nemluvíš pravdu? Ty’s měl milenku v době, kdy moje matka rodila, a kdy nebylo vůbec jisté, jak ten porod dopadne! Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě!“

„Ne, ne, takhle to tedy nebylo! Nevěrný jsem jí byl, ale to bylo určitě na prvním našem Silvestru od IBM firmy, Emma tam se mnou s tím velkým břichem nechtěla jít, stalo se to potom v noci s jednou krásnou a milou servírkou v hotelu Adler, Lucie se jmenovala, porod byl o měsíc později, jak víš, 29.ledna. Já jsem byl skoro po celou dobu u tvé matky, právě proto, že jsem měl černé svědomí. Věděl jsem, že jestli porod špatně dopadne, budu si to do smrti vyčítat.“

„A ta servírka tě asi svedla, že jo“, řekla Gita kousavě.
„Ne, Gituš, byl jsem mladý a Emma měla problémy s těhotenstvím tak značné, že jsme nejméně půl roku nemohli mít sex... Vím, že ani to mě neomlouvá, ale snad je to aspoň jakási polehčující okolnost,... ale jestli mi to nevěříš, moc by mne to bolelo...l“
„A neměl jsi s tou Lucií ještě něco potom, někdy později, třeba v únoru?“, kombinovala Gita dále.
„Ne, toto absolutně vylučuji!“, řekl naprosto rozhodně Jan, „nevěrný jsem byl jen jednou! A sice, jak jsem už řekl, na Silvestra.“
„Ale potom by musel nutně lhát Andy!“, Brigita se ťukla do čela, „deset měsíců těhotenství, to je biologický nesmysl“, vyskočila z křesla a běžela k telefonu. Její otec nic nechápal...

„Andy, ty ses nemohl narodit koncem října, ale patrně už koncem září!“, spustila Gita.
„Milá sestřičko, přece nejsem úplně z brusu blbej“, reagoval Andreas.
„Je tu zádrhel, prosím tě, přijeď hned k nám a vem sebou matku, občanku, pas nebo rodný list! Chci vás představit na-še-mu otci a musíme si vysvětlit, kdo tady vlastně blábolí z cesty. Matce řekni, že se jmenuju Orlová, že jsme se do sebe zamilovali na první pohled a nakukej jí třeba, že se budou dnes u nás konat zásnuby. Přijeďte rychle, vezmi taxíka!“
„Už letíme helikoptérou! A s tou láskou na první pohled to fakticky souhlasí!“, rozchechtal se Andy.

Načež Gita vylíčila otci jak se dnes, až takzvaně na stará kolena, seznámila se svým vlastním bratrem a musela přiznat, že Andy je jí docela sympatický:

 „Nechápu ovšem, že by si nepamatoval své datum narození. To je buďto vrchol sklerózy a nebo je to jeho slabomyslnost!“
Nervózní Jan chodil po bytě sem a tam: „To chce klid, Gituško, uvidíš, že se to určitě nějak vysvětlí až přijedou.“ 

Ty následné skoro dvě hodiny čekání jim oběma připadaly nekonečně dlouhé a zato když konečně přijeli, byl Jan poněkud zklamán...
Lucie ho nepoznala a spustila vodopád slov ihned ještě ve dveřích: „Promiňte pane Orle, já jsem Lucie Hellerová, tady můj syn Andreas se asi zbláznil a dotáhl mě k vám, prý na zásnuby, což je mi opravdu trapné. Tvrdí mi, že se dnes s vaší dcerou do sebe zamilovali na první pohled! Já tomu prostě nemohu uvěřit. To je přece šílenství! Co tomu říkáte vy, pane Orle?“

Jan potom uvedl hosty do obýváku a promluvil diplomaticky: „Milá paní Hellerová, posaďte se prosím, sem na gauč, aby to s vámi, promiňte, nešvihlo. Mé jméno není Orel, což je německy Adler, ale tak se jmenoval jistý hotel, ve kterém kdysi pracovala jakási, až nápadně krásná česká servírka Lucie.“
„Ach, né...“, Lucie si oběma rukama zakryla ústa.
„Ano, ano, krása zůstala“, řekl Jan, „a také naši mladí jsou krásní sourozenci. No, a já jsem obyčejný starý omšelý balvan Jan Sanders.“
„Této chvíle jsem se celý život bála“, vzlykla Lucie, „ale jak je to možné, že se ti dva našli, taková děsná až neuvěřitelná náhoda!“
„Já jsem té neuvěřitelné náhodě dost napomohl, mami, dík tomuto papírku“, řekl Andreas a vytáhl z kapsy již celý pomačkaný Janův úpis a dal jí jej přečíst: "Neboj, to je jen kopie!"
„Milá Lucie“, začal Jan, „vraťme se o tu řadu let nazpět a pokusme se vyprávět zde našim dospělým dětem, jak se to tedy vlastně tenkrát seběhlo. Mají na to právo. Navrhuji pochopitelně tykání všichni všem, a pak to půjdeme někam řádně oslavit!“
„Jane -éé- ty totiž...já tó...“, zmatená Lucie potlačovala slzy.
Gita nalila koňak do čtyř napoleonek: „Milí rodičové, my děti, vás vítáme do naší rodiny!“
„Tak, a teď už jen zbývá vysvětlit tu záhadu s mými narozeninami", řehtal se Andreas, "vypadá to tak, mami, že je buď nějaká chyba v papírech a nebo jsem vo měsíc přenošenej...!“
Lucie se rozplakala naplno. Slzy se jí valily do bujného výstřihu a ona je nestačila utírat: „Jendo, promiň, já se tak stydím – já se strašně stydím – ale Andreas není tvůj syn!“
Andreas zatleskal: „Bravo, mami, tak to se ti povedlo!“
„Jane, odpusť mi to, já jsem byla tenkrát v hrozně bídné finanční situaci a k tomu všemu mne ten gauner, ten úplně bezcharakterní Bruno, opustil a zmizel někde v Paraguayi... nebo kde... Když už jsem si nevěděla rady, vyhledala jsem tě...a nalhala jsem ti, že je to tvoje dítě. Byl to můj jediný životní podvod. Ty peníze ti ale teď všechny do halíře vrátím!“
Jan mávl rukou: „Čert vem ty alimenty, neplatil jsem je holt na svého syna, ale možná, že na svého budoucího zetě!“
„Gito, slyšíš to?“, zajásal Andreas, „my dva jsme naprosto vzájemně si cizí lidé! To je přece ideální, my bychom tudíž mohli...“
„Spolu normálně chodit“, dodala Gita a sedla si mu na klín. Načež se otočila k otci: „Jene, přiznávám se bez mučení, křivdila jsem ti, to je mi líto, moc se ti omlouvám...“
„A Jendo, ani ty se na mne nezlob-íš?“, Lucie se zajíkla.
„Proč bych se zlobil?“, řekl Jan klidně, „aspoň nevypadám v očích našich mladých jako notorický sklerotik, který už zapomněl, kdy a kde se zapomněl!

http://www.youtube.com/watch?v=AY62QByUYJQ

MLČETI ZLATO, platí v totalitách (Čína, Rusko, KLDR)

Já jsem se narodil, bohužel, do doby a světa, kdy vládla dvojí pravda. Už coby dítko školou povinné, jsem musel chápat, že doma se říká: Němci jsou zlí a jsou naším úhlavním nepřítelem, jenže ve školách se naopak tvrdí, že Němci jsou dobří a naši ochránci. Ta školní pravda se mohla říkat všude, ta domácí pravda skutečná, jen výhradně doma, jinak přišlo gestapo a následovalo vězení, koncentrák nebo i trest smrti a gilotina a podobné lahůdky totality...

Po válce, sotva jsme se trochu nadechli, už zase byly dvě jiné pravdy. Rudé Právo tvrdilo, že SSSR je náš bratr a vzor, který nás osvobodil a západní mocnosti nás naopak zradily. Doma jsme si říkali, že Rudé Právo lže, a že to je úplně jinak, což potvrzovaly i současné události, jako "sebevražda" Jana Masaryka nebo monstr-procesy. Tyto však už nekončily pod gilotinou, jako za nacistů, ale »moderněji« komunisticky vlídněji šibenicí. Jako třeba Milada Horáková, generál Píka a další stovky obětí. Kupodivu i s nejvyššími členy komunistické partaje, kteří byli původně tzv. vzorní komunisté, ale náhle se znelíbili a stali se padouchy a byli popraveni. Jako další ze zrůdností bolševizmu následovala výstavba a vzápětí i zbourání pomníku toho nejvíc zbožňovaného kreténa J.V.Stalina a pravda se stala ohebnou formelou, která se musela dle směrnic KSČ vsugerovávat do hlav veřejnosti. To ovšem vyvolalo další, ještě větší rozmach pravdy Rudo-Právní která byla tabu, a za kterou se chodilo do lágrů, do uranových dolů, k PTP "Černým baronům" a v nejlepším případě, když měl člověk štěstí, následovalo jen "smírné vyhození" ze zaměstnání. To byl prý, dle soužky herečky J. Švorcové, jen, cituji:  "Takový kolorit doby..!"  Tento slavný citát nikdy nezapomenu!!!
A mlčeti zlato, se stalo každodenní nezbytností, právětak jako za nacistů...

Čili, zase se mluvilo jinak doma a jinak na veřejnosti. A tak si lid v sobě vypěstoval opatrnost až strach, říkat své názory, pokud se tyto nějak lišily od Rudého Práva.  21. srpna 1968  navíc došlo k masovému pomýlení celého národa tím, že si čeští občané agresi pěti armád Varšavského paktu do jejich vlasti, vysvětlili jakoby ňákou okupaci! Noné, vždyť to byla přece chvályhodná, láskyplná pomoc, tak říkajíc bratrská pomoc (!). 
Souzi, jak hluboko jste klesli! Proto jsem odešel z vámi zprzněné země! 

A najednou jsem stál  ve svobodném světě.  Své myšlenky i mé osobní názory, jsem hned začal projevovat beze strachu. Slyšel jsem Strauße v televizi nadávat na komunisty. To byl pro mne úplný balzám  na duši!  Viděl jsem kolem sebe veselé lidi z masa a krve, jak se otevřeně baví, jak třeba kritizují to, co se jim nelíbí, nebo když jsem ve zprávách viděl, co se ve světě děje doopravdy a já to co znal jen v bolševicky překroucené podobě.  Mohl jsem se denně přesvědčovat na vlastní kůži, že normální je žít uvolněně, beze strachu, bez kádrování, bez třídní nenávisti a bez podezírání každého každým. Prvně jsem zde zažil, že opravdová spravedlnost ještě existuje a je i pro mne dostupná! Ano, mlčeti zlato je ve svobodné zemi absolutní pitomost..!

 V Německu jsem měl takzvanou Právní pojišťovnu DAS, která mě za konstantní částku 300 marek/rok, zbavila všech problémů se šmejdy všeho druhu, jako jsou zloději a podvodníci, tak i nenasytní právníci. Za těch 27 let, co jsem tam žil, jsem měl celkem 6 právních sporů. Právník pojišťovny vždycky dovedl předem odhadnout, jak vysoká je pravděpodobnost soudní výhry a mám-li do toho sporu jít, abych vždycky svůj spor vyhrál!  A to se také vždy skutečně stalo. Na soudních sporech jsem vydělal, díky právní pojistce 35.000,- DM a ta pojistka mě za ta léta stála jen 8.000,-DM. Takže, ani jeden ze šesti soudních sporů jsem neprohrál a nemusel jsem se nikdy ani k soudu plahočit, to všechno zařídila právní pojišťovna DAS. Proces nikdy netrval dlouho (1-3 týdny), jednoduše proto, že se tam soudí rychle, spravedlivě a bez fanatických, polo-debilních soudců typu "Urválek" Těchto 27 let života v Německu, bylo pro mne nejšťastnějším obdobím mého života vůbec i když jsem tam měl také mimo jiné problém s rozvodem a zůstal s malou dceruškou sám, byl to přece krásný, spokojený a hlavně šťastný život. Teprve v Německu jsem poznal všechny evropské státy, díky svobodě cestování, bez všech zdůvodňování a výjezdních doložek i kádrových posudků a dalších překážek...

Po návratu do vlasti jsme se už bez DAS soudili všeho-všudy, jenom 1-krát a sice o náš, komunisty ukradený rodinný domek. Právník nás stál třicet tisíc a táhlo se to neuvěřitelně dlouhé roky. Já jsem si myslel, že to musíme logicky vyhrát, věc byla jasná krádež a byla dokazatelná našimi podklady, leč to byl můj omyl. Výsledkem byl prohraný proces i prohrané odvolání, asi proto, že jsme byli oba dva se ženou, jenom  tiše nenáviděnými re-emigranty...
Vymahatelnost práva je v naší současné zemi opravdu zoufale problematická a nekonečně pomalá. Zato ovšem žijeme v zemi, kde se opět všichni bojí mluvit a podezírají jeden druhého, vystupují anonymně a mně se takový blb diví, že prý na svém blogu na sebe všechno vykecám, což je prý způsobeno mojí stařeckou senilitou. Jenže ono je to tím, že jsem tak dlouho žil ve svobodném světě, kde neplatí, tak jako u nás v českém post-komunizmu: MLČETI ZLATO! Je přece logické, že když mám čisté svědomí, tak mohu v právním státě, když chci o sobě všechno vykecat, tak se mi nikdy nic nemůže stát!  Jenže to dnešní Čech neví a možná ani nechce vědět, zvykl si prostě a denně se smiřuje se svým osudem ?...!

Já, ale mlčet nechci a nebudu i když je už zase to mlčení v módě. Nebýt těch 40 roků totalitní vlády komunistů, mohli jsme být mezi prvními státy v EU a to nejenom s hlediska blahobytu, ale také a hlavně s hlediska vymahatelnosti práva a spravedlnosti pro občany. Místo toho jsme dnes malým státem ustrašených lidiček před imigranty, před Araby a cizinci vůbec, také před deštěm i suchem, před coronavirem a vůbec bych řekl, my  máme strach úplně ze všeho, co je nečeské a tak jsme vlastně rukojmím toho, námi samými zvoleného vůdce a génia podprůměrnosti. Typická NESCHOPNOST našeho režimu, spočívala převážně v tom zatajování, překrucování a nebo přímo mlčení o problémech dneška. Příklad jeden za všechny: Dle mého odhadu, úplně všichni inteligentní občané to vědí, že tatáž situace, o které jsme se domnívali, že je už 30 let za námi a navždy překonaná, se plíživě, pomocí komunistů a jim podobných pohrobků, vrací na všech stupních státní správy s jedinou a poslední čestnou výjimkou SENÁTEM.  Už se zase o něčem nemluví a ani mluvit nechce a ani nesmí. Je to důsledek idiotského vládnutí, ale to už jsme tu 40 let měli a víme snad všichn, jak to dopadlo... 
Toto není nenávistný blábol, to je logická úvaha nad naší situací v Evropě. Už v roce 1945 jsme byli na špičce válkou takřka netknutou průmyslovou zemí v rozbombardované Evropě a navíc jsme měli uran, co jsme zdarma posílali do SSSR, za který nám USA nabízela hradit celý náš státní rozpočet. Prošustrovali jsme tuto jedinečnou příležitost stát se druhým blahobytem po Švýcarsku v Evropě. Prošustrovali jsme vše, co se dalo, je vinou LEVICE! Tito souzi trpí dodnes hromadnou psychozou, že Amerika, která nás nikdy nepřepadla a nikdy neobsadila a nikdy nám neukradla ani čtvereční metr území, ale naopak nás přátelsky podporovala, není tedy Imperialismem, kterým nám vyhrožovali rudí papalášové, aby zakryli pravdu, že oni sami jsou svojí rozpínavostí takovým nebezpečím pro celou Evropu!  (a kdo nevěří, ať si zajede mrknout na Ukrajinu).

Česká versus západo-německá mentalita

 Ze všeho nejprve musím zdůraznit, že se zde jedná jen o ZÁPADNÍ Německo, které má lidskou mentalitu naprosto jinou než Německo východní s jeho prušácky výbojnou povahou. Češi, si bohužel pod pojmem »Němec« vždy představují Němce východního, s nimiž jsme totiž měli za komunizmu stejnou revolučně-bolševickou  výchovu - to jest leninskou politiku diktatury proletariátu...

Jednou ročně si vyjíždíme s mojí ženou do záp. Německa a já teď už konečně vím, co nás tam táhne. Není to jenom proto, že jsem tam žil já 27 let a manželka 12 let. Tam jsme se v také v roce 1983 seznámili a o dva roky později vzali. Oba máme na ten čas prožitý v Německu, rozumí se západním, krásné vzpomínky, což však není ten hlavní důvod naší nostalgie. Není to ani tím, že jsme tenkrát byli o 25 let mladší, není to ani kvůli nějakým příbuzenským vztahům a není to ani kvůli tamnímu kvalitnějšímu zboží. My nejsme konzumní idioti a za ta léta co jsme tady v Praze víme, že se v Německu politická situace značně zhoršila, takže, proč se tam vlastně tak rádi vracíme? Proč při překračování hranice v Rozvadově, se s ženou na sebe podíváme a řekneme: "Konečně zas jednou v civilizaci!"

Je to proto, - a já to mohu s naprostou jistotou prohlásit, že tam jsou nesrovnatelně lepší mezilidské vztahy. V západní SRN, mají snad všichni občané v krvi nepoměrně menší dávku podezřívavosti, závisti a nenávisti nežli v Česku. Je to i snadno vysvětlitelné a pochopitelné, protože jsme poslední dvě generace žili v tak rozdílných světech: Němci byli sraženi na kolena a svoji rozbombardovanou vlast museli často, s pocitem vlastní viny, začít znovu budovat. Mužů bylo málo skoro všichni padli a ženy všech měst každodenně kladívkem oklepávaly cihly ve zbořeništích, aby se vůbec mohlo začít znovu stavět. Ten pocit viny, díky také norimberskému procesu, v Němcích probudil dobré vlastnosti a vymýtil Hitlerův fanatizmus. To se bohužel u nás v Česku a ani ve východním NDR nestalo...
Český národ byl po dobu 40 let bolševiky hecován k třídní i národnostní nenávisti i strachu ze všeho  cizího, z obav, že nás chce nějaký zlý imperialista, zničit. Prověřuj každého koho neznáš a proto kádruj každého každým, buď ostražitý, pozor na kulaky, kapitalisty, buržousty a faráře! A dvě celé generace v tom smyslu žily a vychovávaly své děti. To je ta nejhorší zrůdnost komunizmu, za kterou bohužel nebyl a už zřejmě nikdy nebude, nikdo potrestán. V lidu českém jenom zůstala nenávist proti Němcům, ale nikoliv proti komunismu, proti prušáctví a proti lživé demagogii...

Cesta do Němec je pro nás návratem mezi slušné a přátelské lidi. Již při prvním zastavení na dálničním rastu se mi posledně přihodila hezká episoda. Když jsme se posilnili kávou a dortem, šel jsem se takzvaně „přepudrovat" na WC. V nádherné supermoderní kabince jsem obdivoval automatické splachování s hygienickým očistěním sedacího prkénka ve tvaru bílé elipsy, které se začalo po spláchnutí pomalu otáčet pod vysunutým ramenem s desinfekční houbou. Po skončení této procedury se rozsvítil nápis: „Sedadlo je očištěno!"
U umyvadel jsem si všiml, že vedle mne si myje ruce mladá dáma a v duchu jsem si řekl, že ta chudinka neví, že je omylem na pánské toaletě, a tak jsem jen diskrétně řekl: "Madam, vy si zřejmě myslíte, že toto je dámská toaleta?" A ona se překvapivě rozesmála: "Děkuji, já vím kde jsem, ale vy si myslíte, že jste na pánské...!" A znovu se rozkuckala smíchy. ukazujíc prstem na tabulku DAMEN WC.  Zmohl jsem se pouze na omluvu: "Ich bitte um Entschuldigung, mea maxima culpa!"
Do cíle našeho cestování v Königsteinu jsme dorazili až v osm hodin večer, ale pak jsme si zato dali výbornou večeři na grilu v řecké restauraci, kam jsme také pozvali naše příbuzné...

 

Ranní výhled z našeho hotelu byl opravdu natolik zajímavý, že jsem asi půl hodiny, to jest doba, kdy se má žena denně ráno zdokonaluje v koupelně, tak já zatím pozoroval z okna cvrkot na parkovišti. Byl to pro mne sladký koncert ticha v jakoby zpomaleném filmu. Žádná hektika, žádné tůrování motorů, žádný smrad a bouchání dveřmi aut, či nadávání si mezi řidiči, což znám z parkoviště pod našimi okny u nás v Praze. Lidé i auta se zde pohybují pomalu a nehlučně.
Parkoviště je precizně nalajnováno a všude tam, kde jsou hluché prostory je černobílé šrafování na němž se nesmí parkovat, takže se nemůže stát, že by si dvě auta vzájemně překážela. Vepředu vedle větších míst pro tělesně postižené je šrafovaná plocha pro stojany jízdních kol a vzadu u výjezdu jsou za sebou seřazeny v "husím pochodu" auta taxíkářů. Uprostřed parkoviště je parkovací automat, kde si každý může nastavit dobu zamýšleného parkování 12 minut = 10 centů. Maximální doba parkování přes den je 3 hodiny, v noci (22-06)  je parkování  zcela zdarma.

 Jako kapitola sama pro sebe byla moje návštěva lékárny, kam jsem si musel dojít koupit doma zapomenutou vodu po holení. Paní lékárnice, perfektně pěstěná lady středního věku, se se mnou dala do řeči, sotva postřehla můj český akcent. Řekl jsem jí, že jsem z Prahy. Začala mi ihned líčit poznané krásy našeho hlavního města a nadšeně popisovala Hradčany. Pak se ale odmlčela a dodala tišeji: „Ovšem to, co jsem zažila v autobusu ve mně vyvolalo naprosté zděšení. Koupila jsem si jízdenku, ale nevěděla jsem, že ji musím nahoře u schodů oštemplovat a najednou přišel revizor a začal na mne něco řvát - ta ostuda před všemi lidmi! Pak mě vyvedl z vagonu na stanici a stále něco křičel, že musím s ním na policii, ale nakonec mě velkoryse nechal odejít. Ještě dnes mám z této události husí kůži po těle...."

„Ano, madam", přitakal jsem, „já jsem sice Pražák, ale mám úplně stejné zkušenosti s neomalenými hrubiány. Pokud byste jela někdy zase do Prahy, dejte mi vědět a budu vám bezplatně k službám jako průvodce po městě" a podal jsem jí svoji vizitku. Byla potěšena, děkovala mi a do reklamního sáčku s vodou po holení mi vložila 20 vlhkých houbiček ve staniolu na čištění brýlí, krabičku na denní dávkování léků a dva poznámkové bločky. To u nás v lékárně si musím říct sám i o ten pitomý, tenký a slepený pytlík na zakoupené léky, jinak si musím koupené léky rozstrkat po kapsách. Prostě, u nás všude platí heslo: Nám to nevadí, že jsme pitomí  - jiný kraj - jiný mrav...

Takže se v té Bundesrepublice převážně setkáváme s podobně příjemnými lidmi, ať je to v bance, v hotelu, v obchodě či v restauraci. Na tomto základě mě napadlo, jak by to mohlo být fajn, kdyby i u nás v Česku už konečně jednou zavládla všeobecná mezilidská pohoda, táži se:  Proč to nejde?

VÍ  TO  NĚKDO ?  PORAĎTE VLÁDĚ !

Galantnost? ANEB Tý vole?

Můj otec, který si vždy potrpěl na galantnost, mi kdysi dávno řekl tuto větu: "Pamatuj si, Mirku, že ženy jsou lepší než my muži a proto buď vždycky k ženám galantní a navíc si pamatuj, že ženu nesmíš nikdy uhodit - a to ani květinou, ne!“ 

U mé ženy jsem si zavedl takový rituál, že když se jí  při vaření něco obzvlášť fajn podařilo, tak jsem se jí zeptal: "Která  ručička  to uvařila?" A jelikož vím, že obě, tak jí políbím obě.  Právě tak jsem nikdy neuhodil moji dcerušku Brigitku, která se mnou vyrůstala bez bití a jelikož její matka s námi nežila, tak vlastně, de facto naše dcerka nezažila ani tu nejmenší hádku mezi rodiči!

  

Právě tak se mi někde v mozku zakořenilo to, na čem jsme se v naší partě, už jako puberťáci, (1947) dohodli: „Jenom blbci se titulují »ty vole«, to my si mezi sebou nezavedeme!“ Tak se také stalo, že jsem si nikdy na takové hnusné a přitroublé titulováni nezvykl. Potom jsem žil 27 let mimo naši republiku, takže jsem si na to, zaplať Bůh, ani zvyknout nemohl. Myslím si, s odhadem hraničícím s jistotou,  že toto hnusné oslovení neexistuje v žádné jiné zemi na celém širém světě, jen u nás!  Stydím se za to trvale až dodnes - jako Čech!

Tím víc jsem byl šokován po návratu do vlasti, když jsem po 27 letech ke své hrůze zjistil, že i seriózní otcové rodin, ba dokonce i vládní ministři, když sedí v parlamentu, a myslí si, že je nikdo neslyší, tak se takhle puberťácko-idiotsky titulují! Já jsem to jednou dokonce slyšel i v televizi, v přímém přenosu z poslanecké sněmovny: "Tý vole, já musím ject na pohřeb, vole!"

"A komu, vole?" Atd, atd, se dále "volovalo", než jim někdo vypnul mikrofon na sněmovním pultu...

 

Já se tohoto pocitu hnusu už nezbavím, mám neustále v hlavě jeden šok z roku "kdysi", když jako student jsem si finančně přivydělával korunky coby kompars, ve filmu JanaWericha "Císařův pekař." Těšil jsem se, že prvně uzřím J.Wericha ve skutečnosti!  Ale toho rána na Hradčanech filmový štáb, herci i my komparzisté a nervózní režisér, jsme čekali dlouho na pana Wericha. Ten konečně přijel se svým autíčkem, vystoupil a zvolal: " Těbůh volové!"  A  sám se rozchechtal  srdečně,,,!

Tomu jsem se nemohl zasmát a od tohoto okamžiku jsem  ho přestal mít rád...

Jindy jsem mimoděk zaslechl dva manžele při nákupu v samoobsluze: On i ona měli v každé větě místo Evo, nebo Kájo, "Ty vole, pocem!" nebo "To je moc drahý, vole, všimni si, vole, tý ceny!"  Jednou zase jsem byl náhodným svědkem, když obhroublá matka své asi osmileté dceři na ulici nadávala v tom momentě, když jsem je míjel: „Ty vole, Andreo, chceš dostat do držky?“ Já jsem se zastavil, nechtěje věřit svým uším a rozčílená matka koutkem oka postřehla mé zaražení se a otočila se na mne: „Nó, a co má bejt, jako?“ A já si uvědomil, že mi do toho opravdu nic není a tak jsem jen šeptem vydechl: „Ano, to je ta opravdická kraso-mluva v České republice!“ Ta matka jen tupě mávla rukou...

S jedním mým známým, mimochodem docentem na vysoké škole, jsme se na téma zhrubnutí české komunikace dlouze bavili a on mi, k mému zděšení řekl, že i jemu se stává, že mu student ve škole řekne „tý vole“, ale vyslovuje to ne jako urážku, ale jako výraz momentu překvapení či obdivu!   Ale toto se dneska musí tolerovat!

Tak mě napadá, co by ti kantoři říkali, kdyby se za pár let na školách vžilo takové oslovení: "Ty sračko!.."  Muselo by se to také tolerovat? Ta  tolerance mezi lidmi je zcela jistě dobrá a potřebná vlastnost, ale někde je taky přece hranice slušnosti!

Úplným šokem v roce 2000 byla pro mne následující episodka. Seděl jsem si klidně  v poloprázdném, tichém autobusu, když tam přistoupily dvě mladé, hezké dívky a sedly si naproti mně. Obě byly asi osmnáctileté, velice jemné dívčí typy a mne napadlo, jak půvabné ženy dnes rostou v naší vlasti. Vtom však promluvily a já zůstal koukat jak trefený šípem do brňavky: „No, a pověz mi, co jsi udělala potom, vole?“ zeptala se blondýnka. Brunetka se chytla za hlavu: „Týýý vole, to byl průůůser!“

Dívkám vůbec nevadilo, že to já, starej páprda, taky slyším a hihňaly se tomu srdečně, nejsouce si vůbec vědomy toho, že mluví jako ti poslední chlíváci...

Jindy jsem si zašel do kasina zahrát ruletu, bylo to odpoledne a tak jsem tam byl u stolu sám s ještě nějakou mladou dámou. Ta, když padlo číslo 13 vykřikla: "Tý vole, 13!" Znejistěl jsem nevěda, jestli to řekla krupiérovi nebo mně, ale ten nereagoval. Když potom padlo číslo 9, ona opět vykřikla: "Tý vole 9!", to už jsem nevydržel a zeptal se:"Promiňte, madam, to říkáte mně?"

Zakroutila hlavou: "Ne", s udiveným pohledem a já jenom dodal: "Já, že si tu připadám jako ve chlívě!" Dáma zmlkla a šeptala si to pak jen pro sebe: "Tý vole, pět!" atd... Tohle »Tý vole« musela prostě vyslovit při každém taženém čísle a určitě se nedovedla ani nijak jinak něčemu divit! Pro mne je to totání degenerace vyjadřovacích schopností inteligentního člověka, který to neumí a zřejmě ani nechce změnit...

Prosím, ať se mi zde nikdo nediví, že vůči ženám, které takto mluví a ani si to nechtějí odvyknout, nemohu být, ani při té své nejlepší vůli, galantním gentlemanem, líbat jim ručku, otevírat jim dveře, přidržet židli když si sedají a pomáhat jim do kabátu. Musel bych se napřed stát kreténským buranem, kterému tohle oslovení  "tý vole"  nevadí a naopak se mu to líbí? Možná, co já vím, že takový vůl to vnímá jako určitou (sexy) důvěrnost a tuto vlastnost,  já-podivín, ve své vlasti  -  opravdu nejsem schopen tolerovat!.. 

Ale já nejsem nějaký fanatický slušňák, který chce vychovávat nebo poučovat lidi, Já říkám jenom: tolerujme, prosím, když při nečekané a bolestivé nebo nešťastné náhodě někomu uletí "ošklivé slovo", ale  neomlouvejme oslovování "vole" při debatě s kterýmkoliv druhým člověkem!  Snažme se být slušnými Evropany a nebuďme burany z českých Blbákovic...

https://youtu.be/fQknNaxLAaA

Kocourek "Čičik" to rozhodl...

„Jaká to nádhera!“, zvolal Libor a zahlaholil svým sytým hlasem známou melodii, při svém ranním pohledu z okna. Vzal si do náruče svého mourovatého kocourka, jenž mu při zazvonění budíku vlezl do postele. Libor mu pošeptal do ouška: „Podívej se, Čičiku, konečně nám napadl sníh! Co tomu říkáš?"

A když Čičik  neprojevoval  žádný zájem  o sníh, Libor pokračoval: „Tentokrát sice Martin nepřijel na bílým koni v listopadu, ale právě dnes, to jest, jak vidím, dvanáctého prosince, tedy s měsíčním zpožděním, dorazila k nám místo Martina na bělouši, jakási neznámá Simona!“ 

Když pak zasedl k počítači, aby zkontroloval došlou poštu, našel v ní několik spamů na různé Viagry, Neklesiny a jiné nezbytnosti, nabízené pomocí důvěrného tykání neznámými dobráky. Mimo tuto každodenní samozřejmost se objevil v jeho e-mailovém odpadu také aspoň jeden osobní ne-spamový  e-mail.

To: Ing. Libor Nováček:   Pane,  jsem  bohužel  nucena  si kazit  své jmeniny tímto, víc než dost nepříjemným, e-mailem... 

Nechci toto nechat jen tak bez povšimnutí, vždyť se jedná o moji jedinou dceru. Musím s Vámi dnes osobně tuto kauzu prodiskutovat. Navrhuji kavárnu „Platýz“, dnes v 16:00 hod. a budu pevně doufat, že jste aspoň natolik slušný, že mne snad nenecháte (bez omluvy) marně čekat! .... Simona Fuchsová.   

PS: Na mém stole bude ležet černobílá kabelka Courréges.

 

Libor nad tím zakroutil hlavou a ať přemýšlel jak chtěl, jméno Simona Fuchsová mu, ale lautr nic neříkalo! Byl si jist, že toto jméno v životě neslyšel a usoudil, že se zde musí jednat o nějaký omyl. Čím déle o tom přemýšlel, tím méně tomu rozuměl a protože byl hobby-sběratelem zajímavých životních momentů, omylů a nedorozumění, na jejichž základě pak psal své povídky, měl vlastně radost z takového úlovku a těšil se na tu pomýlenou dámu.

Čičikovi mezitím začalo zjevně vadit, že se pán příliš dlouho kouká na tu nudnou obrazovku, líně se protáhl a začal se domáhat snídaně. Odběhl ke své prázdné misce na podlaze v kuchyni, zvedl hlavu, podíval se tázavě na Libora a významně řekl: "Mňau?" Jeho páníček mu připravoval snídani dříve než sobě a měl vždycky v zásobě dostatek kočičích lahůdek za to, že nebyl nucen běhat s kocourkem ven, což by se psem musel. Stačilo pouze otevřít dveře na balkon a Čičik se už přes přilehlou střechu dostal tam, kam chtěl a stejným způsobem se vracel domů. Když byly balkónové dveře zavřeny, mňoukl si a páníček mu otevřel. Nebyl-li pán doma, měl Čičik smůlu a musel počkat venku, ovšem bystrý kocourek měl v hlavě něco jako chronometr a věděl přesně, kdy se jeho pán a sluha vrací z práce domů. Libor si klidně mohl dle jeho zamňoukání nařídit hodinky. Ozvalo se vždy přesně za deset minut šest!

V "PLATÝZU" bez dlouhého rozhlížení uviděl Libor na jednom stole nápadnou černo-bílou kabelku, byl-li to model Courréges si domyslel. Její nóbl majitelka, zřejmě paní Fuchsová byla elegantní dáma v černo-bílém kožíšku a jelikož se o něj nezajímala, přestože mířil k jejímu stolu, usoudil bystře, že ona jeho podobu vůbec nezná. Zastavil se před ní a řekl hlasem Jamese Bonda: „Přeji dobrý den, paní Fuchsová,  jsem Nováček – Libor Nováček.“

Dáma ale zareagovala nepříjemným překvapením: „To jste vy?“ Její nelibost byla pro Libora téměř urážející, takže jen suše odtušil: „Ano, vskutku, nejsem žádný krasavec Adónis!“
„Pardon, pane Nováčku, čekala jsem někoho mladšího - prosím,  posaďte se!“

„Ale já jsem s mým věkem celkem spokojen a myslím, že se ani vy se nemusíte s problematikou mého stáří jakkoliv trápit,  madam.“
„Omyl, trápit se musím, i když nepřímo!“, rozohnila se paní, „Helenka je sice dvaadvacetiletá, ale já nechci, řečeno všeobecně, aby jí nějaký obstarožní plešingr zkazil život – to se mne zatraceně týká!“

„Pokud tím míníte mne, obstarožní jsem a částečnou pleš mám taky, tedy vás musím ujistit, že žádnou Helenku neznám a nemám vůbec v úmyslu, nejen jí, ale ani žádné z ostatních paní a dívek, kazit život!“ Libor se usmál, protože se mu tento rozhovor začínal líbit a chtěje v něm co nejdéle pokračovat, svlékl si zimník a pověsil jej na věšák.

„Pane Nováčku, tady něco nesouhlasí, nechci tvrdit, že lžete a tak řeknu jen, že nemluvíte pravdu, protože moje dcera mi o vás dost vyprávěla. Ona je snad dokonce, z nepochopitelných důvodů, do vás zamilována a sama mi dala na vás spojení. Snažila jsem se jí totiž její náhlé pobláznění nějak rozmluvit, ale ona mi nato řekla, cituji doslova: "Promluv si s ním sama a změníš názor." Ráda bych svůj názor změnila, ale zatím o tom, milý pane silně, zdůrazňuji, silně pochybuji!“

Libor se rozesmál: „Právě v tomto momentě, jsem to konečně pochopil i já! Jmenuji se Libor a můj syn se jmenuje po mně...“

„Také Libor!“, zvolala paní Fuchsová šťastně a pochopitelně ulehčeně: „promiňte, omlouvám se, byla jsem na vás strašně nerudná, to je trapný omyl – a vy bydlíte spolu se synem?“
„Ne, teď už ne, ale donedávna tomu tak bylo. Syn se odstěhoval do svého, bytu o patro níže a má vlastní komputer. Zůstal mi teď na krku už jenom Čičik“, posteskl si a rozhodil ruce.
„A Čičik je kdo?“, zeptala se nechápavě.
„Můj inteligentní kocourek. Představte si, že zná hodiny, nedělá loužičky, je mlsný, dovede být dotčený, když mu vynadám, ale je ohleduplný. Když spím, tak mě nikterak neruší a rád si vleze i ke mně na deku.“
„Já mám taky ráda kočičky, ale mnohem více by mne zajímalo, jestli ten váš syn není, čistě náhodou - ženatý?“
„Je mu osmadvacet, takže je o něco starší než vaše dcera, což by vám, právě tak jako mně, nemuselo vůbec vadit. Ženatý sice je, ale je právě v rozvodu. Chcete-li si s ním promluvit, dám vám na něj spojení, nebo ho mohu zavolat třeba hned, aby přišel sem,  a já eventuálně odejdu.“ Libor při těch slovech vytáhl z kapsy mobil.
„Ne, ne, děkuji, já už to zařídím sama. Já teď musím odejít, jen co zaplatím kávu."

„Tu zaplatím já až si mě všimne ta číšnice, také bych si rád něco objednal.“ Načež pomohl paní Fuchsové do kožíšku. Krátce se rozloučili a ona spěšně odcupitala...

 Libor nelenil a okamžitě zavolal svému synovi: „ Halo, Borku, ty chlape nešťastná, co to máš, proboha za techtle-mechtle s nějakou slečnou Helenou Fuchsovou?“

„Tati, žasnu, kde bereš tyto informace, Helena je OK a techtle-mechtle s ní zatím bohužel nemám, ale jak to, že o tom ty vůbec něco víš?  Jsi snad tak něco jako Hercule Poirot?"
„Dostal jsem za tebe vynadáno od její matky, prý jsem pro její dceru moc starý!“
„To snad není pravda, co ta bába blbne?“, podivil se jeho synátor.
„Hele, Borku“, zastal se jí Libor, „to není žádná bába, ale celkem sexy lady. Mě by spíše zajímalo, co ona má apriorně proti tobě, když tě ani vlastně nezná?“
„Nevím, asi to, že jsem pozval Helenku na dovolenou ve Francii do Grenoblu...“
„Borku, to je dobrý, to mi stačí, jsem v obraze!  Ahoj, zatím a měj se!“

Když přišla Helena večer z práce domů, řekla jí matka stroze: „Tak jsem mluvila s otcem toho tvého podařeného Libora a ten mi potvrdil moji neblahou domněnku, že totiž jeho syn je dosud ženatý, i když je údajně v rozvodu!“
„No, mami, proboha, do čeho se to pleteš?  Uvědom si, že je mi už třiadvacet let!"

 „Sama's mi dala na něj spojení, abych si s ním promluvila!"
„Ne, já jsem ti doslovně řekla: když chceš, tak si klidně s Liborem promluv – ale ne s jeho tátou“, prskala Helena, „nechápu tě, co to je za nápad? Rodičovské sdružení se sešlo, aby prokádrovalo své nezdárné dětičky!  Kde to jsme?“
„Helen, dost!“, zavelela Simona, „nebudeme se hádat! Ta adresa, co jsi mi dala, byla totiž na jeho otce, taky Libora! Tím došlo k mému trapnému faux-pas  a já si připadala hrozně!"

Helena se rozesmála: "Tak to teda musel být exkluzivní pěknej vlastní gól!"
"Proto teď navrhuji", řekla Simona rozhorleně, "pozveme oba Libory k nám na kafe a v klidu celou věc prodiskutujeme." 
„K čemu budeme zvát i toho starouše, to je zbytečné“, namítla Helena,  "ale mně to je konečně fuk.  Když chceš, tak to zařiď...“
Na příští týden ve středu pozvaly, matka s dcerou, otce se synem k nim na kávu o páté. Paní Simona upekla a šlehačkou nazdobila ovocný dort a Helena zakoupila šampus. Setkání probíhalo zpočátku v pohodě, až když došlo na dovolenou ve Francii byla paní Simona okamžitě ve střehu.

 Musela být uklidněna Liborem-juniorem, jenž ji informoval, že ono poslední stání jeho rozvodu bude týden před jejich odjezdem do Grenoble. Tohle ovšem rozpálilo Helenu téměř do běla: „Tak teď už toho mám právě dost, mami, kdy už konečně pochopíš, že otázka jestli pojedeme do toho Grenoblu nebo ne, závisí čistě na Liborovi a na mně, bez ohledu na to, kdy bude rozvodové stání!“

„Pokud k tomu mohu také něco říci, paní Simono“, doplnil ji sonorní hlas Libora-seniora, „myslím, že má slečna Helenka pravdu, do toho jim my dva skutečně mluvit nemůžeme. Oni jsou dospělí. Představme si teoreticky, že bych já pozval vás na dovolenou a Helenka by vám to hned rozmlouvala, abyste s takovým obstarožním plešingrem raději nikam nejezdila.“
„To jste řekl výstižně, pane Nováčku“, rozesmála se hlasitě Helena, „to je přesně matčin způsob vyjadřování! Děkuji vám, to bych nedovedla sama říct líp!"
„Teď jste mi to dali oba“, politovala se paní Simona a odhrnula si pramínek vlasů z čela, „možná, že máte v něčem pravdu“, řekla zamyšleně, „jsem asi už moc staromódní a vlastně, lépe řečeno stará...“
„Ne, to neříkejte, paní Fuchsová“, ozval se Libor-junior, „já vás chápu, vy jste to nemyslela špatně. To je legitimní oprávněná obava každé matky, aby si její dcera něco nezačala se ženatým." Hrozící bouře byla celkem zažehnána a všechno se spláchlo šampusem...

Po kávě bylo usneseno projít se na Kampu a tam potom jít na večeři do restaurace Převorský dvůr. Na návrh obou Liborů, tedy Libora a Borka, se po večeři mírně ovíněná čtveřice zvedla a zašla ještě na pozvání Libora do jeho bytu, neboť on tvrdil, že má doma 100-letou slivovici z Moravy, kterou nedostanete nikde na světě, ani na žádné jiné  planetě!
Když se doploužili až do Liborova bytu a Helenka spatřila Čičika, dostala takřka hysterický záchvat, že má alergii na kočičí chlupy a že tam nemůže ani vstoupit. Borek navrhl jít k němu do bytu jenom  o jedno patro níže.
Simona naopak byla kocourkem přímo nadšena a řekla své dceři:  "Helen, jděte už s Borkem napřed, aby ses náhodou neosypala, my tam přijdeme s tou slivovicí za chvilku za vámi, jen co dáme tady tomu malému Čičínkovi taky něco napapat.“
„Ale neberte ho tam sebou“, řekla ještě ve dveřích Helena.
„Pojď, prosím tě, Helen, uklidnil ji Borek a neboj se, já sice nemám tak skvěle uklizeno jako táta, ale zato nepěstuji živočichy, ba ani blechy, ani vši nemám!"

"Simono", podivil se Libor, když ti dva odešli: „Jak jste, přišla, na to, že má Čičik hlad, vždyť tady má ještě zbytky žrádýlka na své misce.
„No, já jsem se prostě chtěla ještě trošku pomazlit", řekla Simona a když postřehla Liborův údiv, dodala: "ééé-myslím jako s Čičínkem! Jinak, já jsem děsně zvědavá ženská, řekněte mi kolik je vám vlastně roků, já jsem se s mým odhadem dopracovala asi tak cirka na sedmačtyřicet, takže mě zajímá,  kdo z nás dvou je vlastně starší?"
„Starší jsem já, Simono, pětapadesát, vy byste mohla být mojí dcerou!" 
"Hmm, to byste mě musel mít už v osmi letech!" rozesmála se.

"Fajn, takže mám návrh, že bychom mohli jet na hory jako ti mladí, ovšem nikoliv do Grenoble, ale třeba do Špindlu, na lyže na Vánoce, včetně Silvestra!
Simona se nadechla a zkřížila ruce na prsou: "Tak pozor, jsou tu ještě další dvě nejasnosti, které by se měly vyjasnit. Tu první, jako žena navrhuji já, tedy tykání a tu druhou řeším otázkou na tebe: "Chtěl bys na tu naši společnou dovolenou jet se mnou, třeba  jako s nepolíbenou pannou?"

"To určitě ne, ale tomu se dá lehce odpomoct, to se musí zapít!"  Libor vstal, vzal z barové skřínky láhev se slivovicí a dvě sklenky, načež  si přiťukli a pak následoval déletrvající polibek v množném čísle... 

Do toho zadrnčel naprosto rušivě a netaktně telefon...Simona se zeptala, smí-li to zvednout, není-li to nějaká jeho šanzoletka? Libor se usmál a mávl rukou, takže ona zvedla sluchátko a mazlivě řekla: "Halóóó, kdo tam?"

"Mami, prosím tě, my tady pořád čekáme na tu slíbenou slivovici, co je s vámi? Borek tu má jenom minerálku a nějaké asketické suchary...!"
"Jó, to víš, my jsme se trochu zaposlouchali do hudby, Libor mi pustil krásnou píseň od Gershwina: "Oh, lady be good!" (Paní, buďte ke mně dobrá!)

                    

https://youtu.be/GfqriGHnkGg