Od zaměstnavatele jsem ale naštěstí dostal nabídku, že mohu převzít vývojové úkoly ve frankfurtské centrále, kde budu mít klidnou práci beze všeho cestování a dokonce i lepší plat. To bylo pro mne absolutní terno a tak jsem se bleskově rozhodl a usedl v kanceláři, (viz zelené okno) SPERRY - UNIVAC - HAUS...
Po přestěhování se do Eppsteinu u Frankfurtu, jsem byl nucen nejprve zvládnout zařízení bytu, a přihlásit dceru Brigitu do nové školy. Mimo to též objevit nové dva doktory, to jest praktického a zubního. Zvolil jsem si chytře cestu nejmenšího odporu a z telefonního seznamu jsem namátkou vybral jednu zubařku, kvůli jejímu křestnímu jménu Athéna, ale hlavně proto, že ženy jsou jemnější!Chyba! Byl to můj zcela kardinální omyl, tato doktorka i přes své romantické jméno, byla hrubá jako ras, takže jsem musel Řekyni Athénu okamžitě vyměnit za jemného německého zubaře MUDr. Feinemanna...
Při hledání doktorky praktické jsem se ovšem potom ale nechal unést titulem Gfn, což je Gräfin, neboli HRABĚNKA!Když jsem pak poprvé vykonal oťukávací návštěvu u MUDr.-Hraběnky, zjistil jsem, že tato má ordinaci v přepychovém, "Senioren-Hausu", tedy Dům pro majetné důchodce, kteří ovšem na to pochopitelně mají dostatek drobných. U nás se takovému domu pro důchodce říkávalo "chudobinec", tady v Německu to byl spíše "luxusinec".
Svým vzhledem (40) jsem se podstatně lišil od všech jejích běžných pacientů, dvojnásobně starších a tak jsem jí musel vysvětlit, že jsme se s dcerkou právě přistěhovali do tohoto kraje ze socializmu a ještě se zde takzvaně musíme rozkoukávat a otrkávat..!
Byl jsem překvapen i hraběnčinou další otázkou. Čekal jsem totiž, že se mě zeptá co mi chybí, a ona místo toho chtěla vědět, jak jsem přišel právě na ni, jestli snad mi byla někým doporučena. Rozhodl jsem se, že jí to řeknu tak, jak to skutečně bylo, podle pravdy, totiž, že jsem jel v telefonním seznamu prstem po jménech jednotlivých doktorů a zarazil mne titul Gräfin. Coby emigrant ze socialismu, jsem dosud nikdy neviděl živou hraběnku, pouze na obrazech ve starých hradech a zámcích nebo vycpanou v panoptiku. Milá paní hraběnka se docela nefeudálně rozřehtala a hned jsem to měl u ní dobré. Ještě jsem se jí zeptal jak ji smím oslovovat, jestli Vaše Veličenstvo, Blahorodí nebo Jasnosti a ona mě poučila, že bohatě postačí když jí budu říkat normálně jako všichni: „Frau Doktor“.
Paní hraběnka se ke mně chovala hezky a mateřsky, přestože, jak jsem později zjistil, byla o dva roky mladší než já. Radila mi, co mám a nemám jíst, abych si udržel váhu, posílala mě každé tři roky dle oprávněných nároků zdarma do lázní, řešila se mnou dokonce i osobní problémy, o což jsem ani moc nestál a jednou mi dokonce dost nešetrně řekla: „Herr Toms, s tou přítelkyní ve Švýcarsku se rozejděte, to je totiž zcela nesmyslné chození na dálku, protelefonujete a projezdíte spoustu peněz, copak zde v Německu byste nenašel dost žen, které by se Vám líbily?“ V tom momentě mě napadla zcela šílená myšlenka: "Frau Doktor, mám jednu absolutně teoretickou, vyloučenou a nesmyslnou otázku: Kdybych se tady příkladně oženil s nějakou hraběnkou, byl bych také hrabě?“
Hraběnka se rozesmála: „Herr Toms, to přece nejde, hraběcí titul se nedá vyvdat, tím méně ani vyženit. To jde jenom u baronů!"
Hraběnka se rozesmála: „Herr Toms, to přece nejde, hraběcí titul se nedá vyvdat, tím méně ani vyženit. To jde jenom u baronů!"
A tak jsem zůstal dodnes jen proletářem, penzistou a společenskou nulou. Na hraběnky a hrabata se jednou za uherský rok chodím dívat do obrazáren...!
