Právník JUDr. Aleš Karel Roubíček, jinak zvaný Roby byl vždy člověkem celkem společenským, stojícím oběma nohama na zemi, na rozdíl od svého celoživotního kamaráda, inženýra chemie Kamila Fojta, který byl typem umanutého vědce, jehož chemie natolik fascinovala, že vlastně neznal nic jiného. Oba bydleli od dětství v témže baráku na Žižkově a Kamil vyráběl podomácku pro oba už v raném klukovském věku různé bouchací kuličky nebo kýchací prášek, pak zase odstraňovač uhrů pro puberťáky a ve věku mužném, dodával Alešovi „pravé“ napodobeniny nejdražších vodiček po holení, jakož i různé nedostatkové krémy zvané samoopalovací.
Tak vzniklo a přetrvávalo kamarádství dvou diametrálně rozdílných povah až do současné doby, kdy jim bylo oběma už téměř pětatřicet let. Kamil používal Aleše jako pokusného králíka pro své vynálezy a dnes mu zavolal, aby přišel k němu, pokud možno hned z práce v pět hodin, jde fakt o strašně důležitou věc.
„Tak ukaž, cos to zas vyrobil, ty alchymisto“, řekl Aleš na pozdrav.
„Roby, nemám jinou volbu, rozhodl jsem se ti to svěřit, posaď se!“
„Nemám kam“, odtušil Aleš.
„Tady, hoď ty sešity někam, třeba na zem a sedni si do toho křesla.“
„Křeslo je hrdý název pro rozvrzanou židli, patrně po prababičce."
Kamil nasadil vážný obličej: „Aleši, dříve než ti svěřím to co chci, se tě musím na něco zeptat, co ti bude připadat podivné, ale pro mé účely je to podstatné. A sice: jaké míváš sny?“
„Tak to jsem skutečně nečekal“, zasmál se Aleš, „ovšem když tě to zajímá, tak ti můžu říct, že moje sny, pokud nějaký mám, jsou většinou slabomyslný, někdy jsou to horory, někdy science fiction.“
„Zdají se ti taky někdy příjemné sny? Pokud ano, popiš mi takovej.“
"Tak třeba nedávno se mi zdál opravdu pohodovej sen a já jsem ho vyprávěl Julii proto si ho tak dobře pamatuju. A sice jsem se vznášel jakoby s padákem, jenže to bylo paraple. Bylo to v noci, krásná hvězdná obloha se dvěma měsíčky, jeden byl v úplňku a druhý jako srpek! Najednou jsem vletěl do mléčné dráhy a koukám místo hvězd tu visely normální žárovky! No, řekni, Kamile, není to nádhera?“
„To je fajn, že dovedeš takhle snít, to se mi hodí“, zaradoval se Kamil, "podívej se, na tomhle projektu pracuju už osum let“ a vytáhl hnědou, asi centimetrovou kapsli z prázdné krabičky od sirek. Ještě nikomu jsem to neřekl, ty jsi tedy jediný člověk na světě, kdo se to dozví, ale slíb mi, že to nikomu neřekneš. Přísahej!“
„Kamile, jestli mi nevěříš a když se bojíš, že ti to někdo ukradne, tak si to nech patentovat“, řekl Aleš otráveně.
„Roby, tohle je něco převratnýho, to není kosmetika ani lék – to je světová pecka!“ „Tak mi aspoň naznač k čemu to je dobrý?“, projevil chabý zájem Aleš.
„Roby, já už jsem to na sobě odzkoušel a funguje to! Ovšem nevím, jestli to bude fungovat u jiných lidí a proto potřebuji tvoji pomoc. Chápej to jako pomoc člověka nezaujatého a eventuálně neovlivněného autosugescí. Mám strach, aby fakt, že to u mně funguje nebyl jenom přáním, které je, tak říkajíc, otcem myšlenky. Rozumíš?"
„Ne, nerozumím, zatím nevím jestli to je na potenci, nebo na co. Dyk víš, že vo těch tvejch zkumavkách nemám šajna," odsekl Aleš.
„Roby, pochop, to je KF-9, což znamená Kamil Fojt devíti složkový a neškodný prostředek na ovládání snů!“, řekl Kamil.
„Promiň, Kamile, ale co je todlenc za superdebilitu?“
„Uvažuj, gumo, že si budeš moct jakoby přehrávat příjemné sny ve vlastní režii. Stačí si vzpomenout na nějakou krásnou chvilku ve svém životě a nyní ve snu si ji prožiješ znovu přesně tak, jak je uložena ve tvém mozku, jako konečně všechno co jsi od narození prožil, ale většinou to už dávno zapomněl.“ Kamil se odmlčel.
„Mám takovej dojem, Kamile, že jsi přepracovanej...“
„Ty gumo vygumovaná, já ti tady nabízím plod mého osmiletého bádání a ty si myslíš že blbnu!“ Kamil se rozčílil, vstal a nervózně chodil kolem stolu, co chvíli vyrážeje různé výkřiky, jako: „A to je můj kamarád! JUDr a blbec!“
Aleš věděl, že teď ho nesmí dále dráždit svými ironickými poznámkami, ale naopak ho musí uklidnit předstíraným zájmem o jeho vynález. „Promiň, Kámo, to měl bejt fór. Vysvětli mi ale princip, na kterým to bazíruje, abych tomu rozuměl.“
„Hele, dávej dobrej pozor“, řekl Kamil opět klidným hlasem, „představ si mozek. Zde jsou v miliardách buněk uloženy všechny vjemy, které jsi za svůj život nasbíral, počínaje v lůně mateřském, sezením na nočníku, pak ve škole, atd. až do dneška. Jenže ty si ně nedokážeš vzpomenout. Určitá část mozku, která nespí i když ty spíš, vysílá tebou vybrané vjemy z podvědomí do snového centra a ty je uvidíš ve snu.
„Znamená to, že já si před spaním řeknu co chci vidět a ono se mi to promítne do snu, no a to co nechci vidět, to prostě vystřihnu?“
„Ano, tak přibližně! Jenže ty si to neřekneš, co chceš vidět, ale před spaním spolkneš tu moji kapsli KF-9 a začneš hluboce vzpomínat na to, co bys chtěl znovu prožít."
„Tedy, Kámo, jestli tohle funguje, tak to bude úžasnej kšeft! Představ si co lidí má potíže se spaním a když konečně usnou, tak se jim zdají nějaké debility nebo horory, takže si vůbec neodpočinou, zatímco tvoje tablety jim umožní klidný a příjemný spánek o tom, co se jim líbí, to je gól!“, vychrlil Aleš jedním dechem.
„No počkej, nejásej předčasně, to se musí nejdříve všechno detailně vytestovat, zmapovat a zaevidovat. Je nutné abys ihned, jak se ráno vzbudíš, všechno zapsal, dříve než to zase zapomeneš. Kamil pateticky podal Alešovi svou krabičku od sirek s kapslí, jako by mu předával středověké korunovační klenoty.
„Hm, ale není v tom něco špatnýho, jedovatýho nebo návykovýho, na co bych moh‘ taky zkolabovat?“, zapochyboval Aleš.
„To je blbost, víš kolik těchto tablet jsem už spolykal já? Odhaduji aspoň čtyřicet, a jak vidíš jsem na živu a neměl jsem s tím ani ty nejmenší potíže! Takže klidně si to dnes večer asi tak v deset hodin vezmi a jdi hned do postele, souhlasíš?“
„No, dneska se mi to zrovna nehodí, mám rande s Julií, ale zejtra na sto procent ano.“ O dva dny později už v sedm hodin ráno, přesně podle Kamilových instrukcí, volal Aleš nadšeným hlasem, co se mu zdálo: „Kamile, funguje to! Představ si, vzpomněl jsem si na jednu ze svých prvních lásek, jmenovala Michaela a seznámili jsme se tak, že jsem náhodně našel na dámském záchodě její novou peněženku."
„Co jsi proboha dělal na dámském záchodě?“, podivil se Kamil.
„No prostě jsem se splet, chyběla tam na dveřích cedulka, bylo tam jen napsáno WC, to se přece může stát každýmu, ne?“
„Mně ne, ale pokračuj“, řekl netrpělivě Kamil a mávl rukou.
„V tý peněžence bylo jenom pár drobnejch, ale byla tam taky občanka na tý byla fotografie nádherný holky jménem Michaela Málková a jelikož tam byla taky adresa, rozhodl jsem se, že coby poctivý nálezce, tam dojedu a peněženku odevzdám přímo do rukou její majitelky...“ Aleš udělal významnou pomlku.
„To bys samozřejmě neudělal, kdyby to byla stará bába, že jo."
„No, musel jsem zajet až do Letňan, ale vyplatilo se to i když napřed jsem dostal vynadáno a málem přes hubu od jejího bráchy. Ona totiž tvrdila, že v tý peněžence bylo osm set a mimo to platební karta a ne jenom občanka. Navíc v tý hospodě prej vůbec nikdy nebyla a peněženka jí musela být ukradena. Její brácha mě hned chytil pod krkem, abych vyvalil ty prachy a další doklady, jako řidičák a techničák. No, nakonec jsem jim vysvětlil, že tak blbej nejsem, abych něco ukradl a pak vracel své oběti prázdnou peněženku."
"A co bylo dál?" řekl nedočkavě Kamil.
"Skutečnost, že jsem to našel na dámským záchodě, svědčila v můj prospěch. Ta milá dívka si vzpomněla, že od začátku měla podezření na jednu cikánku v metru, která se na ni nějak moc lepila...“
„Dobrá, ale teď k věci, co se ti přesně zdálo?“, chtěl vědět Kamil.
„Dyk ti to říkám, tohle celý se mi tenkrát stalo a teď se mi o tom zdálo, pak jsme měli s Michaelou rande na Kampě, pak jsme se vozili na lodičce a bylo to strašně moc romantický. Všechno jsem prožíval znovu tak jako tenkrát před čtrnácti roky, byla to nádhera a představ si i sex – no prostě poesie!“
„Musíme udělat další test, ale pozor – já potřebuju, aby sis nechal zdát událost naprosto seriózní, která se dá publikovat a ne nějaký tvý erotomanský prasečinky, končící polucí!" zdůraznil Kamil.
Načež mu předal druhou hnědou kapsli a novopečený režisér snění se odebral domů, aby se pustil do dalšího testování. Příštího rána v sedm hodin ho vzbudil telefon od Kamila: „Tak co je, Roby, vyprávěj, jak to bylo dnes v noci, jaký byly sny?“
„Kamile, to je šílená záležitost, to se nedá vylíčit po telefonu, přijdu k tobě zase v pět po práci a budeš čumět! Je to ještě lepší než jsi sám tušil! Ahoj!“
Odpoledne v laboratoři vyprávěl Aleš o své přednášce o „public relations“, což byla pro napjatého Kamila nudná omáčka a za deset minut mu došla trpělivost: „Člověče, tohle zdlouhavé blábolení přeskoč! To se přece nedá poslouchat!“
„Já myslel, že to musím do toho elaborátu dát přesně tak, jak to probíhalo, ale když chceš, tak já hned přejdu k tomu zajímavýmu. Tedy, na konci mé přednášky za mnou přišla atraktivní dáma a požádala mě o pár prospektů navíc. Samozřejmě, že jsem jí je hned ochotně vydal a při tom mě napadlo požádat ji o kontakt...“
„No, prosím, už zase baba, já to tušil“, lamentoval Kamil.
„Pozor!“, Aleš zvedl ukazovák, „to mě jen napadlo, ale neudělal jsem to, víš, asi jsem si netroufl."
"Toho bych se u tebe nenadál..." divil se Kamil.
"Ano a teprve potom, když už jsem jel v tramvaji domů, jsem toho začal litovat a v tom přišel můj geniální nápad, za který bys mi měl děkovat. Řekl jsem si, že se pokusím ten sen vrátit o kus nazpět, víš jako film – a ono se mi to povedlo! Chvíli to couvalo a najednou znovu přicházela ta dáma k mému stolku pro ty prospekty a já jsem ji tentokrát o ten telefon bez váhání požádal...“
„Tak to je něco nečekaně nového“, vykřikl Kamil, „je to možné, Aleši, že jsi vstoupil do rutin podprahového vědomí? To musíme podrobně prozkoumat a rozepsat.“
„Moment, Kamile, to ještě není všechno. Teď se podrž, ona mi to číslo dala, tady ho mám na papírku a já jsem na něj dnes dopoledne zavolal – a ona je to skutečně ta kráska z mé přednášky!“ Aleš se vítězoslavně rozzářil.
„Počkej, co mi blbneš hlavu, to sis asi už tenkrát poznamenal, to vidím, to je přece tvoje písmo!“
„No jasně, že je to mý písmo, jenže jsem to napsal dnes ráno hned jak jsem se vzbudil. Ona mi to číslo v tom snu řekla a já si ho zapamatoval a ráno napsal!“
Kamil se dlouze zamyslel, pak vztekle praštil ožvýkanou tužkou o podlahu a řekl zklamaně: „Tak to je špatně, někde jsem udělal kardinální chybu, ale kde? Kde jsem to zblbnul? To mne vrhne o roky nazpět, KF-9 můžu zapomenout!“
„Jak to, Kamile, dyk to funguje bezvadně, já mám s tou krásnou, půvabnou Laurou, tak se ta dáma jmenuje, dnes večer rande!
Pozval jsem ji na večeři aspoň za dva tácy do hotelu Renaissance!“
„Ty se už nikdy v žívotě nezměníš, tobě je zřejmě úplně jedno, že můj přípravek, který měl pouze oživovat zapomenuté události je vlastně halucinogenní drogou, která vytváří neskutečné, většinou i krásné, iluze. Tyto nemají se skutečnými životními daty uloženými v miliónech paměťových buněk toho tvýho slepičího mozku, vůbec nic společnýho! To jsou totiž jen nekontrolovatelné slátaniny“, řekl hořce Kamil, „budu muset začít zase od nuly a tenhle projekt stornovat, já přece nechci vyrábět drogy a podporovat mafiány!“ Kamil se chytil za hlavu a zdálo se, že se rozpláče.
Aleš se ho snažil uklidnit: „Kámo, je sice pravda, že se ty mé sny v mnoha věcech lišily od skutečnosti, ale to jsem ti ani nechtěl říct, abych ti nezkazil radost, ale na druhou stranu je to úžasná věc, na který musí určitě něco bejt!
Kamil se prudce otočil, vzal skleničku v níž měl své kouzelné kapsle a mrštil jí, jen to zařinčelo, do železného kbelíku mezi ostatní chemický odpad: „Takže to byla jenom náhodně, ale se skutečností souhlasící, halucinace!“
„To je věčná škoda, Kamile, takhle Picasso taky zničil celou řadu svých obrazů, které by dnes měly cenu nevím kolika miliónů...“
Ten večer se sešel Aleš se svojí vysněnou Laurou v restauraci pětihvězdičkového hotelu De luxe a po uvítacím rituálu, dáma poznamenala: „Jsem opravdu zvědavá, doktore, z jakého důvodu jste mne pozval na tak opulentní večeři? Je to skutečně jen proto, že máte zítra narozeniny? A proč to trvalo pět měsíců, než jste tak učinil!"
„Paní magistro, nebojte se postupně zodpovím všechny vaše otázky, nejprve ale jeden můj malý dotaz: Mohu vás titulovat o něco méně oficiálně, Lauro?“
„Ano, jistě Aleši“, přikývla mu Laura, „bude to určitě pro oba jednodušší.“
„Děkuji, Lauro, chtěl jsem vás hned pozvat už tenkrát, ale neměl jsem na vás žádné spojení a netroufl jsem si vám o ně říct, čehož jsem pak pozdě litoval..."
„Ó, vy jeden hochu lítostivý“, řekla nato ironicky, „ale s tímto vaším vysvětlením nemohu absolutně souhlasít...“
„Lauro, musím vám napřed vyprávět krátkou historku, abyste to mohla všechno pochopit a nepovažovala mě třeba za nějakého rafinovaného erotomana nebo Dona Juana.“
Aleš jí pak krátce vylíčil svůj zážitek s Kamilovou kouzelnou kapslí.
„Teď ovšem zůstává pro mne samotného záhadou“, řekl nakonec, „jak jsem vlastně získal to vaše jméno i telefonní číslo. Nemohla by to být třeba nějaká telepatie?“
Oba pozvedli číše se sektem a přiťukli si. „Milý režisére snů“, usmála se Laura, „vy jste přece znal moje jméno i telefonní číslo, takže tuto vaši vysněnou povídku, i když je velice zajímavá, vám samozřejmě nevěřím. Já jsem vám přece nechala na stolku svoji vizitku a čekala, jestli se ozvete a ono nic. Takže to nebyla žádná telepatie“, smála se Laura, „ale zcela banální ignorace kombinovaná se zapomnětlivostí!“
Aleš si zamračeně hladil bradu: „Víte, co bude s námi dvěma teď?“
„No, vy jste neměl zájem tehdy a já ho už nemám teď“, řekla suše.
„Já jsem měl a mám i teď eminentní zájem! A zdálo se mi o vás!"
„Tak tyhle báchorky na mne nepůsobí, to vyprávějte třeba vašemu chemikovi, já žiji v reálu, Aleši. Nelitujete už teď toho, že jste mne sem dnes pozval? To bude totiž paleta, šampaňské, kaviár a ústřice a to všechno tady kolem, to se vám vůbec nerentuje!“
„Ne, Lauro, křivdíte mi, příště bych vás pozval zase i když vím, že vy už o mne zájem nemáte, ale ono je mi s vámi opravdu moc dobře...“
„A když vám řeknu, že zájem by možná byl, jenže já jsem vdaná?“
„Tak to ne, to bych vás už příště rozhodně nezval, to je fakt. Víte, Lauro, totiž vdané ženy jsou pro mne tabu – to je halt taková moje staromódní chiméra a vlastně i zásada...“
„To jsem chtěla slyšet, Aleši, možná, že jsi přece jen charakter, uvidíme. Takže, já radši vdaná nejsem a budu moc ráda, když budeš dnes v noci o mně zase snít a pak mi to někdy příště budeš vyprávět - ovšem ne zas až za tři měsíce...“
„Tak ukaž, cos to zas vyrobil, ty alchymisto“, řekl Aleš na pozdrav.
„Roby, nemám jinou volbu, rozhodl jsem se ti to svěřit, posaď se!“
„Nemám kam“, odtušil Aleš.
„Tady, hoď ty sešity někam, třeba na zem a sedni si do toho křesla.“
„Křeslo je hrdý název pro rozvrzanou židli, patrně po prababičce."
Kamil nasadil vážný obličej: „Aleši, dříve než ti svěřím to co chci, se tě musím na něco zeptat, co ti bude připadat podivné, ale pro mé účely je to podstatné. A sice: jaké míváš sny?“
„Tak to jsem skutečně nečekal“, zasmál se Aleš, „ovšem když tě to zajímá, tak ti můžu říct, že moje sny, pokud nějaký mám, jsou většinou slabomyslný, někdy jsou to horory, někdy science fiction.“
„Zdají se ti taky někdy příjemné sny? Pokud ano, popiš mi takovej.“
"Tak třeba nedávno se mi zdál opravdu pohodovej sen a já jsem ho vyprávěl Julii proto si ho tak dobře pamatuju. A sice jsem se vznášel jakoby s padákem, jenže to bylo paraple. Bylo to v noci, krásná hvězdná obloha se dvěma měsíčky, jeden byl v úplňku a druhý jako srpek! Najednou jsem vletěl do mléčné dráhy a koukám místo hvězd tu visely normální žárovky! No, řekni, Kamile, není to nádhera?“
„To je fajn, že dovedeš takhle snít, to se mi hodí“, zaradoval se Kamil, "podívej se, na tomhle projektu pracuju už osum let“ a vytáhl hnědou, asi centimetrovou kapsli z prázdné krabičky od sirek. Ještě nikomu jsem to neřekl, ty jsi tedy jediný člověk na světě, kdo se to dozví, ale slíb mi, že to nikomu neřekneš. Přísahej!“
„Kamile, jestli mi nevěříš a když se bojíš, že ti to někdo ukradne, tak si to nech patentovat“, řekl Aleš otráveně.
„Roby, tohle je něco převratnýho, to není kosmetika ani lék – to je světová pecka!“ „Tak mi aspoň naznač k čemu to je dobrý?“, projevil chabý zájem Aleš.
„Roby, já už jsem to na sobě odzkoušel a funguje to! Ovšem nevím, jestli to bude fungovat u jiných lidí a proto potřebuji tvoji pomoc. Chápej to jako pomoc člověka nezaujatého a eventuálně neovlivněného autosugescí. Mám strach, aby fakt, že to u mně funguje nebyl jenom přáním, které je, tak říkajíc, otcem myšlenky. Rozumíš?"
„Ne, nerozumím, zatím nevím jestli to je na potenci, nebo na co. Dyk víš, že vo těch tvejch zkumavkách nemám šajna," odsekl Aleš. „Roby, pochop, to je KF-9, což znamená Kamil Fojt devíti složkový a neškodný prostředek na ovládání snů!“, řekl Kamil.
„Promiň, Kamile, ale co je todlenc za superdebilitu?“
„Uvažuj, gumo, že si budeš moct jakoby přehrávat příjemné sny ve vlastní režii. Stačí si vzpomenout na nějakou krásnou chvilku ve svém životě a nyní ve snu si ji prožiješ znovu přesně tak, jak je uložena ve tvém mozku, jako konečně všechno co jsi od narození prožil, ale většinou to už dávno zapomněl.“ Kamil se odmlčel.
„Mám takovej dojem, Kamile, že jsi přepracovanej...“
„Ty gumo vygumovaná, já ti tady nabízím plod mého osmiletého bádání a ty si myslíš že blbnu!“ Kamil se rozčílil, vstal a nervózně chodil kolem stolu, co chvíli vyrážeje různé výkřiky, jako: „A to je můj kamarád! JUDr a blbec!“
Aleš věděl, že teď ho nesmí dále dráždit svými ironickými poznámkami, ale naopak ho musí uklidnit předstíraným zájmem o jeho vynález. „Promiň, Kámo, to měl bejt fór. Vysvětli mi ale princip, na kterým to bazíruje, abych tomu rozuměl.“
„Hele, dávej dobrej pozor“, řekl Kamil opět klidným hlasem, „představ si mozek. Zde jsou v miliardách buněk uloženy všechny vjemy, které jsi za svůj život nasbíral, počínaje v lůně mateřském, sezením na nočníku, pak ve škole, atd. až do dneška. Jenže ty si ně nedokážeš vzpomenout. Určitá část mozku, která nespí i když ty spíš, vysílá tebou vybrané vjemy z podvědomí do snového centra a ty je uvidíš ve snu.
„Znamená to, že já si před spaním řeknu co chci vidět a ono se mi to promítne do snu, no a to co nechci vidět, to prostě vystřihnu?“
„Ano, tak přibližně! Jenže ty si to neřekneš, co chceš vidět, ale před spaním spolkneš tu moji kapsli KF-9 a začneš hluboce vzpomínat na to, co bys chtěl znovu prožít."
„Tedy, Kámo, jestli tohle funguje, tak to bude úžasnej kšeft! Představ si co lidí má potíže se spaním a když konečně usnou, tak se jim zdají nějaké debility nebo horory, takže si vůbec neodpočinou, zatímco tvoje tablety jim umožní klidný a příjemný spánek o tom, co se jim líbí, to je gól!“, vychrlil Aleš jedním dechem.
„No počkej, nejásej předčasně, to se musí nejdříve všechno detailně vytestovat, zmapovat a zaevidovat. Je nutné abys ihned, jak se ráno vzbudíš, všechno zapsal, dříve než to zase zapomeneš. Kamil pateticky podal Alešovi svou krabičku od sirek s kapslí, jako by mu předával středověké korunovační klenoty.
„Hm, ale není v tom něco špatnýho, jedovatýho nebo návykovýho, na co bych moh‘ taky zkolabovat?“, zapochyboval Aleš.
„To je blbost, víš kolik těchto tablet jsem už spolykal já? Odhaduji aspoň čtyřicet, a jak vidíš jsem na živu a neměl jsem s tím ani ty nejmenší potíže! Takže klidně si to dnes večer asi tak v deset hodin vezmi a jdi hned do postele, souhlasíš?“
„No, dneska se mi to zrovna nehodí, mám rande s Julií, ale zejtra na sto procent ano.“ O dva dny později už v sedm hodin ráno, přesně podle Kamilových instrukcí, volal Aleš nadšeným hlasem, co se mu zdálo: „Kamile, funguje to! Představ si, vzpomněl jsem si na jednu ze svých prvních lásek, jmenovala Michaela a seznámili jsme se tak, že jsem náhodně našel na dámském záchodě její novou peněženku."„Co jsi proboha dělal na dámském záchodě?“, podivil se Kamil.
„No prostě jsem se splet, chyběla tam na dveřích cedulka, bylo tam jen napsáno WC, to se přece může stát každýmu, ne?“
„Mně ne, ale pokračuj“, řekl netrpělivě Kamil a mávl rukou.
„V tý peněžence bylo jenom pár drobnejch, ale byla tam taky občanka na tý byla fotografie nádherný holky jménem Michaela Málková a jelikož tam byla taky adresa, rozhodl jsem se, že coby poctivý nálezce, tam dojedu a peněženku odevzdám přímo do rukou její majitelky...“ Aleš udělal významnou pomlku.
„To bys samozřejmě neudělal, kdyby to byla stará bába, že jo."
„No, musel jsem zajet až do Letňan, ale vyplatilo se to i když napřed jsem dostal vynadáno a málem přes hubu od jejího bráchy. Ona totiž tvrdila, že v tý peněžence bylo osm set a mimo to platební karta a ne jenom občanka. Navíc v tý hospodě prej vůbec nikdy nebyla a peněženka jí musela být ukradena. Její brácha mě hned chytil pod krkem, abych vyvalil ty prachy a další doklady, jako řidičák a techničák. No, nakonec jsem jim vysvětlil, že tak blbej nejsem, abych něco ukradl a pak vracel své oběti prázdnou peněženku."
"A co bylo dál?" řekl nedočkavě Kamil.
"Skutečnost, že jsem to našel na dámským záchodě, svědčila v můj prospěch. Ta milá dívka si vzpomněla, že od začátku měla podezření na jednu cikánku v metru, která se na ni nějak moc lepila...“
„Dobrá, ale teď k věci, co se ti přesně zdálo?“, chtěl vědět Kamil.
„Dyk ti to říkám, tohle celý se mi tenkrát stalo a teď se mi o tom zdálo, pak jsme měli s Michaelou rande na Kampě, pak jsme se vozili na lodičce a bylo to strašně moc romantický. Všechno jsem prožíval znovu tak jako tenkrát před čtrnácti roky, byla to nádhera a představ si i sex – no prostě poesie!“
„Musíme udělat další test, ale pozor – já potřebuju, aby sis nechal zdát událost naprosto seriózní, která se dá publikovat a ne nějaký tvý erotomanský prasečinky, končící polucí!" zdůraznil Kamil.
„Kamile, to je šílená záležitost, to se nedá vylíčit po telefonu, přijdu k tobě zase v pět po práci a budeš čumět! Je to ještě lepší než jsi sám tušil! Ahoj!“
Odpoledne v laboratoři vyprávěl Aleš o své přednášce o „public relations“, což byla pro napjatého Kamila nudná omáčka a za deset minut mu došla trpělivost: „Člověče, tohle zdlouhavé blábolení přeskoč! To se přece nedá poslouchat!“
„Já myslel, že to musím do toho elaborátu dát přesně tak, jak to probíhalo, ale když chceš, tak já hned přejdu k tomu zajímavýmu. Tedy, na konci mé přednášky za mnou přišla atraktivní dáma a požádala mě o pár prospektů navíc. Samozřejmě, že jsem jí je hned ochotně vydal a při tom mě napadlo požádat ji o kontakt...“
„No, prosím, už zase baba, já to tušil“, lamentoval Kamil.
„Pozor!“, Aleš zvedl ukazovák, „to mě jen napadlo, ale neudělal jsem to, víš, asi jsem si netroufl."
"Toho bych se u tebe nenadál..." divil se Kamil.
"Ano a teprve potom, když už jsem jel v tramvaji domů, jsem toho začal litovat a v tom přišel můj geniální nápad, za který bys mi měl děkovat. Řekl jsem si, že se pokusím ten sen vrátit o kus nazpět, víš jako film – a ono se mi to povedlo! Chvíli to couvalo a najednou znovu přicházela ta dáma k mému stolku pro ty prospekty a já jsem ji tentokrát o ten telefon bez váhání požádal...“
„Tak to je něco nečekaně nového“, vykřikl Kamil, „je to možné, Aleši, že jsi vstoupil do rutin podprahového vědomí? To musíme podrobně prozkoumat a rozepsat.“
„Moment, Kamile, to ještě není všechno. Teď se podrž, ona mi to číslo dala, tady ho mám na papírku a já jsem na něj dnes dopoledne zavolal – a ona je to skutečně ta kráska z mé přednášky!“ Aleš se vítězoslavně rozzářil.
„Počkej, co mi blbneš hlavu, to sis asi už tenkrát poznamenal, to vidím, to je přece tvoje písmo!“
„No jasně, že je to mý písmo, jenže jsem to napsal dnes ráno hned jak jsem se vzbudil. Ona mi to číslo v tom snu řekla a já si ho zapamatoval a ráno napsal!“
Kamil se dlouze zamyslel, pak vztekle praštil ožvýkanou tužkou o podlahu a řekl zklamaně: „Tak to je špatně, někde jsem udělal kardinální chybu, ale kde? Kde jsem to zblbnul? To mne vrhne o roky nazpět, KF-9 můžu zapomenout!“
Pozval jsem ji na večeři aspoň za dva tácy do hotelu Renaissance!“
„Ty se už nikdy v žívotě nezměníš, tobě je zřejmě úplně jedno, že můj přípravek, který měl pouze oživovat zapomenuté události je vlastně halucinogenní drogou, která vytváří neskutečné, většinou i krásné, iluze. Tyto nemají se skutečnými životními daty uloženými v miliónech paměťových buněk toho tvýho slepičího mozku, vůbec nic společnýho! To jsou totiž jen nekontrolovatelné slátaniny“, řekl hořce Kamil, „budu muset začít zase od nuly a tenhle projekt stornovat, já přece nechci vyrábět drogy a podporovat mafiány!“ Kamil se chytil za hlavu a zdálo se, že se rozpláče.
Aleš se ho snažil uklidnit: „Kámo, je sice pravda, že se ty mé sny v mnoha věcech lišily od skutečnosti, ale to jsem ti ani nechtěl říct, abych ti nezkazil radost, ale na druhou stranu je to úžasná věc, na který musí určitě něco bejt!
Kamil se prudce otočil, vzal skleničku v níž měl své kouzelné kapsle a mrštil jí, jen to zařinčelo, do železného kbelíku mezi ostatní chemický odpad: „Takže to byla jenom náhodně, ale se skutečností souhlasící, halucinace!“
„To je věčná škoda, Kamile, takhle Picasso taky zničil celou řadu svých obrazů, které by dnes měly cenu nevím kolika miliónů...“
Ten večer se sešel Aleš se svojí vysněnou Laurou v restauraci pětihvězdičkového hotelu De luxe a po uvítacím rituálu, dáma poznamenala: „Jsem opravdu zvědavá, doktore, z jakého důvodu jste mne pozval na tak opulentní večeři? Je to skutečně jen proto, že máte zítra narozeniny? A proč to trvalo pět měsíců, než jste tak učinil!"
„Paní magistro, nebojte se postupně zodpovím všechny vaše otázky, nejprve ale jeden můj malý dotaz: Mohu vás titulovat o něco méně oficiálně, Lauro?“„Ano, jistě Aleši“, přikývla mu Laura, „bude to určitě pro oba jednodušší.“
„Děkuji, Lauro, chtěl jsem vás hned pozvat už tenkrát, ale neměl jsem na vás žádné spojení a netroufl jsem si vám o ně říct, čehož jsem pak pozdě litoval..."
„Ó, vy jeden hochu lítostivý“, řekla nato ironicky, „ale s tímto vaším vysvětlením nemohu absolutně souhlasít...“
„Lauro, musím vám napřed vyprávět krátkou historku, abyste to mohla všechno pochopit a nepovažovala mě třeba za nějakého rafinovaného erotomana nebo Dona Juana.“
Aleš jí pak krátce vylíčil svůj zážitek s Kamilovou kouzelnou kapslí.
„Teď ovšem zůstává pro mne samotného záhadou“, řekl nakonec, „jak jsem vlastně získal to vaše jméno i telefonní číslo. Nemohla by to být třeba nějaká telepatie?“
Oba pozvedli číše se sektem a přiťukli si. „Milý režisére snů“, usmála se Laura, „vy jste přece znal moje jméno i telefonní číslo, takže tuto vaši vysněnou povídku, i když je velice zajímavá, vám samozřejmě nevěřím. Já jsem vám přece nechala na stolku svoji vizitku a čekala, jestli se ozvete a ono nic. Takže to nebyla žádná telepatie“, smála se Laura, „ale zcela banální ignorace kombinovaná se zapomnětlivostí!“
Aleš si zamračeně hladil bradu: „Víte, co bude s námi dvěma teď?“
„No, vy jste neměl zájem tehdy a já ho už nemám teď“, řekla suše.
„Já jsem měl a mám i teď eminentní zájem! A zdálo se mi o vás!"
„Tak tyhle báchorky na mne nepůsobí, to vyprávějte třeba vašemu chemikovi, já žiji v reálu, Aleši. Nelitujete už teď toho, že jste mne sem dnes pozval? To bude totiž paleta, šampaňské, kaviár a ústřice a to všechno tady kolem, to se vám vůbec nerentuje!“
„Ne, Lauro, křivdíte mi, příště bych vás pozval zase i když vím, že vy už o mne zájem nemáte, ale ono je mi s vámi opravdu moc dobře...“
„A když vám řeknu, že zájem by možná byl, jenže já jsem vdaná?“
„Tak to ne, to bych vás už příště rozhodně nezval, to je fakt. Víte, Lauro, totiž vdané ženy jsou pro mne tabu – to je halt taková moje staromódní chiméra a vlastně i zásada...“
„To jsem chtěla slyšet, Aleši, možná, že jsi přece jen charakter, uvidíme. Takže, já radši vdaná nejsem a budu moc ráda, když budeš dnes v noci o mně zase snít a pak mi to někdy příště budeš vyprávět - ovšem ne zas až za tři měsíce...“
