Naše Lambda tedy dorazila na náš sraz do bronzova opálená, v extravagantním kloboučku, sice s téměř hodinovým zpožděním, ale zato jí to moc slušelo..! Nestárnoucí Lambda se tak stala hvězdou večera. Celý večírek probíhal opravdu nenuceně, všichni jsme se nařehtali dost a já jsem musel změnit svůj původně skeptický názor, že to bude nuda s "mušketýry po deseti letech".
„Máte snad tak přísnou manželku, že tak spěcháte domů?“, vyzvídala Lambda. „Ne, to ne, ale žiji od rozvodu sám se svou osmiletou dcerou Nikol, a ta je dneska poprvé doma sama. Chtěla sama sobě dokázat, že už je velká, a že nemá strach – takže ho mám já.“
„Hm, tak to tedy klobouk dolů“, řekla uznale. Podívala se na hodinky: „Kde je probůh ta Alex? Řekla přesně v jedenáct na tomto parkovišti, už je jedenáct pryč!“
„Nevadí, paní profesorko, odvezu vás tedy já, mám zde taky auto.“
„Děkuji, Tomásku, ale já tady musím počkat, ona určitě přijede, to bychom se zaručeně minuly.“
Začalo pršet. Posadili jsme se rychle do mého auta a pokračovali v započatém rozhovoru. Lambda mne provrtávala dalšími otázkami: „Povězte mi, Tomásku, ještě něco o tom, jak to sám zvládáte? Já jsem také vychovávala dceru sama.“
„Není to tak složité, jak jsem si z počátku představoval. Snad jediný dost těžko řešitelný problém byl v tom, že jsem potřeboval sehnat někoho k Nikol přes den, když přichází ze školy dříve než já z práce. Brzy se šťastnou náhodou i tahle věc vyřešila vlastně sama.“
„Našel jste spřízněnou duši, která vám pomáhá?“
„Ne, naopak, začalo to vlastně nepříjemností. Jedna dosti výřečná sousedka mi přišla vynadat, že moje žena už zase neumyla schodiště, ačkoliv, dle jakéhosi do- movního plánu, prý byla na řadě už minulý týden, a ona to nehodlá dělat za ni!“ Lambda se rozesmála: „Živě si představuji tu satorii s kýblem.“
Lambda zvedla ukazovák: „Ano, to bylo velice moc taktické, vypustit z kotle trochu páry.
„Sousedka Mourková se nejprve zdráhala, že to prý nemusí bejt, ale, že chce jen zdůraznit, že zá-sad-ně,... Nenechal jsem ji domluvit: "Ano, máte zajisté pravdu vím, že je to má vina, jenže, víte, ona manželka už tu nebydlí. Jsme rozvedeni a já jsem na tu pitomou chodbu zapomněl jako na tento, Desatero toho -é...“
„Božích přikázání“, doplnila mě Lambda, „a co nato Mourková?“
„Ta jenom polkla slinu a řekla, že to je ovšem něco jiného, a že to ona netušila. Když se mě pak zeptala, kdo se stará o moji dceru, pokud jsem v práci, pokrčil jsem rameny: to je zatím problém, který dosud nemám vyřešen. Právě dnes mám dovolenou a hledám hodnou paní, která by to vzala, za pět až osm stovek měsíčně. To zabralo! Rázem byla paní Mourková jako máslíčko.“
„Vy to s těmi ženami umíte, že ano,Tomásku?“
„Ne, to byla jen náhoda. A když jsem té paní řekl, že praní a žehlení do toho nespadá, neb to už docela zvládám se střídavými úspěchy sám, řekla, že by to hlí- dání vzala hned. Nikolce dá v poledne najíst a ty schody bude dělat také za mne, takže nemusím už složitě nikoho shánět a "plejtvat" si na to zbytečně svoji nutně potřebnou dovolenou.“
„Bravo, to jste zvládl na jedničku!“, Lambda mi poklepala rameno, „ale pozor, támhle něco přijíždí, je to červený fiat?“ „Ano, je“, přisvědčil jsem.
„Konečně!“ Lambda vystoupila na déšť a zamávala na dceru kabelkou. Přesedla si k ní a v rychlosti nás ještě, jen tak z auta do auta, z okna do okna, představila: „Tak tohle je ten můj jedničkář Tomásek a tohle je má dcera Alex.“
„Těšilo mě – a na shledanou!“ Načež jsme se rozjeli, každý na jiný konec Prahy, oni do Dejvic a já do Podolí...
Někdy v únoru mě paní Mourková přinesla pozvánku na karnevalový ples nějakého spolku, se slovy: „Podívejte se, pane inžinýr, tohle jsem dostala od mé neteře, ale to víte to už pro mne není, ňáká trdlovačka, ale vy byste si moh‘ tam jít zatančit a seznámit se s nějakou fajnovou ženskou. V inzerátech o nic kloudnýho nezavadíte, ale tady budou slušný dámy z lepší společnosti – a navíc, na tuto po- zvánku je vstup zdarma!“
Ta dobrá paní mi dokonce nabídla zůstat u Nikolky tak dlouho než přijdu domů, i kdyby to trvalo až do rána. A ani příplatek nepožadovala, prý si ustele na gauči v obýváku a bude se dívat na televizi. Byla moc ochotná a její neobyčejný zájem na tom, abych si šel zatančit, jsem si nedovedl vysvětlit, a snad právě proto jsem se nechal umluvit. Vyšňořil jsem se do tmavého obleku a vydal se do víru města...
V sále, kam jsem zapadl, se mi však celý ten mumraj nějak nezamlouval, a tak jsem se posadil na hokr u baru a dopřál si čtvrtku bílého Frascati. Barový pult byl ve tvaru veliké podkovy a já si všiml, že na protilehlou stranu si právě přišla sednout nápadná krásotinka v karnevalovém kloboučku se třpytivým flitrem ve vlasech a odvážným dekoltem. Doprovázel ji nebezpečně vyhlížející troglodyt, holá lebka, krk širší než hlava, oči skoro žádné, zato uši masivní. Ti dva tvořili kontrast: kráska a zvíře!
„Ta si mne musela s někým splést“, řekl jsem si, když se s milým úsměvem zastavila přede mnou: „Promiňte, smím se tady vedle vás posadit? Chtěla bych si s vámi, tak trošku
„Já jsem Saša“, představila se mi neznámá zcela nekonvenčně a podala mi ruku. Napadlo mě jediné možné logické vysvětlení, že se zde jedná o luxusní šlapku a ten gorila, že bude její pasák. Nechtěl jsem se zaplést do choulostivé situace: „Já jsem Mirmlk“, zamumlal jsem úmyslně jen málo srozumitelně, „ale musím Vás férově upozornit, že si mne patrně s někým pletete, já jsem společenská nula, ani neoplývám slávou nebo velkým jměním, jsem spíše chudobný proletář.“
„Jsem si jistá, že si vás s nikým nepletu, ale musím se omluvit, že jsem vás tak přepadla. Já normálně tak drzá nejsem, ale řekla jsem si dnes, že když je ten karne- val, že se to snad tak přísně nebere. Já jsem někdy moc impulzivní, promiňte.“
„To je dobře, já naproti tomu bych si býval, při pohledu na vašeho manžela, ani netroufl jít vás požádat o tanec.“ Viděl jsem, že chce něco říct a neví jak. Olízla si své plné rty a polkla naprázdno: „Nechci se teď otáčet, řekněte mi, co dělá teď ten chlap, o němž si myslíte, že je to můj manžel?“
„Dívá se sem zle, ale pochybuji, že se umí dívat jinak. Máte snad strach, že by vám tu způsobil nějakou scénu?“
„Je chorobně žárlivý a já se ho potřebuji zbavit. Měly jsem tady sraz s Libuší, kamarádkou, ta nepřišla a místo sebe mi sem poslala tohoto skinheada, se kterým ještě donedávna sama chodila.
Nevěřil jsem jí ani slovo. Logicky musela s ním ona sama něco mít, proto na ni tak žárlí. Všiml jsem si, že právě dopil a vstal. Byl to kolos přímo diluviální.
„Připravte se na nejhorší, madam, právě sem jde“, řekl jsem sice klidně, ale byla ve mně malá dušička. Dívka se zhluboka nadechla a šeptla: „To je děsné!“
„Helé, bejbi, mám hlad. Du se nadlábnout, přijď tam hned za mnou, jasan“, řekl hlasem přitroublého suveréna, musíme si eště něco vobjasnit, okej?“ Mne naštěstí zcela zaignoroval a odkráčel do přísálí. Hudba spustila pomalý waltz "Moon river" a parket se zaplnil.
„Nešel byste si se mnou zatančit?“, řekla chvějícím se hlasem.
„Slečno, jste krásná a navíc můj typ brunety, ale nejsem sebevrah a nechtěl bych se dostat do sporu s Vaším kolosem. Znám hranice svých fyzických možností. Po- važujte mne třeba za zbabělce.“
„Ne, nemám vám to vůbec za zlé, chápu vás, ale prosím pomozte mi odtud ně- jak zmizet tak, aby to nepozoroval, prosím vás moc!“ Rozrušeně se kousala do rtů.
„Slečno, řekněte mi, jak to mám udělat? Nejsem iluzionista David Copperfield. „Já jsem si to už právě vymyslela. Ztratíme se mu z dohledu na parketu mezi tančícími, já pak zmizím na toalety a vy byste mi zatím vyzvedl kabát v šatně a počkal na mne u východu.“ Podala mi kroužek s číslem. Její pohled byl tak silně sugestivně neodolatelný, že jsem souhlasil...
„Asi jsem se zbláznil“, nadechl jsem se a pokrčil rameny, „nevím proč to jako dělám, pomyslel jsem si nahlas: "Dobře, já to tedy risknu – život je boj!“
Tančila báječně, přesně kopírovala mé kroky, ať jsem si vymyslel cokoliv. Přál jsem si abych s ní mohl tančit až do rána. Oba jsme mlčeli a já si připadal jako v transu. Protančili jsme se davem až k chodbě směrem ke vchodu a zde ona rychle vklouzla do dveří dámské toalety. Dle plánu jsem došel k šatně a vyzvedl svůj i její kabát a počkal na ni za rohem před výtahem. Za chvilku přiběhla, hodila na sebe kožíšek a řekla: „Honem, pojďte, musíme ihned zmizet, možná, že mne už hledá, je schopen se za námi vyřítit i na ulici!“
„Já to nechápu, jak to, že si na vás dělá takový nárok?“, divil jsem se, ale věděl jsem svoje: to je určitě její pasák!
„Tady je taxi, pojďte, jedeme pryč, všechno vám vysvětlím.“ Taxikáři řekla: „Prosím na Vinohrady k divadlu“, přitom se stále vyděšeně ohlížela, zdali nás ten magor nepronásleduje. V taxíku mi pak opakovaně děkovala, že jsem jí pomohl z této prekérní situace. Chápal jsem její strach, ale nevěděl jsem čím jí vlastně ten blbec hrozí? Že ji zmlátí? Ale proč? Vždyť by musel být rád, že se ta holka snaží získat klienta. Takové a podobné otázky mi vrtaly v hlavě.
Teprve když jsme vystoupili u divadla a ona zaplatila taxi, řekl jsem důrazně: „Takže, milá slečno, děkuji za svezení, ale teď zas budu chvíli mluvit já. Nejsem jelimánek, za kterého mě zřejmě považujete. Vaše povídky o zlém hrubiánovi mi nějak nesouhlasí. Prokoukl jsem vás a říkám vám jednoznačně: "Děkuji, nechci!“
„Ne-ne, prosím vás, vše vysvětlím, ale tady mi je děsná zima, pojďme si sem sednout vedle do vinárny, mám toho ještě moc na srdci. Dejte mi šanci, říct vám tu pravdu do detailu, ale tady bych zmrzla na rampouch.“ Souhlasil jsem, foukalo to tam opravdu arkticky, ale i kdyby bylo ještě více chladno, nedovedl jsem této ženě prostě nic odmítnout...
V útulné vinárničce jsem se ujal znovu slova: „Očekávám, že mi teď za chvilku řeknete, že tady někde bydlíte a pozvete mne k sobě nahoru na kafe. Tam se potom jako "deus ex machina" objeví ten váš gorila a vymačká ze mne všechny grešle, kterých naštěstí u sebe nemám moc..."
„Teď bych se ovšem měla urazit, protože mě považujete za šlapku. Jenže já se nezlobím, chtěla jsem skutečně, abyste si to myslel. A ono se mi to povedlo! Byla jsem dobrá herečka? Víte, pracuji v tomto divadle, ale nejsem ještě známá, a tak neustále cvičím své divadelní role i v civilu“, zasmála se a hleděla na mne zpytavě.
„To zní sice hezky a neotřele“, řekl jsem uznale, „ienže já vám to stejně nevěřím. Bylo by to krásné, kdyby to byla pravda.“ Obrátil jsem do sebe celou whisky, tak abych se trochu uklidnil.
„Tak a teď už vás konečně musím zasvětit do mého plánu. Budete se divit a já věřím, že se mi nakonec ještě omluvíte. Vsadím se s vámi o tento zlatý nugget“, a otevřela dlaň.
„Cha, zlatý nugget? Tenhle mosazný knoflík od portýrské livreje?
„To byla jen metafora – a můj talisman! Ale vsadím se, že změníte svůj názor na mne, stačí říct pouze dvě slova: "Pane Tomásku"... Mám pravdu?“
„Cože?“, zvolal jsem překvapeně, „vy mě znáte?“
„Samozřejmě, že vás znám, proto jsem si taky dovolila vás oslovit u baru!“
„Ááá, teď to teprve chápu! Kdo mi říká Tomásku i když se tak nejmenuju? Vy musíte být dcera mé profesorky Lambdy!“
„Ano, já jsem vás hned poznala a měla jsem radost, že vy mne ne!“
Musel jsem se bránit: „Vždyť to byl jen okamžik, co jsme se tenkrát viděli. A to ještě k tomu v noci a v dešti a měla jste jiné vlasy a svítila jste mi vašimi ref- lektory do ksichtu! Jo, a jmenovala jste se Alex! Aha, Alexandra je taky Saša!“
„Přesně tak, pane Tomásku“, smála se až slzela, „omlouvám se, že jsem vás tak dlouho napínala na skřipec, teď je řada na mně vám všechno, pěkně po pořádku, vysvětlit..“
„Jsem jako celé ucho, poslouchám“, řekl jsem nic nechápaje.
„Tedy, vše si původně vymyslela moje matinka. Po vašem třídním srazu mi stále o vás básnila, jaký jste ideální muž a otec a charakter a jedničkář a bůhví co vše- chno. Odbývala jsem ji tím, že jsem ráda, že jsem konečně rozvedená, a že zatím nemám nejmenší potřebu se zase seznamovat s nějakým chlapem. Jenže, jak se říká: kapka po kapce. Mámě se prostě povedlo za půl roku změnit můj názor!“
„No nazdar, po takovém vychválení jste se mohla jedině zklamat“, řekl jsem suše.
Alex sklopila zrak a prohlížela si své perfektně pěstěné nehty: „To tak ani ne, ale dostala jsem nápad, jak spojit příjemné s užitečným. Chtěla jsem, aby se naše se- známení nekonalo nějak tuctově konvenčně, dle mé matky, to jest, pozvat vás k nám na návštěvu - systém: "Tumáš kafe, vem si buchtu", nýbrž nějak úplně jinak. Představovala jsem si, že by se naše seznámení mohlo podobat jedné z mých rolí na divadle, což je, uznejte, dost originální.“
„Ale jak jste mohla vědět, že budu dnes na tom plese, to jsem ještě včera ani já sám nevěděl !“
„To samozřejmě zařídila opět moje drahá matinka. Vy sám jste jí dal tenkrát svoji vizitku a vyprávěl jí o jakési sousedce Kocourkové...“
„Nikoliv Kocourkové, ale Mourkové, ale to je jedno“, mávl jsem rukou.
„Takže“, pokračovala Alex, „máti dojela za ní, dala jí tu pozvánku, kterou sama od někoho dostala, načež podmazala tu dobrou duši dvoustovkou s tím, že nic ne- prozradí a dokope vás za každou cenu na ten ples. Ostatní už víte.“
„Toho bych se od Lambdy nikdy nenadál, i kdybych si kebuli rozlámal“, kuckal jsem se smíchy, „a proto byla ta Mourková tak ochotná hlídat až do rána a k tomu navíc zadarmo!“
„Kdepak, Tomásku, zadarmo ani kuře nehrabe!“
„Ale pozor – jak se do toho proboha namontoval ten Rambo?“
„Ano, tak toho jsem si už narežírovala sama. Chtěla jsem, aby to bylo napínavé a abych mohla hrát svoji roli šlapky, musela jsem mít bodygarda . Pro svůj záměr jsem získala jednoho statistu z našeho divadla a zaplatila mu vstupné plus diety. A uznejte, že to je typ!“
„Na to se nedá říct nic jiného, než, že jste skvělá, Alex! Odvolávám nejen to, co jsem vám řekl, ale i to, co jsem si o vás jen myslel! Sorry!“
Alex se zatvářila svůdně: „Teď už byste šel ke mně domů na kafe? Já bydlím skutečně tady hned vedle, jak jste zcela správně vytušil.“
„Aspoň něco jsem uhodl! Teď bych pochopitelně šel rád a bez přemlouvání.“
„Tak pojďme, uděláme mé máti radost“, řekla spontánně.
„Jo, Lambdička si to zaslouží!“, souhlasil jsem okamžitě.
„A co my dva ? Tomásku“, zamyšleně se kousla do rtu.
„No, ehm, my dva ji přece nesmíme zklamat, dala si s tím práci tři čtvrtě roku, tak si při nejmenším musíme začít aspoň tykat a zpečetit to velikým polibkem!“
Alex se záhadně usmála: „Musíme? Nebo chceme?“
....V TOM ZAZVONIL ZVONEC...
