27 dubna 2019

Malování mě baví


Na tomto obrázku, namalovaném mou matkou je hotel Mont Lavinia na Ceyloně. Odtud jsem ji poslal pohled v roce 1957 a ona mi ho namalovala. Zajímavostí je: přesně na dolním  okraji tohoto obrazu je místo, kde jsem prvně v životě vlezl do moře netuše, že tu řádí žraloci...


Tu vázu  s bohatou  kyticí  máti namalovala  k narozeninám jedné,  celkem  vzdálené příbuzné, podle dávné pohlednice, která už tenkráte byla notoricky stará a dosti zažloutlá... (ta pohlednice, nikoliv ta příbuzná).
Máti měla obchodního ducha, já jsem své obrázky buďto daroval, nebo si je ponechal, takže jsem za celý život na malování nevydělal ani jedinou korunu. To máti si vše přesně evidovala. Malovala také třeba podle černobílé fotografie a barvy, ty si klidně domyslela, viz její opravdu zdařilý obrázek Na Karlově Mostě.

******************************************
Já, na rozdíl od mé matky nemaje dostatek ani talentu ani trpělivosti jsem se promptně rozhodl, že nebudu malíře pracně kopírovat, jako ona, ale budu mistry "vylepšovat" a na obrazech změním to, co se mi nelíbí, čímž velkohubě docílím naprostou genialitu hotového výsledného díla...!

*************************************************************        
A toto je můj jediný originál-obraz z r.1977, což  nemají být létající rybky, jak by si mohl někdo myslet alébrž: »Žena na kostkované dece«  Jako modelkou mi tenkrát byla moje ex-manželka Jiřina, za malý úplatek 10 marek západo-německých.

Dále v pořadí  je zde  můj vylepšený mistr Pablo Picasso (1881-1973), Kytara na notovém stojanu, kterou jsem vytvořil v roce 1983, a to nikoliv olejem, nýbrž hustými vodovkami.
To nebyl můj nějaký rozmar, ale prostě olejové barvy jsem ještě nevlastnil, jednak byly drahé a dvanak jsem s nimi ještě neuměl pracovat. 
Vodovkový obraz má ovšem jednu nevýhodu, protože se nesmí otírat vlhkým hadrem, jako třeba malby olejové, neboť  by se vodou zcela rozmočil, jako kdysi ten hliněný obr Golem!


Dost kyselé zátiší si vymyslel mistr Georges Braque (1882-1963), ale já jsem ho předělal 1985, aby bylo aspoň trochu sladší. Ten podivně vykloubený tvar fajfky se mi sice moc nelíbí, ale nechal jsem ho tak, aby se neřeklo...

Zatímco mistr Joan Miró (1893-1983), zde použil jako podklad obrazu šedou špínu z nádobky na vyplachování štětců, já jsem se zde, jako estét (1992), vyřádil se žlutou barvou. Když jsem se zeptal ženy, jak se jí to líbí řekla:
"Hmm, nechápu proč ten pán stojí na hlavě?" 
"Víš, to je manželská disharmonie a umělec to vyjadřuje touto formou." Vysvětlil jsem jako znalec.
"A co to je  ten hřebík tady úplně dole?"
"Ten hřebík, drahá, je pejsek, s nímž jdou manželé právě na nedělní procházku."
"Ale stejně nejlepší je to žluté pozadí", řekla žena uznale...
"Díky za pochvalu mého pozadí, ženo..."

Takový pan soudruh Mistr Vasilij Kandinskij (1866-1944) je pro mne neustále nevyzpytatelnou záhadou, které vůbec nerozumím, ale jeho obrazy se mi, ani nevím proč, líbí. Na tomto obraze jsem, chtě-nechtě, musel v roce 1996 tu jeho příšernou obludu v akváriu předělat na takovou neškodnou, nevinnou a přítulnou rybičku.

    Koupajicí se dívky od Paula Cézanna (1839-1906) je zajisté zajímavý námět, zvláště pro muže, ale já jsem neodolal, abych o století později, v roce 2002 nechal ony nahé ženy omládnout a figurálně zkrásnět.
Navíc je docela dobře možné, že toto byla ta úplně první nudistická pláž, jakých je dnes ve Francii vcelku plno. "Mon Dieu, Ooh, la-la!"

A tu je opět můj zamilovaný pan Pablo Picasso a jeho krajina v jižní Francii u města Antibes. Je to z roku 2004. U nás visí v obýváku a mohu
říct, že snad každému, kdo k nám přijde, padne hned do oka, jako by to byl pravý Picasso a nikoliv levý Tomasso.

 A nakonec tady mám dvakrát Prahu. Na tom prvním je podle fotky zádumčivý pohled na Vltavu a Karlův most, namalovaný ještě v Německu, ale už po "sametovce" 1992.

Druhý obraz je poněkud nevšední v tom, že jsem ho v roce 1986, nemaje nic jiného po ruce, namaloval na dřevěnou desku, (dvířka od vyhozené kredence).

Navíc jsem ho tenkrát, po osmnácti letech emigrace maloval de facto zpaměti. Měl jsem totiž k dispozici pouze dvě malé pohlednice, Hradčany v zimě a Karlův most v létě. Musel jsem to tedy různě mixovat dohromady, při čemž jsem zapomněl na plynové lampy. Teprve na manželčino upozornění, jsem ty lampy narychlo domalovával až do obrazu.
 
A teprve až když jsme se vrátili do staré vlasti v roce 1990, jsem přišel na to, že ten vzájemný poměr Hradu a Mostu vůbec nesouhlasí. A to ne snad politicky, ale i na mém obrazu!  Hrad v dáli je moc veliký v mé
perspektivě k tomu Mostu. Vzniklo to tak, že jsem to malovbal  ze dvou pohlednic, jenom hradu a jenom mostu. Ale přesto jsem obraz nevyhodil a ponechal si ho, zapomněl jsem na perspektivu, ale právě to má pro mne cenu falešněho přetisku známky pro filatelisty... 

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Pane Mirku T.,
skládám Vám poklonu.Nejen psaní romantických článků,které ráda čtu,vždy s vtipnými hudebními přílohami,teď též zdařilé malování svědčí,jaké máte senzační hobby.
la.mi(Michaela)

Mirek Toms řekl(a)...

Madame La Mi, díky za poklonu,
kterou si nezasloužím. Vaše přítomnost na mém blogu jest pro mne už sama o sobě odměnou...

Unknown řekl(a)...

Díky za nápady na obrazy.
Až pořídim stojan, tak budu taky chodit do plenéru :-)

Jarka řekl(a)...

Bylo by moc zajímavé, mít vedle tvých přetvořených obrazů originály pro porovnání. Každopádně jsou nádherné, ale stejně u mě na celé čáře vyhrává obraz Karlova mostu, od tvé maminky.