05 července 2015

Setkání není nutné...

Jednou při svačině v kantýně si Libor Kolman přisedl ke stále dobře naladěné Magdě, které se říkalo "Reuter", protože byla tou nejlépe informovanou osobou o všem co se ve firmě šustlo.
Libor chtěl využít této její vlastnosti a zeptal se jí: „Magdo, prosím tě, co je to za novou netykavku v tom vašem oddělení? Ta se pořád tváří jako když ji dřou obě boty a škrtí podprsenka.
„Myslím si, Libore, že se jí tu všeobecně hodně křivdí. Ona je na tom psychicky moc špatně, ale jinak je to tak hodná holka, a umí! Jí totiž uškodila ta její nápadná krása, nikomu to neříkej, ale ona byla asi před rokem brutálně znásilněna a dodneška se bojí chlapů a vyhýbá se jim."
Od toho dne začal Libor vidět Carolyn v úplné jiném světle. Když si totiž odmyslel ten její výraz ‘nedotknutelnosti’, musel si sám přiznat, že se mu opravdu líbí. Měla krásně krojené rty a hluboké oči. Strojila se i česala na jeho vkus sice moc upjatě jako stará panna, ale figurálně byla sexy. Ačkoliv měl ve svých pětatřiceti letech dosti bohatou praxi ve styku se ženami, teď pod dojmem toho co o ní věděl, by se ani neodvážil začít s ní flirtovat jako s jinými ženami. Věděl, že by určitě pohořel tak jako jiní kolegové, kteří se u ní už o něco pokoušeli.
Libor přicházel do let, kdy se mu přestával zamlouvat jeho staromládenecký život. Na mysl se mu najednou začala vkrádat taková utkvělá představa, že kdyby Carolyn byla k němu příjemnější, že by byla přesně jeho typem ženy, kterou by si byl ochoten i vzít a věřil, že by s ní byl šťasten. Jenže ona byla pro něj dostupná asi jako Mont Everest pro vozíčkáře.
Teprve asi o půl roku později se Liborovi naskytla zvláštní příležitost pokusit se o nemožné na poli sblížení se s Carolyn. Magda mu pod slibem mlčenlivosti ukázala výstřižek inzerátu z novin: „Podívej se, Libore, Carolyn si podala tenhle inzerát, a dnes jí vyšel, ale nikomu ani muk, svěřila se jenom mně.“
„To se tedy svěřuje té pravé“, poznamenal ironicky Libor.
„To teda né“, protestovala Magda, „já jsem sice hodně ukecaná, ale Carolyn mně věří a já ji nezklamu. Tohle říkám jen tobě, fakt!“ Pod zdánlivým nezájmem Libora o inzerát se však skrýval červotoč, který mu našeptával: ‚Opatři si ty noviny a napiš jí!‘ Doma potom v klidu si pozorně přečetl sympatický text inzerátu:
Hledám inteligentního muže, který by si rád dopisoval s 25-letou osamělou ženou, osobní setkání není nutné. „Štěstí je v nás a nikoliv okolo nás!“ BOX 271285 Libor chytil inspiraci, neváhal dlouho a začal komponovat opatrný dopis do administrace oněch novin:


Milá slečno Violo,
protože vím, že se na Váš milý inzerát ozve aspoň stovka zájemců o dopisování, musím se chtě-nechtě zviditelnit tak, abych se nestal, již v prvních vteřinách po otevření obálky, potravou Vašeho odpadního koše.
Nejprve Vám vysvětlím, proč jsem Vás nazval Violou. Ne, že bych tohle jméno nějak preferoval, ale musel jsem Vás nějak oslovit, a uznejte, že: „Milá značko 271285“ není vůbec hezké.
Pohled do kalendáře mne poučil, že je dnes 25. květen - svátek Violy a hned příští den, tedy Viole nejblíže, je svátek Filipa. A tak jsem sám sebe překřtil na Filipa, aby Vám to nebylo líto. Jelikož bych se nerad dočkal Vašeho zamítavého dopisu, zůstanu tedy zatím raději v anonymitě a budu psát první tři dopisy jenom já Vám.
Budu mít pro Vás v každém dopise jedno překvapení a z toho důvodu věřím, že nevyhodíte můj dopis neotevřený. Budu ale doufat,  že se nerozhodnete chybně pro některého z mých devadesáti devíti soků. Uvidíte, že zdrcující většina těch pisálků bude blábolit jenom o sobě a svých přednostech, případně pak o tom, jakou by Vás chtěli mít, co by jim vadilo a co by se jim líbilo.
Vzhled nehraje roli, je pomíjející a proměnný. Sama říkáte, že setkání není nutné. To, co je důležité je charakter, a ten jsem již částečně poznal. Vaše moto inzerátu: „Štěstí je v nás a nikoliv okolo nás“ mi napovědělo hodně, a já k tomu dodávám, že štěstí nejsou cukrlátka na vánočním stromku, ba ani ty dárky pod ním, ale vědomí, že pro Vás ťuká ještě jedno srdce.
Končím slíbeným překvapením: Já udělám všechno pro to, abychom se jednoho nádherného dne poznali i osobně!    Zdraví Vás Filip.


V práci se Libor rozhodl jednat s nejvyšší možnou opatrností a nikomu, ani Magdě, nic o svých plánech neříkat. Nejprve musí vypátrat, kde Carolyn bydlí, aniž by se na to kohokoliv zeptal. Došel si na osobní oddělení a pod záminkou, že potřebuje vyhledat adresu jednoho jejich nemocného kolegy si vypůjčil výtisk adresáře všech zaměstnanců firmy. Pod písmenem "K" potom našel to co hledal: Konrádová Carolyn, Levandulová 9, Praha 10.

Ještě téhož dne večer tam zajel, aby zkontroloval jméno na zvonku a potom se posadil na lavičku v parku přímo naproti domu a čekal. Pro svůj plán potřeboval zjistit, která okna patří k jejímu bytu. Navedl kluka, který se právě kolem něho proháněl na kolečkových bruslích, aby na protějším domě zazvonil na paní Konrádovou, a až se tato ozve v domovním mikrofonu, aby ji slušně poprosil, zda by mu mohla hodit z okna jednu korunu, že ji nutně potřebuje na telefon, že ztratil své peníze co mu dala maminka. „Když se ti to povede, ale nesmíš prozradit kdo tě navedl, dostaneš ode mne ještě dvacet korun navrch!“ 
Kluk byl nadšen a plán se vydařil. Tím měl Libor všecko co potřeboval pro svůj druhý dopis, který napsal v lehčím uklidňujícím tónu a zároveň si ponechal otevřená zadní vrátka pro případ, že by musel pro absolutní nezájem ze strany slečny Carolyn, zmizet ze scény beze stopy.

Milá slečno Carolyn,
překvapení v tomto dopise jste už zaregistrovala, znám Vaše jméno i adresu. Jak jsem to získal? Stal se ze mne detektiv “Bystré očko“ a jsem rád, že v redakci novin nesedí jenom samí neúplatní a mlčenliví svatoušci.
Vaše jméno, Carolyn, je krásnější než Viola, a já jsem Vám už nemohl a ani nechtěl psát do redakce novin, ale přímo domů. Je sice pravda, že teď mám trošku výčitky, že se Vám možná vnucuji do Vašeho soukromí, aniž byste měla vůbec šanci dát mi najevo, že si to nepřejete. Pokusím se to ihned napravit: v sobotu večer přesně ve 22 hodin zhasněte a rozsviťte, prosím, dvakrát po sobě světlo ve Vašem pokoji. Dvojí zablikání oknem bude pro mne znamenat, že Vám smím napsat svůj třetí dopis. Zůstane-li však Vaše okno němé, budu si nucen přiznat svoji porážku a víc už se Vám neozvu. Toto Vám čestně slibuji!


Celý týden uběhl v klidu, a Liborovi se zdálo, že se Carolyn přestala tvářit nepřívětivě, a naopak, že se začíná přátelsky bavit s lidmi okolo sebe. V sobotu však čekal Libora ortel, který si chytře sám naordinoval v podobě světelného signálu z jejího okna. Čím více se schylovalo k večeru, začínal být nervózní. Byl si vědom toho, že jakmile její okno nezabliká, je s Carolyn konec. Přece jí to tak slíbil. Bude muset přestat psát a najednou cítil, že si už docela zvykl na myšlenku vzít si ji za ženu.

Pomalu se rozjel k jejímu bydlišti a úmyslně zaparkoval už před vedlejším domem a zůstal sedět v autě. Byl tu o deset minut dříve a viděl, že obě okna Carolynina bytu jsou ponořena do tmy. Znamená to, že není doma, nebo že má její byt ještě taky okno do dvora? Čekal napjatě jestli se náhodou neobjeví na ulici, vracejíc se odněkud domů. Vteřiny se nemožně vlekly a nic se nedělo. Autorádio sice hrálo jeho zamilované skladby Duke Ellingtona, ale on byl rozechvělý jako mladík jdoucí prvně do tanečních.


Náhle hudba zeslábla do ztracena a moderátor ohlásil správný čas: je právě 22 hodin. Libor se znovu rozhlédl na obě strany, neuvidí-li přicházející Carolyn, leč marně. Potemnělá ulice zela v té chvíli nevlídnou prázdnotou. Nikde ani živáčka. Minulo několik dlouhých nekonečných vteřin...
Náhle se rozzářilo jedno její okno: blik-tma-blik-tma! Liborovi spadl balvan ze srdce, Carolyn o něj přece stojí! 

Ještě té noci si vymyslel scénář pro napsání dopisu číslo tři, který by měl být tím rozhodujícím momentem pro jejich první setkání, ale který musí odeslat až za několik dní, aby obsah zněl věrohodně.

Milá Carolyn,
děkuji, že jste zablikala oknem, a já tedy smím opět psát. Tento dopis Vás ale moc nepotěší, stal se mi totiž úraz a právě ležím v nemocnici. Ještě než se mi to stalo, stačil jsem ve své roli detektiva vypátrat kde pracujete. Dvě vševědoucí sudičky v mlékárně u Vás v domě mne zcela vyčerpávajícně informovaly. Vím už, že máte bratra na vojně, a že jíte ráda netučné jogurty. Co mne však příjemně překvapilo, že pracujete shodou okolností u stejné firmy jako jeden můj dobrý kamarád Libor Kolman. Požádal jsem ho, jestli mi budete chtít poslat dopis, aby mi ho doručil sem do nemocnice, a on to prý udělá rád, je opravdu ochotný a dal mi čestné slovo, že si vše nechá diskrétně pro sebe.
Drahá Carolyn, těším se na Váš dopis! Líbám Vás! Váš Filip.
PS: Pište, prosím, rukou abych poznal i Vaše písmo!

Carolyn dočetla a zůstala konsternovaně hledět do prázdna. Hlavou se jí honily překotně myšlenky: Konečně mu mohu napsat, musím si dát záležet na písmu, zítra se ihned pokusím dozvědět se od toho aroganta Kolmana něco bližšího o Filipovi. Stačí jenom když budu na toho Casanovu trochu příjemnější. Chudák Filip je v nemocnici, snad není ten úraz tak moc zlý, když může psát. Ve které nemocnici asi leží, na Karláku?

Příští den vyhledala Libora v jeho kanceláři a měla štěstí, že ho zastihla samotného. Mohla tedy s ním mluvit bez dlouhých vysvětlování přímo k věci: „Dobrý den, pane Kolmane, mohu se Vás na něco zeptat soukromě?“
„Samozřejmě slečno Konrádová, jsem vám plně k dispozici“, usmál se a uklonil se.
Carolyn napadlo: „Ó, jak je sladký ten sukničkář“ a nahlas řekla, „vy znáte jistého pána, který si říká, pokud je mi známo, Filip...“
„Ano, Filip, to je můj dobrý kamarád, i když je podstatně starší.“
Carolyn se zarazila; „Starší? Můžete mi říct kolik je mu let?“
„Ovšem, pokud mi řeknete i vy svůj věk.“

„Jako gentleman byste se neměl ptát ženy na věk, ale to je vám asi cizí, je mi dvacet pět..."
„Fajn, já mám o deset let víc než vy, on má o deset let víc než já. Je ten věk pro vás tak směrodatný, snad i důležitější nežli třeba charakter?“
„Ne, stáří není důležité, a že je Filip charakterní to vím, on je totiž vaším pravým op..., promiňte, tak jsem to nechtěla říct, ale chtěla jsem se vás zeptat na jeho adresu a na nemocnici kde leží“, Carolyn byla nepříjemně jízlivá.
„Slečno Carolyn, 
já musím dodržovat určitý slib mlčenlivosti, ale celou řadu věcí vám milerád povím, ovšem někde jinde než tady v práci. Co třeba v kavárně Slávii?..." Vtom zadrnčel telefon. „Promiňte... Prosím Kolman – just a moment, please“, Libor se otočil na Carolyn, a přikryl rukou sluchátko „takže, jsme domluveni, budu se těšit, nezapomeňte dnes večer v osm, kavárna Slávie u Národního divadla."

„Ano,...děkuji Vám“, řekla roztržitě a odešla.


V hezkém prostředí a při dobrém víně se odvíjel příjemně i rozhovor mezi Liborem a Carolyn. „Pane Kolmane, můžete mi tedy konečně říct, co se vlastně Filipovi stalo, a ve které nemocnici leží?“, naléhala na něj Carolyn, „mám tady pro něj dopis a myslím, že ho to potěší.“
„Carolyn, musel jsem mu dát čestné slovo, že vám neřeknu kde leží a kde bydlí, jinak smím všechno. On nechce, abyste ho viděla teď, jak vypadá po tom úrazu, ale ten dopis mu každopádně donesu, spolehněte se.“
„Je to s ním zlé?“, vyhrkla.
„Ne, vážné to není, ale je to v obličeji, proto se vám nechce takhle ukázat.

„Pane Kolmane, vypadá Filip na těch pětačtyřicet let?“
„Vůbec ne, vypadá, řekl bych spíše jako mladý skinhead, což je teď moderní. To, že momentálně tím úrazem přišel o přední zuby, celkem nevadí, protože říkal, že si je nechá co nejdříve udělat a to mnohem lepší a bělejší než měl doposud.“
„A víte, jak se mu stal ten úraz“, zeptala se nejistě Carolyn.
„Byl bych nerad, kdybyste si to třeba nesprávně vykládala, on se nechal zlákat špatnými kamarády, kteří se s ním dost opili. Cestou domů upadl tak nešťastně, že si chudák vyrazil přední zuby a přerazil nos.“
„Cože, on pije?“, zděsila se.
„Ne proboha, to byla nešťastná náhoda, jeho matka by něco takového netrpěla, stará se o něj jako o malé děcko a on ji skutečně vzorně poslouchá.“
„On bydlí v pětačtyřiceti ještě u matky“, vzdychla Carolyn a pokývala hlavou.
„To je totiž pro něj to nejlepší řešení, platí jednu činži, ona mu vyvařuje, pere na něj, žehlí a je to vůbec moc hodná paní. Někdy Filipovi i snídani do postele přinese.“
„Ach néé – a co dělá ten Filip, čím je kromě toho, že je synáčkem své maminky?“
„Víte on Cinta, -é- totiž Filip, býval průvodčím...“
„Cože, on se jmenuje Cinta? A jak dál?“, skočila mu do řeči.
„Neměl bych to možná říkat, on se totiž za své jméno tak trochu stydí. Říkám mu, že je to nesmysl, víte on je taková zakomplexovaná povaha. Já chápu, že vás to musí zajímat, on si rád vymýšlí každou chvíli jiné jméno, jen aby se nemusel představovat jako Hyacint Hlupý.


Carolyn nemohla potlačit deroucí se smích: „To snad ne!“
„Ano, chtěl se již dát přejmenovat, ale jeho matka je proti, a já s ní zcela souhlasím, že by to bylo to poslední, co by mělo vadit v citovém vztahu dvou lidí, nemyslíte?“
„Hm, to je opravdu to poslední“, řekla rezignovaně.
„Ale teď mě právě napadá“, Libor se kousl do rtů, „vy jste spíše vyšší postavy, kolik asi tak měříte, můžete mi to říct?“
„Asi metr sedmdesát“, vzdychla a mávla rukou.
„Ano, myslel jsem si to, budete trochu větší než on, ale asi jen tak o hlavu, promiňte, to měl být vtip. Na tom vůbec nezáleží, hlavní je charakter, a ten on má!“
„Pane Kolmane, to mi stačí“, řekla Carolyn zamyšleně, „asi jsem si toho muže příliš zidealizovala, začínám to vidět černě...“
„Jak to, Carolyn, ten muž je skutečné skvělý a už teď si plánuje jak vylepší jejich byt. Líčil mi jak z něj udělá takové láskyplné hnízdečko pro dva, kde nebudete muset ani vařit, ani prát či žehlit, to všechno zastane jeho čiperná matka. Víte, on je takový snílek. Udělal by tu modernizaci v bytě ještě teď hned, ale bohužel přišel o místo, a sociální podpora je ubohá. Jinak, on vás přímo zbožňuje, pořád se mě vyptává na vás, jaká jste a co děláte.“
„A co ho tak na mně nejvíc zajímá?“, Carolyn zvedla obočí.
„Samozřejmě, že se ptal jak vypadáte, jakou máte figuru, jak jste velká, kolik asi tak vážíte, kolik vyděláváte a tak podobně.“
„A co jste mu řekl, vždyť to sám ani nevíte.“
„To, že jste krásná vím, to ostatní byly jenom odhady, ale i tak byl velice spokojen, věří, že i jeho matka si vás časem oblíbí.“
„Nezdá se vám, že je ten pan Hyacint tak trošičku vypočítavý?“
„Ne, to v žádném případě, to byste mu křivdila, je to dobrák od kosti, je veselý, nekouří, nepije, nefetuje, je klidný, nikdy se nerozčiluje - jediné co nesnáší je dieta, jeho hobby je dobré jídlo, je to prostě vyslovený fajnšmekr.“


„Řekla bych, jinými slovy, že je asi dost obézní, ne, pane Kolmane? Prosím vás snažně, zanechte toho dohazování a nesnažte se mne ovlivňovat, já už jsem se rozhodla. Z vašeho vyprávění vidím, že bych udělala kardinální chybu svého života, kdybych se stala paní Hlupou!“
„Proč si to probůh myslíte?“, zeptal se Libor nevinně.
„Nikdy bych se nevyrovnala jeho skvělé matce a navíc, ani bych se o to nepokoušela. Až půjdete za ním do nemocnice, pane Kolmane, snažte se mu to nějak šetrně vysvětlit, to psaní mu v tomto znění vůbec nemohu poslat.“ Vzala svůj dopis ze stolu a strčila jej zpět do kabelky.
Libor vycítil, že teď právě nastal ten ideální okamžik, kdy jí může konečně říct pravdu:
„Carolyn, říkejte mi Libore, prosím, a vysvětlete na revanš zase vy mně, proč bych já nemohl být vaším milým, miluji vás! V čem jsem o tolik horší nežli ten Filip?
„Vy nejste horší,  křivdila jsem vám, ale mně doslova učarovaly ty jeho dopisy."

„Nemyslíte si, Carolyn, že kdybych já byl autorem oněch tří dopisů na téma: »Štěstí nejsou cukrlátka na vánočním stromku, ba ani ty dárky pod ním, ale vědomí, že pro vás ťuká ještě jedno srdce«, takže byste si oblíbila třeba i mne?“

„Libore, jak to víte? – Vy jste...ne!“ , Carolyn si zakryla ústa.
„Ano, Filip. Byla to má jediná šance, Carolyn, jak se k vám přiblížit. Vy jste měla na mne od začátku velmi špatný názor, a teď máte možná ještě horší, ale věřte mi, drahá Carolyn, že mé city jsou opravdové a že vás mám skutečně rád. Všechno co stojí v mých dopisech je čistá pravda, až na ten úraz a to jméno Filip, ale i to jsem přece předeslal, že nesouhlasí“, vychrlil ze sebe Libor jedním dechem.
„Libore, já nevím co mám říct – nechtěla jsem být paní Hlupá, ale vy jste ze mne udělal slečnu hloupou až blbou! Připadám si teď děsně, strašně...nenávidím vás chlapy!“ Slzy jí vstouply do očí.
„Carolyn, odpusťte, tak to přece nebylo myšleno, byl jsem veden dobrým úmyslem...“
„Jste podlý, pane Kolmane, nenávidím vás, máte jenom křivé úmysly! Už mě nikdy neoslovujte ani v práci, nechci to, nepřeji si to, rozumíte! Sbohem!“ Carolyn vyskočila od stolu a spěšně odešla.

Příští den v práci bylo Liborovi zle jako po prohýřené noci, měl těžké dodatečné výčitky svědomí, že moc ublížil, i když absolutně nechtěně, nevinnému hodnému děvčeti. Byl zcela bezradný co dělat. Ať dumal jak chtěl, jediné co ho napadlo bylo – nedělat nic a vyhýbat se ji. Po pracovní době zůstal sedět za svým stolem, když se ozvalo zaklepání. "Dále", nervózně řekl Libor.
„Dobrý večer, pane Kolmane", 
řekla Carolyn zalknutě. "přišla jsem se omluvit“, 
Libor vyskočil a vzal její podávanou ruku do své: „Carolyn, teď jste projevila sílu charakteru, a já jsem zahanben, omluvit bych se měl já vám, ublížil jsem vám, sice nechtěně...  A vám povolily nervy.  Navrhuji, zapomeňme na to. Hlavní je přece to, že se snad máme, tak nějak, oba rádi.“
„Když já stále nevím, co ode mne očekáváte“, šeptala Carolyn.
„Já nechci nic jiného, než abys mě měla tak ráda jako Filipa“, Libor přešel do tykání, „musel jsem na něj stále žárlit! Myslím si, že naše setkání nebylo zbytečné. Dej mi přečíst ten tvůj dopis a tím se stanu adresátem Filipem a všechno bude zase perfektní, tak jako to bylo vlastně mezi námi od začátku.“
Carolyn otevřela kabelku: „Tady je, ale přečtěte...přečti si ho, prosím, až doma.“
„Dobře, díky! Jsem rád, že se už na mne nedíváš tak zle, jako včera a slibuji ti, že se vynasnažím, abys k tomu už nikdy, nikdy, neměla důvod. Chceš to se mnou zkusit, Carolyn, chceš mi dát šanci?“
„Ano, ale dej mi čas si to všechno srovnat v hlavě, Filipe... mohu ti stále tak říkat?“
„Klidně, mi říkej jak chceš, teď už žárlit nebudu, jsem Filip a čert vem Libora!“
Načež Carolyn nečekaně vyslovila něco, co ho omráčilo:  „Je mi to všechno tak moc divné, ale já se najednou cítím krásně – a právě s tebou, Filipe!"


https://youtu.be/GfqriGHnkGg