28 července 2014

Aida a sníh

 Internistka MUDr. Ellen von Lorrbach,  přívítala Martina altovým hlasem: „Hallo, Herr Meixner, tak už tady mám všechny podklady potřebné ke stanovení vaší diagnózy a z ní vyplývající terapie. Takže vám doporučuji čtyřtýdenní kůru v Kursanatoriu Blieskastel v Saarlandu.
„Ach, ne“, Martin se zatvářil značně kysele.
Doktorka se usmála a dodala: „Já vidím, že se vám tam moc nechce, nic mi neříkejte, vaše laboratorní výsledky jsou docela dobré, ale vaše nervy jsou nadranc!", zdůraznila. 

Od doktorky zamířil Martin k parkovišti a v duchu si představoval jak se asi zatváří jeho šéf, že ho nyní bude muset čtyři týdny postrádat. Bude určitě prskat, ale co se dá dělat. Vtom si všiml, že k němu běží jakási žena v kožíšku s klíčkem od auta v natažené ruce: „Pane, promiňte, buďte tak moc laskav, pomozte mi vycouvat s mým autem, já nejsem schopna projet kolem toho červeného Renaulta, já bych ho určitě odřela, už to tu zkouším asi čtvrt hodiny.“
Martinovi neušlo, že ta žena je neobyčejně atraktivní, a ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut, že je roztomile půvabná. Byl proto bez váhání ihned rozhodnut jí nějak pomoci, ale viděl, že ten maličký Renaultek stojí tak nemožně, že tam skutečně není dostatek místa na projetí.
„Madam, problém není v tom, že byste byla nešikovná řidička, ale ten Renault stojí tak, že se projet nedá. Myslím si, že si majitel jen někam odskočil a hned se vrátí. Podívejte, postavil se tak napříč, že ani ta mazda vedle vás by nemohla vyjet. Počkejte si ještě pár minutek, určitě se brzy objeví.“
„Ale já strašně spěchám, letím do Paříže, na letišti musím být do půl čtvrté a teď už jsou skoro tři! Jsem bezradná, co mám dělat“, dáma se jen stěží ovládala, „promiňte, já vím, že vás to nezajímá, nevím proč vám to říkám...“
„Moment madam, mám nápad“, Martin si v duchu pomyslel, že teď se buď zesměšní, nebo naopak zaboduje: „Pokusím se s tím Renaultem pohnout.“ Načež uchopil zadní nárazník, auto rozhoupal, jak to někdy někde viděl, a trhnul jím prudce doprava a ono se to malé autíčko skutečně, k jeho radosti, pohnulo o pár centimetrů. Totéž nadšeně opakoval ještě třikrát a bylo to!
Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „To jste moc hodný, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám srdečně, zachránil jste mne!“
„To nic, to by udělal každý“, Martin mávl nedbale rukou.
„Škoda, že nemám čas, to letadlo nepočká“, posadila se za volant, “ráda bych vás pozvala někam na sklenku vína, ale bohužel...“
„Co není, může být, někdy příště až se vrátíte z Paříže, jenže to bych pozval já vás, budete tam dlouho?“, kul železo Martin.
„Ne, hned po divadle se ještě v noci vracím domů.“
„Smím vám tedy někdy zavolat?“ Martin ji podal svoji vizitku.
„Nic proti tomu, tady máte mojí kartičku“, řekla a podala mu ji okénkem ven.
Martin si vzpomněl: „Od příštího týdne budu v lázních, takže pokud bychom se už neviděli, pošlu vám odtud pozdrav, ano?“
„Fajn, budu se těšit. Na shledanou, můj vysvoboditeli!“
„Na shledanou, krásná lady, jeďte opatrně, začíná padat sníh!“
Potom ještě zamával odjíždějící dámě v červeném fauvéčku, načež si přečetl její vizitku: Paola Peters, adresa a telefon do Düsseldorfu, jinak nic víc. Udělala na něj ohromný dojem. Připadalo mu, že dokonce měla zájem se s ním blíže seznámit, odhadoval, že jí bude něco přes 30 let, patrně vdova, měla dva stejné snubní prsteny. Na druhý den se pokoušel volat na její telefonní číslo, ale marně. Ozývalo se jen strohé: „Volané číslo neexistuje!“ Rozhodl se tedy, že jí určitě napíše svůj pozdrav až z lázní.
V lázních Blieskastel se mu od prvního okamžiku líbilo. Doktoři, jakož i sestry a vlastně veškerý personál byli neskutečně příjemní, ubytování bylo luxusní a strava výborná. Měl krásný pokoj až v sedmém poschodí s balkonem a výhledem na bílou, zasněženou krajinu, lemovanou lesy. Za tmy bylo v dálce vidět mihotavá světélka pouliční vánoční výzdoby Blieskastelu, takže si připadal jako v pohádce. Večer ještě napsal dopis té, která se mu neustále vracela na mysl:

Milá paní Paolo,
uplynulo sedm dní, sedm hodin, sedm minut a sedm vteřin od našeho kouzelného setkání u Vašeho zabarikádovaného fauvéčka, kdy mně jen šťastná náhoda pomohla k tomu, abych se před Vámi blýsknul coby Herkules. Přiznám se, že ve mně byla malá dušička, než se to auto pohnulo. Nikdy před tím jsem to nezkoušel a neumím si představit co bych si vymyslel, kdyby tam místo toho renaulta stál třeba těžký mercedes.
Teď tuším Vaši otázku, jak se mi žije zde v lázních? Prodělávám zde, mimo jiné, též spánkovou léčbu, při které se mi zdají krásné sny o Vás. Jsem rád, že jste drobné štíhlé postavy, neboť v těchto snech vystupuji opět jako hrdina-silák a nosím Vás přes spáleniště, závěje a krvavé řeky na rukách jako pírko - no, to jsem snad přehnal.

Ale abych Vám trochu popsal zdejší okolí. Celé sanatorium je posazeno na pokraj lesa. Stromy jsou obalené sněhem jak na vánočních pohlednicích, hotový kýč, a já si vybavuji tu poesii, procházet se zde s milou bytostí, ruku v ruce, jak je to v písni: „Walking into winter wonderland.“ Tím jsem navodil náladu na mou sugestivní otázku: „Bylo by to tak úplně scestné požádat Vás, abyste mne zde jednou, třeba o víkendu, poctila svojí milou návštěvou? Neříkejte, prosím, hned bez rozmyslu - ne."
Zdraví Vás, Váš uvězněný vysvoboditel Martin.

Jedna pacientka jménem Evelyn, s níž se několikrát náhodně sešli v čekárně u stejné procedury o něj projevila eminentní zájem, takže se pro jistotu raději vydával za ženatého, což jí však očividně nevadilo. „Martine, já Vám to řeknu, já jsem se do vás zamilovala, nejdete mi z hlavy a teď si s tím nevím rady. Vy nevěříte v lásku na první pohled?“ Martin si vzpomněl na Paolu, načež pravil váhavě: „Spíše si to člověk jen namlouvá, ale výjimečně je to možná možné...“
Když pak cestou do svých pokojů vstoupili do výtahu, Evelyn pokračovala: „Děkuji, Martine, to mně stačí, stoupla si na špičky, políbila ho lehce na rty a dodala, „nebojte se, budu rozumná, dobrou noc!“ Martinovi se Evelyn celkem líbila, ale jenom jako hezká žena, se kterou by si docela rád zaflirtoval, ale ne nic vážného. Po dnešku však cítil, že by to asi vážné bylo, a tak se rozhodl udržovat určitý bezpečnostní odstup.

Příští týden mu přišel dopis od Paoly. Neotevřel ho hned, nechal si jej na polední klidovou přestávku mezi procedurami, aby se o něco déle mohl těšit. Po obědě řekl Evelyn, že si půjde lehnout, aby si zdříml, protože se necítí dobře. Dali si tedy sraz až ve dvě u bazénu. Ve svém pokoji pak nervózní rukou otevřel nedočkavě obálku nadepsanou žensky
oblým písmem:
Milý a vzácný vězni Monte Christo,
Váš dopis mne opravdu potěšil a na důkaz toho, že to není jenom společenská fráze, odpovídám na Vaši pozvánku třemi písmeny: ANO! Hodilo by se mi to příští víkend to jest 16.-17. ledna. Zavolejte mi zdali souhlasíte, a můžete-li pro mne zajistit hotel na jednu noc. Ráda se procházím zasněženým lesem, to jste se přesně trefil do černého! Je to úžasné, že mne ve snu nosíte na rukou, ale buďte rád, že to je jenom sen, mých 52 kilo živé váhy, by se přece jen dosti proneslo - aniž bych chtěla podceňovat Vaše svaly. Zdravím Vás a děkuji za Váš milý dopis, Vaše Paola P.
PS: Zde moje nové telefonní číslo, to na vizitce už neplatí!

„Proto jsem se nemohl dovolat“, zabručel si pro sebe Martin, načež si ulehčené oddychl, „kocajdank, Paola přijede!“ Okamžitě začal horečně shánět nocleh. Byla středa, takže do soboty už nezbývalo mnoho času. U aparátu na pokoji našel několik prospektů penzionů v Blieskastelu a okolí. K jeho nemalé zlosti ale byly už všechny pokoje, právě na tento víkend, rezervovány. Co se dá dělat?
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. „Prosím, dále!“ Vešla Evelyn s tázavým obličejem: „Čekala jsem u bazénu a vy nikde, děje se něco, Martine, není vám dobře?“
„Jé, promiňte, to už jsou dvě? Zapomněl jsem, mám totiž problém, sháním hotelový pokoj pro manželku na sobotu a ono už je všechno beznadějně zadáno.“
„Martine, nechte to na mně, já už se tu vyznám, pojďte si raději zaplavat. Převlečte se do plavek a než dojdete dolů k bazénu, bude vše zařízeno, vsaďte se!“. Načež odběhla a Martin si nedovedl vysvětlit jak, a především proč, to chce Evelyn takhle přeochotně zajišťovat?
Sotva skočil do vody spatřil přicházející Evelyn mávající jakýmsi papírkem. Odhodila župan a vrhla se po šipce do bazénu. Vynořila se až u něj a pověsila se mu na krk se slovy: „Už je to v suchu!“ Martin ji vzal do náručí a poznamenal: „Já myslím, že je to spíš v mokru. Ale teď mi povězte jak jste to tak rychle zvládla?“
Evelyn využila situace a ještě více se k němu přivinula: „Tak jak to zde dělají všechny manželské páry: za příplatek 10 marek vám přemění vaše lůžko na dvojlůžko i s povlečením, a nemusíte platit drahý hotel. Potom si jen zajděte do kanceláře s tím papírkem, co jsem přinesla, a protože jsem nevěděla jméno vaší ženy, je třeba ho tam jenom doplnit - toť vše!“
Martin se musel tvářit příjemně vděčně i když by ji nejraději zakousl. Věděl, že nemůže pozvat Paolu k sobě na pokoj a drze ji vydávat za svoji manželku. Jeho vlastní "chytrá" lež ho zahnala do úzkých: „Evelyn, řekněte mi, proč to děláte, jaký můžete mít zájem shánět nocleh pro Paolu -éé- tedy pro mou manželku, kterou navíc vůbec neznáte?“
„Právě proto, milý Martine, chci ji poznat, chci vidět jak vypadá šťastná žena...“, řekla až operetně zasněně.
Po koupání s ním zašla jako s nedochůdčetem do kanceláře, aby doplnil jméno své ženy. Martin jí nechtěl bůhví jak složitě vysvětlovat proč nemá zájem, aby Paola spala u něj na pokoji, a tak to nechal být a pomyslel si jen: "Čert vem těch pitomejch deset marek, zaplatím to a pak si už něco vymyslím, proč manželka nesnáší sanatoria a radši spí v penzionech."
„Není vaše manželka známou političkou nebo umělkyní?“, otázala se ho nečekaně Evelyn.
„Ne, jak to?“, podivil se Martin.
„Že má jiné příjmení než vy: Paola Peters, to je mi nějak povědomé.“
„No, prostě ponechali jsme si každý své jméno, co je na tom“, řekl trochu podrážděně, její zvídavost už mu šla na nervy.
Večer pak ve svém pokoji Martin obvolal znovu všechny penziony v okolí a všude mu bylo řečeno, aby se znovu zeptal až v pátek večer, pro případ, že by někdo odřekl rezervovaný pokoj. To by byla jedna možnost jak vyváznout z prekérní situace. Kdyby to nevyšlo, bude se muset zaměřit na hotely v Saarbrückenu, což je odtud sice asi dvacet kilometrů, ale tam se určitě i na poslední chvíli něco najde.

V pátek večer, když se dozvěděl, že se v nedalekém penzionu »Eva« uvolnil jednolůžkový pokoj, telefonoval nadšeně Paole, že je všechno zařízeno a kdy hodlá startovat, aby na ni někde počkal. Její hlas mu připadal jako hudba z ráje: „Milý Martine, pojedu raději vlakem, neustále sněží a já nemám zimní pneumatiky. Byla bych v 16:15 na nádraží v Saarbrückenu, můžete mě tam vyzvednout? Vůbec to tam neznám, nikdy jsem tam nebyla, takže se spoléhám čistě na vás.“
„To mi lichotí, Paolo, už aby byl zítřek večer. Budu stát na peronu s tamním přednostou stanice a oba budeme salutovat!“
„Budu se těšit, Martine, ještě nikdo nikdy mě nenosil v náruči přes závěje. Mějte se!"

V sobotu dopoledne měl Martin jen jednu proceduru, odpoledne a v neděli bylo volno. Jak se informoval, večer se dům zamyká v deset hodin, jedině v sobotu až v jedenáct. Bude tedy mít dosti času zajít si s Paolou na dobrou večeři někam do útulné diskrétní vinárničky.
Odpoledne, začal opět hustě padat sníh.

Do Saarbrückenu musel jet velice opatrně a pomalu, ale přesto tam dorazil včas, cítil, jak moc mu na tom záleží. Patnáct minut před příjezdem vlaku stál již nedočkavě na peronu, když vtom zaslechl místní rozhlas oznamující zpoždění asi čtyřicet minut z důvodu sněhové kalamity v oblasti pohoří Eifel. O několik minut později přišlo hlášení o srážce dvou vlaků, která si dle posledních informací nevyžádala žádných obětí na životě.
Martin chodil nervózně po peronu sem a tam, aby se trochu uklidnil. Zuřil a proklínal zimu. Náhle vítr zesílil a přihnala se sněhová vánice. Aby nezmrzl na kost, byl nucen se přemístit do nádražní restaurace. Ta je tam naštěstí umístěna velmi prakticky v prvním patře tak, že její skleněnou stěnou je možno sledovat cestující vycházející z nástupišť. Sedl si ke stolku u topení, odkud měl nejlepší výhled a objednal si horký čaj s citronem. Nemohl se stále ubránit představě, že by Paola mohla být v některém z těch vykolejených vlaků, a že je třeba těžce zraněná! Čas se vlekl a Martin si mohl vykoukat oči. Z nástupišť neustále proudily davy cestujících a on si jen přál: „Kéž by měla na sobě ten samý kožíšek, jako tenkrát, abych ji určitě nepřehlédl.“ Pak ale zmalomyslněl: „Jak vlastně vypadá? Vím jen, že je krásná. Možná, že jsem ji už přehlédl!“
Když se potom neobjevila ani v pět hodin, kdy konečně dorazil ten její zpožděný vlak, začal panikařit. Hlavou mu táhly samé ponuré myšlenky, ale i kdyby se jí nic nestalo, tak co bude dělat? Vždyť Paola to tady nezná, neví kde je jeho léčebna ani kde je její hotel, nemůže mu nikam zavolat, jenom na jeho pokoj a tam nikdo není. Uvědomil si, že tady na ni musí čekat třeba do rána. Neexistuje jiné řešení, chce-li se zachovat jako gentleman. Je prostě v neřešitelné pasti! Jenže, co když jí do toho něco přišlo a vůbec neodjela. V takovém případě by mu zajisté nechala zprávu na centrále lázní. Musí se tam tedy zeptat. Když ale odejde k telefonu do haly, může mu mezitím Paola proklouznout, a pak se už nikdy nesetkají. Ona si bude určitě myslet, že mu nestála za to, aby na ni o chvíli déle počkal a vrátí se, zcela logicky, prvním vlakem domů. Tím skončí celá romantika jejich seznámení...
Martin byl zoufale nerozhodný. Má cenu dále čekat? Dostavily se těžké pochybnosti. Proč by se ta krásná lady štvala v takovém nečase za nějakým neznámým "hrdinou" do horoucích pekel? Začal uvažovat střízlivě: „Ty ses asi zbláznil do ženy, kterou vůbec neznáš. Viděl jsi ji všeho všudy pět minut! Evelyně se divíš, že mluví po pěti dnech o lásce na první pohled, ale sám jsi ve dvaačtyřiceti zamilovaný jako puberťák. Přitom se třeba vůbec nic nestalo. Paola prostě viděla, že se blíží sněhová bouře, a tak zůstala doma. Čekej už jen maximálně do šesti a vrať se do Blieskastelu! Nojo, ale co když přece jen?“
Přesně v 18 hodin a 11 minut se náhle objevil onen toužebně očekávaný kožíšek na scéně a on vykřikl: „Pane vrchní, ještě dva čaje a koblihy, hned se vrátím!“, a řítil se dolů naproti Paole. Najednou tu stáli proti sobě, a rázem byl celý svět zase v pořádku. Paola pustila tašku na zem, a pak se objali jako dva staří známí: „Ach, Martine, já jsem se tak bála, že tu už nebudete“, zajíkla se, „vždyť mám dvouhodinové zpoždění, nezlobte se, to ten sníh!“
„Milá Paolo, já jsem šťasten, že jste tu, živá a zdravá a v tom krásném kožíšku!“
„Vzala jsem si ho úmyslně, abyste mne poznal.“

Oba se rozesmáli. „Jste báječná, bylo to pro mne děsně důležité, ale stejně jsem si přivodil oslabení zraku o dvanáct dioptrií. Teď ale pojďte, to si všechno povíme nahoře v mé vyhlídkové kukani, už jsem tam objednal něco pro zahřátí.“

Když jí pomáhal z kožíšku, zatajil se mu dech: „Paolo, nemějte mi to za zlé a dovolte mi, abych vás chviličku obdivoval. Mám snad jenom jedno jediné vysvětlení: vy jste určitě manekýnka.“
„Ne, samá voda, ale podívejte se jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě“, a přiložila mu své dlaně na jeho tváře, aby změnila téma hovoru. Martin se podíval dolů pod stůl na její malé kotníčkové botičky.
„Dostalo se mi tam trochu sněhu, takže to záblo“, vysvětlila Paola.
„Zujte si tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a vaše nohy mi dejte pod stolem na klín, já vám je ohřeju, jinak určitě nastydnete.“
„To nejde, co tomu řeknou lidi?“ Rozhlédla se nejistě po sále.
„Nic, nanejvýš mi budou závidět!“ Oba vyprskli smíchy a ona ho ráda poslechla. Usadili se pohodlně tak, aby nebylo nic vidět a on jí hřál nohy a ona si hřála ruce o šálek s čajem.
„Ach, Martine, teď je mi blaze“, řekla tiše a usrkla si čaje. Oba přestali vnímat své okolí, bylo toho moc, co si museli vyprávět: její odyseu s trojím přesedáním a objížďkou přes Francii a jeho stresové čekání v nejistotě. „Ještě, že je tady tahle vyhlídková restaurace, na peronu byla zima, jak se říká "jako na dráze". Je mi líto všech ajznboňáků.“ Načež jí Martin navrhl odejít na večeři do vinárny, ale protože venku dosud skučela vichřice, přemluvila ho Paola, aby zůstali zde, kde jsou a najedli se pěkně v teple: “Já vidím, že dokážete vykouzlit romantické prostředí i v nádražní restauraci.“
„Děkuji, za ten nevšední kompliment a podřizuji se, ale opakuji znovu svou otázku, jenom jinak formulovanou: Jak je to možné, že si klidně lítáte přes půl Evropy, jen tak do divadla?“



„Jednoduše, Martine, proto, že to je moje povolání, jsem operní pěvkyně a v té Paříži jsem zpívala Aidu.“
„Ach ne“, vzdychl Martin, „a to se dozvídám teprve teď, takže vy jste přece umělkyně! Evelyn to uhodla, a já dostávám šílenou trému.“
„Promiňte, Martine, ale teď vám vůbec nerozumím. Jaká Evelyn, nač máte trému a proč vám vadí, že jsem zpěvačka?“
„Paolo, vy mne asi zabijete... Já jsem si tady v lázních vymyslel takovou hru na ženatého, abych byl už apriorně nezajímavým pro některé zdejší dámy. Vydávám vás za svoji ženu, a ani nevím zdali nejste vdaná, a teď vidím, že jste navíc slavná a zřejmě známá v uměleckém světě, a já, barbar, tu nádhernou Aidu tady vlastně kompromituji.“
„Ne, to nesmíte říkat, to si nesmíte ani myslet, Martine. A proto vám navrhuji okamžité tykání, já nejsem žádná primadona“, zavrtěla hlavou, „Martine, ty!“
„Paolo, ty jsi báječná!“
Vzhledem k tomu, že Martin jako řidič nemohl pít alkohol, následoval jen čajový přípitek s naznačeným vzdušným polibkem přes stůl a Paola se opět ujala slova: „Martine, chápej, vdaná nejsem, to bych přece za tebou nepřijela, a že mne vydáváš za manželku, to mě docela dělá dobře, ale kdo je to Evelyn, nemusím na ni žárlit?“
„Ne, ne, to je jedna pacientka, která je na tebe moc zvědavá, ale jenže, víš – ono to není ještě všechno…“, Martin se odmlčel.
Paola zvedla obočí a našpulila rty: „Copak máš ještě na srdci? Vše je už předem odpuštěno!“
„Ona, totiž ta Evelyn, rozuměj, v dobrém úmyslu a bez mého vědomí, objednala pro tebe jakožto moji manželku, takzvanou přistýlku na můj pokoj...“
„Takže to je ten zamluvený penzion?“ Paola znejistěla.
„Ne, pochopitelně jsem zamluvil pokoj v opravdickém penzionu »Eva«, věděl jsem, že je to nesmysl, abych ženě, takové lady tvého formátu navrhl spát u mne v pokoji - a to jsem prosím ještě netušil, že jsi slavná operní zpěvačka na evropské úrovni.“
Paola se pobaveně rozesmála: „Vidím, že jsi můj gentleman!“
„Ovšem, milá Paolo-Aido, musíme si pospíšit a hned po večeři vyrazit, ten tvůj pokoj ti rezervují nejdéle do půl osmé.“
Cesta do Blieskastelu vypadala nejprve poměrně schůdně. Vítr se utišil, a teprve asi v polovině cesty začalo znovu hustě chumelit. Martin musel zpomalit, aby se nedostal do smyku. Paola ho pohladila po tváři: „Martine, víš, že se mi to tady moc líbí, jsem happy, chumelí se, a my tu sedíme v autíčku, v takové romantické gondole pohody a tepla.“
„To ano, a jestliže ta gondola zůstane viset v závěji, dojde i na to mé nošení tě na rukou“, smál se Martin.
„Zdálo se ti fakt o mně, Martine, nebo to byla jenom metafora.“
„Ano, zdálo se mi toho ještě mnohem víc, ale o tom radši pomlčím.“
V dálce se objevila mihotavá světla Blieskastelu a brzy nato zastavili před penzionem Eva. Když vstoupili dovnitř, Paola se nadchla: „Tady je to krásné, sedneme si ke krbu a já tě pozvu na lahvičku Chateauneuf-du-Pape, jak jsem ti kdysi dávno slíbila.“
„To "dávno" je teprve neuvěřitelných osmnáct dní“, řekl Martin a zakroutil hlavou, „teď se ale nejdříve zeptám v recepci, jak je to s tím tvým noclehem, zdali ti ten tvůj pokoj drží volný, je už totiž skoro osm hodin.“
Napadlo ho, jak to zaonačit, aby Paola byla nucena spát u něj. Dědovi v recepci podstrčil dvacet marek se slovy: „Stornujte pokoj pro mou známou, to je ta krásná černá tam u krbu, prostě, u vás už je všechno obsazeno, rozumíte mi?“, a mrknul významně okem.
„Chápu, a v ostatních penzionech taky, že jo“, zašklebil se děda.
Martin se vrátil ke stolu s předstíraným zklamáním v hlase: „Paolo, mám špatnou zprávu, ten tvůj pokoj už je obsazen, drželi ho jen přesně do půl osmé.“
„Nevadí, Martine, jdu obtelefonovat ještě ty ostatní penziony, víš, jako žena mám určitě větší šanci.“ Odběhla do recepce, ale za chvilku byla zpátky. „Ten recepční mne ujistil, že zde v Blieskastelu a okolí je vždycky v sobotu večer, díky návštěvám u pacientů, všechno plné až po střechu. Prý je zcela zbytečné něco hledat.“
„Mohl bych tě tedy, pokud by sis to přála, odvézt zpět do hotelu v Saarbrückenu“, nabídl nejistě Martin. Paola mu položila prst na rty: „Ne-ne, Martine, to nejde, podívej to víno máme už na stole a kdybychom teď jeli, tak by ses nemohl se mnou ani napít na to naše šťastné shledání, ne, to opravdu nejde!“
„Taky se mi moc nechce, když je tolik sněhu...“

„Víš co, Martine, dříve nežli se napijeme, vykoukneme před dveře, jak to tam vypadá a pak se uvidí.“ Zvedli se a vyšli na terasu. Paola se k němu zimomřivě přitiskla. Zde ve tmě bylo pro ni snazší říci mu to, co chtěla: „Víš, že mne ta představa, že jsme manželé docela fascinuje? Je to ode mne, myslíš, nemravné chtít pokračovat v té tvé hře manželské?“
„Určitě ne“, řekl horlivě Martin, „hra přece musí pokračovat, v životě jako na jevišti, a moje libreto má úžasný happyend!“
„Ano, a k happyendu patří neodmyslitelně...“, Paola nestačila dopovědět co. Chápavý Martin, coby muž činu, ji  políbil.

Paola si stáhla jeden ze snubních prstenů: „Ta Evelyn by si toho určitě všimla, že jsem vdova. Jak je to odtud daleko do toho tvého vězení v Sing-Singu?“, zašeptala spiklenecky.
„Kousek, možná, že bych tě tam i na rukou donesl.“

„Nemusíš, můj vzácný hrdino, Martine“, řekla přehnaně pateticky Aida, „budu tě následovat oddaně cestou-necestou, i když vím od majitelky tohoto penzionu, paní Evy, že jsi toho dědu v recepci tajně podmazal."


A sněžná opona padala...

http://www.youtube.com/watch?v=6QO21JCa7NA