24 května 2012

High society

     Byl červen 1992 a já jsem jednou večer oznámil své manželce: „Pozor, Jituš, dostal jsem nápad! Je ideální počasí a v poště jsem našel prospekt od jakéhosi švýcarského hotelu v Grindelwaldu a moc se mi to líbí. Co říkáš, že bychom tam vyrazili?“ Žena se nejprve zhrozila: „Do hor v létě? A podívej se na ty ceny, je to čtyřhvězdičkový hotel Schweizerhof, pokoj za 320,- Franků na den! Čili dvakrát tolik, než jsme zaplatili vloni na Riviéře. To je tak akorát pro snoby!“
„Nojo, to já vím, ale říkám přece, že jsem dostal nápad. Uděláme to tak, abychom za dovolenou zaplatili přesně tolik co vloni, takže místo 14 dní pojedeme jenom na týden a aspoň poznáme jak si žijí milionáři, coby "High Society", no, není to svádějící nápad?“

A tak jsme vyjeli 23. června do Grindelwaldu. Štreka od nás z Německa byla přesně stejně dlouhá jako do Prahy, tj. 520 km. Když jsme tam dojeli, uvítal nás krásně načinčaný horský hotel (1034 m) s livrejovaným personálem. Vzali jsme si výhodně jenom polopenzi, snídaně a večeře, což nám bohatě stačilo, vzhledem k tomu, že snídaně (7-11 hod) byla tak vydatná, že v poledne by stejně nebylo na jídlo ani pomyšlení. Bohatý výběr různého pečiva, sýrů, salámů, šunek, vajec, salátů, ovoce a šťáv byl naprosto vyčerpávající. Útulný pokojík jsme měli pod střechou s perfektním vybavením: koupelna, WC, minibar, televize, telefon. V hotelu byl bazén s vyhřívanou vodou a nevím jak to bylo možné, kdykoliv jsme tam přišli, byli jsme tam sami, takže bazén byl jakoby jenom pro nás.


Stůl v jídelně s naším číslem pokoje byl vedle jakési anglické rodiny, kterou bylo zajímavé pozorovat. Hubený, dlouhý bělovlasý pán, vypadal jako typický lord, jeho lady vždy perfektně ustrojená, denně v jiné róbě, mladý pán, dle podoby zřejmě jejich syn, byl takový trošku neohrabaný nekňuba a jeho manželka, krásná žena, byla buď Rakušanka nebo Švýcarka, jako jediná mluvila s personálem německy. Ke stolu večer zasedali rituálově, lord nalil každému z karafy čistou vodu do sklenek a pak se všichni současně napili.
Na našem stole byla naproti tomu vždy připravená láhev Chateauneuf-du-Pape, kterou jsme (nedopitou) si nechávali u nich v kuchyni na příští den. Tak to totiž dělali, mimo těchto Angličanů, skoro všichni hosté, kteří nebyli schopni vypařit denně celou lahvici vína. Jinak jsem vycházel velmi dobře se servírkami, ale marně se snažil rozumět té jejich hatmatilce švycerdyč (Schweizerdeutsch). Jediné, co jsem si zapamatoval bylo „chüchli-chaštli“ a když jsem se jich zeptal co to znamená, vysvětlily mi se smíchem, že to je německy Küchen-Kasten, čili něco jako naše kuchyňská skříň, neboli kredenc.


Na každý den jsme si tam naplánovali nějaký výlet, jako zubatou dráhou na horu Jungfraujoch (3454 m), kde jsem si připadal jako v Tokiu, vlak byl plný Japonců s fotoaparáty, my dva jsme byli jediní, kteří nebyli pidloocí. Jindy jsme si vyjeli naším autíčkem do města Interlaken mezi dvěma jezery Thunersee a Brienzersee, kde jsem si koupil na památku pravý švýcarský nůž s mým vygravírovaným jménem.

A potom se stala ta krásná příhoda, což je ovšem situační komika, která se musí vidět a nedá se dobře jen verbálně vylíčit, ale já se o to přesto pokusím.
Před večeří v 19:30 jsme se vrátili z výletu autem a zaparkovali vzadu za hotelem na nejhezčím parkovišti jaké jsem kdy viděl. Byl to obdélník vyložený bílými oblými křemínky a kolem dokola byla nízká zídka ve tvaru ozdobné skalky s různými květinami, všechno čisté a neposkvrněné. Na ploše stálo několik nablýskaných limuzín jako Rolls-Royce a podobné luxusní vozy, takže naše stříbrná mazda mezi nimi vypadala jako chudý příbuzný. Potřeboval jsem doplnit vodu do ostřikovače skel z plastové flašky, kterou jsem vozil za tím účelem sebou v kufru. Manželka si zatím prohlížela ty různé květinky kolem. Když jsem skončil a držel v ruce tu prázdnou litrovku, napadl mě takový gag. Vím, že manželka je velice háklivá na to když někdo odhodí na zem sebemenší papírek, nebo vajgla, nebo jiný drobný odpad a to mne inspirovalo udělat ze sebe burana a s ležérním gestem jsem odhodil přes rameno za sebe prázdnou flašku s poznámkou: „Uklizeno!“ Láhev několikrát poskočila na oblázcích, vydávajíc dutý zvuk: „blop-blop-blop...“
To, co následovalo mě úplně odbouralo. Manželka se otočila, jak bodnutá sršněm, zle se na mne podívala, vytřeštila oči, dala si ruce do boku a vykřikla po moravsku: „Tož!“

Já jsem si do té doby myslel, že moje žena ví, že nejsem takový buran, leč ona to vzala doopravdy! Dostal jsem z toho záchvat smíchu, který jsem nedovedl zastavit. Z očí mi tekly proudem slzy, měl jsem rudý ksicht a můj křečovitý smích nepřestával. Bylo právě půl osmé a já věděl, že musíme jít do sálu na večeři, ale nechtěl jsem tam vejít takhle ubrečenej. Prý pomáhá zhluboka dýchat a tak se mi to postupně dařilo utlumit. Zcela vážně jsme zasedli na svá místa za stolem, ale jakmile jsem se podíval na manželku přes stůl, záchvat smíchu se vracel. Angličani od vedle se po mně dívali pohoršeně a asi se dost divili, čemu se tak pitomě řehtám, když manželka mlčí a já jinak sedím zaraženě jak hřebík ve vratech. A pak najednou se zas, zcela bezdůvodně znovu rozřehtám. Považovali mne patrně za přiožrale se smějícího magora.

Příští den jsme si vyjeli gondolovou lanovkou na First (2168 m), a odshora dolů byly pro turisty vyznačené tři cesty: a) nejmírnější šestihodinová, b) středně obtížná 3-hodinová a c) nejstrmější pod lanovkou 1,5-hodinová. Řekl jsem ženě: „Přece nejsme žádní mastňáci, jdeme tou pod lanovkou. Manželce se to sice moc nezamlouvalo, ale já jsem její obavy rozptýlil suverénním prohlášením, že jít dolů z kopce je brnkačka. Jenže to jsem ještě netušil, že jít dolů je v tomto případě vlastně namáhavější než jít nahoru. Brzy jsem poznal, že od toho věčného brzdění se rychle namohou některé nožní svaly, které člověk skoro nikdy nepoužívá. A druhý den jsem nemohl chodit směrem dolů, ba ani sejít ze schodů v hotelu. Nahoru jsem vyběhl jako kamzík, ale dolů jsem musel jezdit výtahem. Bylo peklem jít po městě, jakmile se chodník svažoval dolů, musel jsem couvat pozpátku. Abych tu bolest nějak zamaskoval, tak jsem se místo sakrování začal hlasitě chechtat.

Když jsme pak za dva dny odjížděli domů, loučila se námi německy mluvící mladá dáma od lordovského stolu: „To je ale škoda, že už odjíždíte“ a k mé ženě dodala hlasem jako když ji lituje, „víte, madam, ten váš pán je stále takový veselý...“
Resumé: Dovolená byla fajn, hned bych tam jel znovu!


http://www.youtube.com/watch?v=HSRj6YO7P-c

01 května 2012

O snech a snění lidí všech...

Sněním rozumím takzvané sny denní, to jest, vědomě si něco představovat, o něčem snít s otevřenýma očima, kdežto sny noční, ty se zdají, když člověk spí a neví o světě. Ty noční jsou, aspoň u mne, většinou protivné, blbé a nesmyslné či hororové, jenom velmi zřídka příjemné a člověk je v nich vlastně pouze pasivním divákem. Ty denní sny jsou vždycky krásné, člověk si je může sám režírovat a usměrňovat jak chce. Nejčastější snění žen, říkají odborníci, je prý o mužích a mužů o ženách, výjimkou jsou homosexuálové.
Já dělím lidi dle snů, zhruba do tří skupin: Jedni, to jsou ti bez fantazie co tvrdí, že nikdy žádné sny nemají i když je mají, ti druzí, ke kterým patřím i já, mají občas sny noční i denní a ti třetí mají skoro výhradně jen sny noční, ale zato každou noc. Jejich sny odpovídají přesně zajetým definicím ve snáři. Když se zdá o vlaku, znamená to, že dostanou dopis, sen o vodě kalné, to je nemoc a sen o vodě čisté je naopak zdraví. Nejkrásnějším snem pro tyto lidi je „pokakané děcko viděti“, což znamená větší obnos peněžní nečekaně dostati, nebo naopak "Horor zažíti, aneb tchyni doma uvítati" znamená velkou radost z probuzení míti...


Na tomto místě bych chtěl blíže vylíčit časté až náruživé snění mého kamaráda Paula Richtera, proti němuž jsem já úplný břídil. Paul je romantikem každým coulem a tudíž bývá aspoň jednou denně zasněný. Proto také, když se vracel ze služební cesty, projížděje přírodní malebnou krajinou Schwarzwaldu, se z ničeho nic zastavil u příkopu. Cítil, že se musí zasnít nad touto krásou a k tomu potřeboval si někde v klidu sednout a kochat se. Auto nechal stát u kraje silnice a vyšel si na travnatý palouk pod lesem, kde se posadil do trávy pod borovicí, opřel se zády o kmen, zapálil si cigaretu a začal rozkošnicky snít...

Do hlavní role, jako vždycky, Paul angažoval slavnou německou hvězdu Karin Dor, známou jako typickou představitelku padouchy ohrožované krasavice v detektivkách z pera Edgara Wallace, jakož i nádhernou indiánskou dívku Ribannu ve filmu o Vinnetouovi. Tuto herečku, i když už nebyla právě nejmladší, Paul zbožňoval jako nepřekonatelnou ikonu ženské krásy.
Představil si, jak po okresní silničce pod ním přijíždí červené sportovní autíčko, kterému se najednou zpod kapoty vyvalí oblak páry jak z lokomotivy. „Té se vaří voda v chladiči“, pomyslel si Paul a když uviděl řidičku jak zastavila a bezradně hledí na tu parní saunu, vyskočil rychle a seběhl dolů k autu. Krásná řidička Karin, se k němu obrátila s úzkostí ve svých čokoládových očích: „Prosím vás pane, můžete mi nějak pomoci s tím gejzírem?“ Paul se usmál a řekl: „Samozřejmě, Frau Karin Dor, já jsem Paul Richter a jsem vaším věrným fanouškem, viděl jsem snad všechny vaše filmy, některé i vícekrát. Je to pro mne štěstí, že vás zde potkávám, moc jsem si to přál a dnes se mi to vyplnilo!“
„To je od vás sice hezké ocenění, ale pro mne to opravdu štěstí není, mohl byste se teď místo mé osobě věnovat tomuto autu?“, řekla trochu nervózně Karin.
„Ano-ano, na první pohled vidím, že se vám odporoučelo vodní čerpadlo a proto se přehřála voda v chladiči. Pumpa se nedá nijak opravit, madam, pouze vyměnit za novou. Mně se to už také jednou stalo. Navrhuji, že vás odtáhnu svým vozem do nejbližší autoopravny.“ V duchu si už představoval, jak se s ní blíže seznámí...
„Prima, to by bylo od vás úžasné, děkuji vám předem! Asi deset kilometrů odtud je město Wildbad, kde jsem ubytována v hotelu a vím, že je tam taky autoservis“, řekla Karin a dohodla se s ním na odtažení. V autoservisu se skutečně potvrdila Paulova diagnoza s tím, že její auto dostane novou pumpu a bude opět fit zítra do deseti hodin dopoledne. Načež ji Paul odvezl k jejímu hotelu, kde jí navrhl, aby si po této anabázi zaslouženě zašli na kávu a zákusek do nedaleké kavárny.
„Moment, já musím ze všeho nejdříve někam zatelefonovat a pak bych si taky ráda dala nějaké to capuccino. Pojďte se mnou nahoru, jestli chcete“, řekla a vystoupila z auta. To byla pro Paula ta nejlákavější nabídka a už si představoval, jak bude ve svém klubu vyprávět o tom, že byl s Karin Dor na hotelu.
Ve svém apartementu se Karin vrhla k telefonu se slovy: „Klidně se tu někde posaďte, já budu rychle hotová – haló – Ralfe, jsi to ty? Podívej já jsem teď v hotelu tady ve Wildbadu, auto mám v servisu, něco se v něm podělalo, zítra dopoledne to bude opravené. Přijedeš sem ještě dnes nebo až zítra? Nevíš? A kdo to má vědět? Zavolej mi zpátky.... ano, rozumím, mezi šestou a sedmou sem do hotelu. Když ne, tak přijedeš až zítra dopoledne, OK? Fajn, tak se měj, čau!“

Karin se otočila na Paula: “Je právě pět hodin, tak máme hodinku času na to kafe, pojďte!“ U kávy se bavili nenuceně a Paul zjistil, že ta žena, na to jak je slavná, se k němu chová docela normálně přátelsky až kamarádsky. Vzpomínali na různé scény z jejích filmů a čas jim rychle uběhl. V šest se vrátili do hotelu: „Jestli nespěcháte, můžeme pokračovat v debatě u mně na pokoji, musím stejně do sedmi čekat na hovor.“ Paul opravdu nespěchal a byl rád za každou chvilku navíc ve společnosti této půvabné dámy.
V sedm Karin prohlásila, že ten její Ralf už zřejmě nezavolá, že si jenom něco přes sebe hodí, a že zve Paula za to odtažení na večeři. Když odešla do koupelny, všiml si Paul, že sluchátko telefonu neleží správně ve vidlici, takže se sem stejně nemohl nikdo dovolat.


To byl nový námět pro jeho snění: „Udělala to Karin nevědomky nebo úmyslně?“ Ta druhá možnost byla vzrušující! Paul se ihned rozhodl, že se zastaví dole v recepci a zůstane zde přes noc. Karině potom řekl, že to má domů ještě 300 kilometrů, takže by zde raději přenocoval, pokud zde budou mít pro něj volný pokoj.“
„To je fajn“, souhlasila Karin, „jste zábavný společník, takže se nebudu muset celý večer sama nudit!“

Najednou Paulovo snění brutálně přerval drsný hlas příchozího myslivce: „Víte, mladej, že kouření v lese je přísně zakázáno pod pokutou 50 Euro? Doufám, že máte u sebe aspoň občanský průkaz? “
***