24 května 2012

High society

     Byl červen 1992 a já jsem jednou večer oznámil své manželce: „Pozor, Jituš, dostal jsem nápad! Je ideální počasí a v poště jsem našel prospekt od jakéhosi švýcarského hotelu v Grindelwaldu a moc se mi to líbí. Co říkáš, že bychom tam vyrazili?“ Žena se nejprve zhrozila: „Do hor v létě? A podívej se na ty ceny, je to čtyřhvězdičkový hotel Schweizerhof, pokoj za 320,- Franků na den! Čili dvakrát tolik, než jsme zaplatili vloni na Riviéře. To je tak akorát pro snoby!“
„Nojo, to já vím, ale říkám přece, že jsem dostal nápad. Uděláme to tak, abychom za dovolenou zaplatili přesně tolik co vloni, takže místo 14 dní pojedeme jenom na týden a aspoň poznáme jak si žijí milionáři, coby "High Society", no, není to svádějící nápad?“

A tak jsme vyjeli 23. června do Grindelwaldu. Štreka od nás z Německa byla přesně stejně dlouhá jako do Prahy, tj. 520 km. Když jsme tam dojeli, uvítal nás krásně načinčaný horský hotel (1034 m) s livrejovaným personálem. Vzali jsme si výhodně jenom polopenzi, snídaně a večeře, což nám bohatě stačilo, vzhledem k tomu, že snídaně (7-11 hod) byla tak vydatná, že v poledne by stejně nebylo na jídlo ani pomyšlení. Bohatý výběr různého pečiva, sýrů, salámů, šunek, vajec, salátů, ovoce a šťáv byl naprosto vyčerpávající. Útulný pokojík jsme měli pod střechou s perfektním vybavením: koupelna, WC, minibar, televize, telefon. V hotelu byl bazén s vyhřívanou vodou a nevím jak to bylo možné, kdykoliv jsme tam přišli, byli jsme tam sami, takže bazén byl jakoby jenom pro nás.


Stůl v jídelně s naším číslem pokoje byl vedle jakési anglické rodiny, kterou bylo zajímavé pozorovat. Hubený, dlouhý bělovlasý pán, vypadal jako typický lord, jeho lady vždy perfektně ustrojená, denně v jiné róbě, mladý pán, dle podoby zřejmě jejich syn, byl takový trošku neohrabaný nekňuba a jeho manželka, krásná žena, byla buď Rakušanka nebo Švýcarka, jako jediná mluvila s personálem německy. Ke stolu večer zasedali rituálově, lord nalil každému z karafy čistou vodu do sklenek a pak se všichni současně napili.
Na našem stole byla naproti tomu vždy připravená láhev Chateauneuf-du-Pape, kterou jsme (nedopitou) si nechávali u nich v kuchyni na příští den. Tak to totiž dělali, mimo těchto Angličanů, skoro všichni hosté, kteří nebyli schopni vypařit denně celou lahvici vína. Jinak jsem vycházel velmi dobře se servírkami, ale marně se snažil rozumět té jejich hatmatilce švycerdyč (Schweizerdeutsch). Jediné, co jsem si zapamatoval bylo „chüchli-chaštli“ a když jsem se jich zeptal co to znamená, vysvětlily mi se smíchem, že to je německy Küchen-Kasten, čili něco jako naše kuchyňská skříň, neboli kredenc.


Na každý den jsme si tam naplánovali nějaký výlet, jako zubatou dráhou na horu Jungfraujoch (3454 m), kde jsem si připadal jako v Tokiu, vlak byl plný Japonců s fotoaparáty, my dva jsme byli jediní, kteří nebyli pidloocí. Jindy jsme si vyjeli naším autíčkem do města Interlaken mezi dvěma jezery Thunersee a Brienzersee, kde jsem si koupil na památku pravý švýcarský nůž s mým vygravírovaným jménem.

A potom se stala ta krásná příhoda, což je ovšem situační komika, která se musí vidět a nedá se dobře jen verbálně vylíčit, ale já se o to přesto pokusím.
Před večeří v 19:30 jsme se vrátili z výletu autem a zaparkovali vzadu za hotelem na nejhezčím parkovišti jaké jsem kdy viděl. Byl to obdélník vyložený bílými oblými křemínky a kolem dokola byla nízká zídka ve tvaru ozdobné skalky s různými květinami, všechno čisté a neposkvrněné. Na ploše stálo několik nablýskaných limuzín jako Rolls-Royce a podobné luxusní vozy, takže naše stříbrná mazda mezi nimi vypadala jako chudý příbuzný. Potřeboval jsem doplnit vodu do ostřikovače skel z plastové flašky, kterou jsem vozil za tím účelem sebou v kufru. Manželka si zatím prohlížela ty různé květinky kolem. Když jsem skončil a držel v ruce tu prázdnou litrovku, napadl mě takový gag. Vím, že manželka je velice háklivá na to když někdo odhodí na zem sebemenší papírek, nebo vajgla, nebo jiný drobný odpad a to mne inspirovalo udělat ze sebe burana a s ležérním gestem jsem odhodil přes rameno za sebe prázdnou flašku s poznámkou: „Uklizeno!“ Láhev několikrát poskočila na oblázcích, vydávajíc dutý zvuk: „blop-blop-blop...“
To, co následovalo mě úplně odbouralo. Manželka se otočila, jak bodnutá sršněm, zle se na mne podívala, vytřeštila oči, dala si ruce do boku a vykřikla po moravsku: „Tož!“

Já jsem si do té doby myslel, že moje žena ví, že nejsem takový buran, leč ona to vzala doopravdy! Dostal jsem z toho záchvat smíchu, který jsem nedovedl zastavit. Z očí mi tekly proudem slzy, měl jsem rudý ksicht a můj křečovitý smích nepřestával. Bylo právě půl osmé a já věděl, že musíme jít do sálu na večeři, ale nechtěl jsem tam vejít takhle ubrečenej. Prý pomáhá zhluboka dýchat a tak se mi to postupně dařilo utlumit. Zcela vážně jsme zasedli na svá místa za stolem, ale jakmile jsem se podíval na manželku přes stůl, záchvat smíchu se vracel. Angličani od vedle se po mně dívali pohoršeně a asi se dost divili, čemu se tak pitomě řehtám, když manželka mlčí a já jinak sedím zaraženě jak hřebík ve vratech. A pak najednou se zas, zcela bezdůvodně znovu rozřehtám. Považovali mne patrně za přiožrale se smějícího magora.

Příští den jsme si vyjeli gondolovou lanovkou na First (2168 m), a odshora dolů byly pro turisty vyznačené tři cesty: a) nejmírnější šestihodinová, b) středně obtížná 3-hodinová a c) nejstrmější pod lanovkou 1,5-hodinová. Řekl jsem ženě: „Přece nejsme žádní mastňáci, jdeme tou pod lanovkou. Manželce se to sice moc nezamlouvalo, ale já jsem její obavy rozptýlil suverénním prohlášením, že jít dolů z kopce je brnkačka. Jenže to jsem ještě netušil, že jít dolů je v tomto případě vlastně namáhavější než jít nahoru. Brzy jsem poznal, že od toho věčného brzdění se rychle namohou některé nožní svaly, které člověk skoro nikdy nepoužívá. A druhý den jsem nemohl chodit směrem dolů, ba ani sejít ze schodů v hotelu. Nahoru jsem vyběhl jako kamzík, ale dolů jsem musel jezdit výtahem. Bylo peklem jít po městě, jakmile se chodník svažoval dolů, musel jsem couvat pozpátku. Abych tu bolest nějak zamaskoval, tak jsem se místo sakrování začal hlasitě chechtat.

Když jsme pak za dva dny odjížděli domů, loučila se námi německy mluvící mladá dáma od lordovského stolu: „To je ale škoda, že už odjíždíte“ a k mé ženě dodala hlasem jako když ji lituje, „víte, madam, ten váš pán je stále takový veselý...“
Resumé: Dovolená byla fajn, hned bych tam jel znovu!


http://www.youtube.com/watch?v=HSRj6YO7P-c