20 září 2011

Pertinax není!

Při odchodu z fabriky, kde jsem kdysi pracoval, jsem jako vždy musel u píchaček ve vrátnici odpíchnout čas odchodu a když jsem vracel kontrolní kartu do přihrádek na zdi, všiml jsem si, že mladá blondýnka vedle mne upustila svou kartičku na zem a vzhledem k tomu, že se tvářila jako by čekala až jí kartu zvednu, nesnažil jsem se dělat galantního pána a schválně se zaměstnával srovnáváním mých náramkových hodinek s časem na píchacích hodinách.

Dívka když viděla, že se k ničemu nemám, začala se sama pokoušet pro píchačku sehnout, ale nějak jí to nešlo, byla štajf neohebná jako prkno. To mne udivilo, napadlo mě, že ta chudinka je asi ochrnutá, nebo má něco s páteří a tak jsem se rychle sehnul a kartu jí přece podal.
Podívala se na mne rozpačitým pohledem a řekla: „Děkuji vám, pane, jste moc hodný.“
„Rádo se stalo, slečno,“ řekl jsem formálně, ale když jsme vyšli z vrátnice, zeptal jsem se jí drze, kterým směrem jde, napravo nebo nalevo?
„Takhle“, řekla a ukázala vlevo.
„To je náhoda, já také“, pokýval jsem hlavou a ihned pokračoval, protože jsem byl zvědav a chtěl se dozvědět o dívce něco více, „slečno, vy tady zřejmě pracujete, jste tu nová?“
„Ne, už jsem u firmy víc než rok, ale sedím v detašovaném pracovišti o kus dál, dnes jsem byla jen výjimečně zde v hlavní budově, ale vy asi jdete na stanici tramvaje a já půjdu tudy doleva pěšky přes park na Žižkov."
„Slečno, můžete mi klidně říct, abych vás neotravoval, já se neurazím, ale pokud by vám to nevadilo, tak bych vás rád doprovodil, dnes je hezky a tak proč ne?“, řekl jsem bezstarostně.
„Nevadí, když máte tolik času nazbyt a chcete si zajít, předpokládám totiž, že nebydlíte taky na Žižkově?“ A tak jsme spolu šli dál a bavili se nenuceně o všem možném. Když jsme stoupali po cestě v parku na vrch Vítkov, všiml jsem si, že se dívka často zastavuje jako kdyby nemohla dobře dýchat. Neodolal jsem své zvědavosti a zeptal se jí přímo: „Slečno, nemusíte mi odpovídat, ale nemáte něco s páteří nebo s plícemi?“
Zastavila se, usmála se a řekla: „Slibte mi, že si to necháte jenom pro sebe.“
„Samozřejmě, přísahám, že mlčím jako hrob!“
Dívka si rozepnula svůj světlešedý jarní plášť a já koukal vyjeveně na dlouhou pertinaxovou čokoládově rudohnědou desku, jejíž horní konec zakrýval celé její poprsí a dolní polovina desky byla zastrčna pod páskem do sukně.
„Musela jsem dnes prvně v životě něco ukrást a málem se to nepovedlo, nebýt vás. Ten pertinax je dlouhý 80 cm a široký 30, ten bych vrátnicí jinak nepronesla, a to, že mi vypadne píchačka na zem, tak to jsem pochopitelně nezakalkulovala“, řekla dívka provinile.
Rozesmál jsem se: „Slečno, jste skvělá zlodějka, ale na co je vám ten pertinax dobrej, chcete si snad v bytě stavět rozvodnou skříň vysokého napětí? Vyndejte tu desku a já vám ji ponesu, abyste se mohla zase normálně nadechnout a pohybovat, aniž byste se dusila.
Dívka mne ihned ráda poslechla a dodala: „Víte, že to je docela namáhavé takhle jít a k tomu do kopce? O shýbání se k zemi ani nemluvě, trnula jsem strachy, že když se víc ohnu, že ta deska praskne a tím praskne i to, že kradu materiál ve fabrice! Ta ostuda!“
„Víte, slečno, co všechno už z naší fabriky zmizelo? Pro mne nejnepochopitelnější krádež vůbec, byla zcela nová oblouková svářečka s dvoumetrákovým generátorem. To vy jste úplný čajíček, ale proboha vás prosím, proč? Vzít si v samoobsluze řasenku nebo rtěnku, je to sice také krádež, ale to už bych se tak nedivil, ovšem krásná blondýnka a pertinax, to je síla!“
„Samozřejmě ho nepotřebuju pro sebe, ale o tuto službu mě požádal můj snoubenec, který ho nutně potřebuje a není prý vůbec nikde k sehnání...“
„Ano, ano, takže velká láska svádí i ke hříchu, amen!“, řekl jsem hlasem katolického faráře.
Vtom se proti nám seshora vyřítil klusající mladík a před námi prudce zastavil: „Jé, to krásnej pertinax, kde jste ho koupili?“
Dívka se bezradně nadechla a já jsem pohotově zareagoval: „To jsme dostali od jednoho známého.“
Mladík byl v transu: „To je děsný, já už ho sháním půl roku, přesně tenhle, ukažte, ano 1,5 milimetru síla...“ Najednou mi vytrhl desku z ruky a rozběhl se dolů. Já okamžitě za ním jako ohař a když jsem jeho náskok snížil na správnou vzdálenost, hodil jsem mu fotbalistickou stoličku. Účinek byl, díky rychlosti a nakloněné rovině, grandiózní! Hoch pustil pertinax a letěl po šipce několik metrů než se zabodl nosem do trávy vedle hliněné cesty. Když jsem viděl, že vstává a že se mu nic nestalo, zamával jsem mu, popadl tu nešťastnou desku a vrátil se ke konsternované slečně se slovy: „Už je to OK, hlavně, že se tomu pertinaxu nic nestalo!“

Když jsme se potom loučili před jejím barákem, řekl jsem: „Tady ten váš Vítkov by se měl jmenovat Borůvkový vrch, nebo lépe řečeno Pertinaxový vrch. Budu mít na něj hezkou vzpomínku."

"Myslíte jako Blueberry Hill?"
"Ano, a kdyby snad náhodou k té vaší svatbě nedošlo, náhoda je blbec a člověk nikdy neví, dejte mi, prosím, vědět“, a podal jsem jí svoji vizitku, „víte, ono blondýnek je hodně, ale s kávově hnědýma očima je jich tak málo. Adresu na vás mám, ulici i číslo domu vidím, ale vaše jméno mi stále uniká...“
Usmála se, kývla hlavou a řekla: „Děkuji vám za milé odpoledne, jsem Alena Baxová.“


***Na tento příběh navazuje pokračování "ALENA".