19 května 2010

MUDr. Hraběnka

Brzy po druhém rozvodu, který probíhal s mojí manželkou Hanou v Německu, jsem zjistil, že budu patrně muset také změnit své zaměstnání. Pracoval jsem totiž u computerové firmy Sperry Unisys v Essenu jako servisní programátor a poradce u zákazníků. Protože jsme se se ženou dohodli, že si ponechám šestiletou dceru, zatímco manželka se odstěhuje za hlasem svého srdce, potřeboval jsem nutně mít pravidelnou pracovní dobu, abych tak nemusel pendlovat mezi zákazníky v celém stokilometrovém okolí. Jelikož jako emigrant jsem neměl k dispozici pomoc s dítětem od rodičů či příbuzných, nevěděl jsem zprvu, jak tento problém vyřeším...?
Od zaměstnavatele jsem ale naštěstí dostal nabídku, že mohu převzít vývojové úkoly ve frankfurtské centrále, kde budu mít klidnou práci beze všeho cestování a dokonce i lepší plat. To bylo pro mne absolutní terno!
Po přestěhování do malebného městečka Eppsteinu u Frankfurtu, jsem musel nejprve zvládnout zařizování bytu, převod dcerky Brigity do nové školy a mimo jiné také objevit nové doktory, minimálně dva, tedy praktického a zubního. Zvolil jsem si cestu nejmenšího odporu a z telefonního seznamu jsem namátkou vybral jednu zubařku, kvůli jejímu křestnímu jménu Athéna a také proto, že ženy jsou zpravidla jemnější než chlapi. Omyl, tato byla ras.

Při vyhledávání doktorky praktické jsem se nechal ovlivnit titulem Gfn., což znamená Gräfin, to jest hraběnka. Když jsem pak poprvé vykonal oťukávací návštěvu u hraběnky Ingrid, zjistil jsem, že má svoji ordinaci umístěnou přímo v přepychovém "Senioren-Hausu", tedy v domově důchodců, kteří na to mají. Svým stářím jsem se podstatně lišil od jejích běžných pacientů a tak jsem jí vysvětlil, že jsme se s dcerou právě přestěhovali do tohoto kraje a ještě zde nikoho neznáme.
Byl jsem překvapen její první otázkou. Čekal jsem totiž, že se mě zeptá co mi chybí, a ona místo toho chtěla vědět jak jsem přišel právě na ni, jestli snad mi byla nějak doporučena. Rozhodl jsem se, že jí to řeknu tak, jak to skutečně bylo, totiž, že jsem jel prstem v telefonním seznamu po jménech jednotlivých doktorů a zarazil mne titul Gräfin. Coby emigrant z komunizmu jsem dosud nikdy neviděl živou hraběnku, pouze na obrazech ve starých hradech a zámcích nebo vycpanou v panoptiku. Paní hraběnka se docela nefeudálně rozřehtala a hned jsem to měl u ní dobré. Ještě jsem se jí zeptal jak ji smím oslovovat, jestli Vaše Veličenstvo, Blahorodí nebo Jasnosti a ona mě poučila, že postačí když jí budu říkat normálně jako všichni „Frau Doktor“.

Paní hraběnka se ke mně chovala mateřsky, přestože, jak jsem později zjistil, byla o dva roky mladší než já. Radila mi, co mám a nemám jíst, abych si udržel váhu, posílala mě každé tři roky dle oprávněných nároků do lázní, řešila se mnou dokonce i osobní problémy o což jsem moc nestál a jednou mi dokonce dost nešetrně řekla: „Herr Toms, s tou přítelkyní ve Švýcarsku se rozejděte, to je nesmyslné chození na dálku, protelefonujete a projezdíte spoustu peněz, copak zde v Německu byste nenašel dost žen, které by s Vám líbily?“
V tom momentě mě napadla zcela šílená myšlenka: „Frau Doktor, absolutně teoretická, vyloučená a nesmyslná otázka: Kdybych se příkladně oženil s hraběnkou, byl bych také hrabě?“
Hraběnka se rozesmála: „Herr Toms, hraběcí titul se nemůže vyženit ani vyvdat!“ A tak jsem zůstal dodnes jen proletářem, penzistou a společenskou nulou. Na hraběnky a hrabata se jednou za uherský rok chodím dívat do operety.

http://youtu.be/VvNm2jOd80c