15 března 2010

Ztracené údolí Želivky

Psal se rok 1962. Údolí řeky Želivky bylo čarokrásné a nám se to přímo nabízelo strávit tam dovolenou, jen tak v přírodě pod stanem. Dnes už je to, kvůli přehradě, dávno, dávno všechno pod vodou včetně vesniček a kostelíčků, ale já jsem moc rád, že si to pamatuji ještě tak, jak to vypadalo božsky romanticky.
V té době jsem chodil s dívkou Evou. Jednou jsem ji seznámil s mým kamarádem Jardou a jeho ženou Bobinou. Při debatě u kafe vzpomněl Jarda na své trampování s bráchou v údolí Želivky a barvitě líčil jak je to tam nádherné. Eva se okamžitě vložila do diskuze a navrhla mi, že když je tam tak krásně, tak bychom si tam mohli udělat dovolenou pod stanem. Byl jsem s tím srozuměn, viděl jsem však problém, že nemáme stan.
„To nevadí“, řekla Eva, „já vím kde je půjčujou i se spacíma pytlema!“
„A já mám ještě ten bráchův stan i se spacákama uloženej ve sklepě“, dodal Jarda.
„Tak to bysme tam mohli jet všichni čtyři společně“, řekla Bobina, „vy si to půjčíte, my už to máme, takže to může bejt romantická dovolená skoro zcela zadarmo! Vohýnek a vopíkání buřtů! Tomu já říkám romantika!“

A tak vznikla dohoda, že pojedeme na dovolenou v této sestavě. V další rozpravě vyšlo najevo, že Jardův stan je jehlan bez podlážky a spacáky jsou typu „kukla“. Eva se ukázala jako zkušená trampka a radila jim, aby si radši stan i spacáky také vypůjčili, že ty půjčené jsou o moc lepší a nepromokavé. Bobina to zamítla s tím, že věci z půjčovny mohou být špinavé a bůhví kdo v tom spal, a že si radši za ty peníze, koupí nové plavky. Problém dopravy na místo se dohodl tak, že oni pojedou na motorce, Jarda má Jawu, a my odjedeme vlakem do Žďáru nad Sázavou. Tam nás Jarda, přesně v tolik a tolik vyzvedne a kyvadlovým systémem, odvozí na místo. Prý to odtud není víc jak deset kilometrů.


Když jsme v plné polní, v den „d“, s Evou vystoupili z vlaku, nebylo ve Žďáru ani živáčka. Usedli jsme na nádražní lavici a začali dumat, co teď? Teprve za půl hodiny přifrčel Jarda na motorce, jen tak na lehko a bez Bobiny. Vysvětlil, že tam, kam měl namířeno je pionýrský tábor, takže Bobina našla o kus dál jiné místo z doslechu dětského vřískání. Nejprve tam teď odveze Evu, lady first, a potom se vrátí pro mne.
Když jsem byl konečně dovezen na místo určení, naskytl se mi nezapomenutelný obrázek dvou tak rozdílných žen. Jedna jménem Eva a druhá nahá jako Eva.


Blondýna Bobina, ležela ležérně na modré dece, kouřila cigaretu z velmi dlouhé špičky a opalovala se. Nahoře neměla nic a spodní díl plavek měla asi ušitý z Jardovy kravaty. Koukám kde je moje brunetka Eva a vidím, že se hrabe od řeky s velkým balvanem v náručí.
Když došla až ke mně, pustila šutr na zem a zasalutovala: „Pane štábní kapitáne, poslušně hlásím, že jsem v době vaší nepřítomnosti provedla rekognoskaci terénu s tímto výsledkem: Na břehu říčky Želivky je pramen pitné vody, zde, prosím, můžete ochutnat“, a podala mi bandasku plnou vody, „dále za tímto cípem lesa se nachází bramborové pole se statkem v pozadí, kde pečou ve středu domácí chléb i na prodej, a z lesa jsem přitáhla tamo se nacházející suchou větev na táborák.“
„Výborně, vojíne Evo, ten šutr použijeme na stavbu ohniště, ale najdeme k němu ještě další balvany, ovšem toto provede výhradně jen mužská část jednotky, abyste si nepoškodila vaše krásně nalakované nehýtky!“
„A kdy bude večeře?“, ozvala se téměř nahá Bobina, „já už mám děsnej hlad!“
„Nejdříve postavíme ohniště a rozděláme oheň, pak uvařím guláš“, řekla Eva.
Načež jsme s Jardou přinesli ještě pár kamenů, zatímco Eva ochotně štípala dříví mojí zálesáckou sekyrkou. Podíval jsem se zle na Bobinu, jestli jí nenapadne aspoň něčím přispět ke společnému dílu. „Ty‘s, eště neviděl nahou ženu, že tak čumíš?“, řekla mi, když si všimla mého pohledu. Zakroutil jsem jen hlavou. „Vy chlapi jste všichni stejný, to u nás v práci jeden soudruh se schválně přeříkává a místo paní Kozáková mi říká soudružko kozatá!“ Copak zato můžu, že jsem tak vyvinutá?“
„Já jdu teď postavit stan“, řekl jsem Evě, „a ty se pusť do toho guláše ať tady neumřeme hlady.“ Jarda se taky odebral stavět stan a půjčil si ode mne sekyrku.
„Né, abys ji ztupil, neměl bych se čím holit!“, upozornil jsem ho.


Stan jsem měl v několika minutách postaven a ještě jsem pomohl Jardovi, když jsem viděl, že mu to jeho dílo už dvakrát spadlo na hlavu. Pak se ozvalo cinkání na ešus, že už je buřt-guláš hotov. Nám všem to chutnalo, jen Bobina prohlásila, že si radši opeče buřta přímo na ohýnku: „Kozák, to je na tobě, uřízni mi někde klacík na opékání buřtů!“ K tomu dlužno dodat, že jí několikrát buřt spadl do ohně, tím, že se tenký klacík přepálil.
Po večeři jsme všichni dostali žízeň a tak jsme vypili všechnu vodu co Eva prve nanosila. Při té příležitosti jsme se dohodli, že v sudé dny se budou oni starat o donos pitné vody z pramene a v liché dny my. Pramen měl tu nevýhodu, že byl na druhé straně říčky, tu bylo nutno přebrodit a neukopnout si palec o balvany na dně. Když jsme pak šli spát, litovala Eva, že tu nemáme kytaru. Byl krásný teplý večer a romantika byla, až na tu kytaru, skoro dokonalá...

Nové ráno začalo kvílením Bobiny, sedící před stanem s hlavou v dlaních: „To je peklo, já mám takový bolesti v hlavě, v tý blbý kukle se nedá spát, je v ní šílený vedro a bez kukly je šílená zima! Ta zem je taky hrbolatá, a to tlačí, jsem určitě samá modřina! To se tady nedá vydržet, Jardo pojedeme domů, nebo se tu zblázním! A jak se spalo vám?“, zakňourala.
„Nám se spalo báječně, viď Mirku“, odpověděla jí s úsměvem Eva.
„To víš, Bobino“, ozval jsem se, „my jsme ještě v období zamilovanosti, kdy tvrdá mez netlačí, kdežto vy jste ženáči, to je rozdíl! Ale musím přiznat, že jsme si dali tu jednu deku pod sebe a tou druhou se přikryli a spinkali jako ve vatě!“
Po dlouhém handrkování, zdali odjet nebo zůstat, zeptala se mě Bobina: „Hele, Míro, co bys řek‘ tomu, že bysme na tu dnešní noc si přehodili stany, abych věděla, jestli by se mi v tom vašem stanu spalo líp. Chtěl jsem zachránit klid a tak jsem souhlasil.


Příštího dne jsme se s oběma Kozáky vlastně neviděli, byli jsme v lese sbírat houby a protože jsem měl sebou udici, uřízl jsem si prut a zkusil to nadhodit na kus těsta. A medle, nějaký kapřík-sebevrah se chytil sám, zatímco my s Evou jsme se místo hlídání udice se splávkem, věnovali na mechu výhradně sami sobě.  
K večeři tedy byla ryba na houbách a rajčatech s brambory. Když zase po večeři všichni dostali žízeň, zjistilo se, že Jarda zapomněl nanosit vodu. Bobina zuřila, že má žízeň a Jarda ji nabízel vodu ze sklenice okurek, protože teď po tmě se tam už nedá jít. Když to Bobinino žíznivé kvílení nebralo konce, vzal jsem bandasku, Eva baterku a šli jsme pro vodu my. Cestou jsem musel uklidňovat Evu, které docházela trpělivost, že jim tu děláme poskoky a tak jsem jí slíbil, že jestli to zítra neskončí, tak je pošlu někam do háje oba.
Ráno Byla Bobina jak vyměněná, zpívala si na celý kraj, že to snad museli slyšet i ti pionýři v táboře. Říkala, že to je opravdu nebe a dudy a že ten Jardův blbej stan i ty kukly hned jak se vrátěj domů, osobně vyhodí na smetiště!

Třetí noc byla zase strašná, Bobina zcela smyslů zbavená, brečela jak plačka na funuse, že se to nedá vydržet a přišla s nápadem, abychom si střídali stany ob den, jen tak se to tady dá přežít. Co je moc – to je příliš! Eva se na mně zpytavě podívala a já spustil: „Takže Bobino, žádná výměna stanů nebude a když se ti to nelíbí, tak si trhni nohou! Howgh, domluvil jsem!“ Načež jsme se s Evou sebrali a odešli na celý den courat po krajině a pak se stavili na statku pro tříkilový pecen voňavého chleba.


Když jsme se vrátili odpoledne, byli Kozákovi pryč a my jsme si konečně oddychli. Zůstal nám, dle Evy, jediný problém, jak se odtud dostaneme až se budeme chtít vrátit do civilizace.
„Na to máme ještě deset dní času, Evi, až půjdeme příště k tomu sedlákovi nakoupit chleba, máslo a vejce, tak se ho zeptáme na cestu do Zruče. A skutečně, ten bodrý muž šel s námi kus, aby nám ukázal pěšinku přes les k autobusové zastávce a my s radostí zjistili, že tady ještě žijí dobří, přátelští lidé. Teprve teď, když jsme tu byli sami a měli deset dní času na nicnedělání, jsme si uvědomili, jaká je to krása žít v přírodě. Sedávali jsme každý večer u ohně nad hlavou na černém, sametovém nebi s hvězdami, jaké v Praze už vidět nejsou. To mi připomnělo jeden verš ze staré trampské písně: ...a tak žili spolu pod jedním wigwamem, tak jako kdys v ráji Eva s Adamem... Akorát, že já nejsem Adam.

http://www.youtube.com/watch?v=bWndm9OykAE