18 prosince 2009

Pygmalion

Na tomto místě bych chtěl vzdát hold slavné hře G.B.Shawa „Pymalion“, která byla již takřka před sto lety (1913) uvedena na divadelních scénách ve Vídni, v Berlíně a v Praze. Také já jsem propadl jejímu kouzlu a viděl ji vícekrát jak na divadle tak ve filmu. Pro ty, kteří tuto hru tak dobře neznají, uvádím zde aspoň v kostce několik zajímavých podrobností.

Dle antického mýtu jistý sochař jménem Pygmalion vyřezal ze slonové kosti, možná spíše vytesal z mramoru, krásnou dívku, kterou nazval Galathea. Dívka byla tak krásná, že se do ní nekonečně zamiloval a pak uprosil bohyni Afrodité, aby jí vdechla život, načež s ní žil šťasten až... A jestli dosud nezemřeli, tak už by bylo na čase.

Toto téma nadchlo anglického dramatika irského původu Georga Bernarda Shawa, (nositele Nobelovy seny za literaturu z roku 1925) k napsání divadelní komediální hry, jejíž děj přenesl z antiky do současnosti roku 1912. Na místo sochaře Pygmaliona dosadil profesora akustiky Henry Higginse, který se zabýval lidskou mluvou, správnou výslovností a jednotlivými nářečími. On tvrdil, že dokáže podle mluvy přesně určit, odkud daný člověk pochází a v Londýně dokonce i ze které čtvrti.
Líza Doolittlová, chudá prostá květinářka ho upoutá svým příšerným nářečím londýnské chudiny a zanedbaným vzhledem. Tato náhodně zaslechne útržek rozhovoru Higginse, s jeho přítelem plukovníkem Pickeringem, jemuž se on chlubí, že by i z tak prostého děvčete dokázal udělat dámu. Líza si našetří trošku peněz a jde požádat Higginse, aby jí dával hodiny správného mluvení. Ten se jí vysměje, ale vzápětí uzavírá s Pickeringem sázku, že z Lízy do půl roku udělá dámu, a že nikdo ze společnosti neodhalí její nízký původ.
Higginsova matka, která zná špatné způsoby svého syna, je k celému projektu značně skeptická a lituje Lízu, se kterou Higgins jedná jako se služkou. Lízin otec, popelář Doolittle, se snaží z Higginse, za použití své dcery pro experiment, vymámit peníze, ale když pak díky Higginsovi zdědí hotové jmění, zjistí, že mu peníze přinášejí více starostí než radostí.
Líza se těžce sžívá s životem dámy – musí se mýt, česat, slušně mluvit. Higgins jí za Pickeringovy asistence každý den učí správně vystupovat. Sám je ale při učení hrubý a dává Líze jasně najevo, že je vysoko nad ní, zatímco Pickering s ní mluví s úctou, jako by už byla dáma. Líza se učí rychle a zanedlouho se opravdu dokáže chovat jako pravá dáma. Higgins se do ní zamiluje, ale nechce si to přiznat a obelhává sám sebe, že si pouze zvykl na její tvář. Líza zjišťuje však, že život na úrovni není žádná slast, a že jí nejvíce vyhovoval dřívější život na ulici. Zpátky už se ale vrátit nechce a vlastně ani nemůže, hrdost už jí nedovolí sklouznout zpátky a proto si najde ženicha, Freddy Eynsford-Hilla, který je schopen jí zajistit slušnou budoucnost.

V roce 1938 natočil anglický režisér Anthony Asquith tuto hru ve stejnojmenném filmu „Pygmalion“, v hlavních rolích s Leslie Howardem a Wendy Hiller. Podle předlohy G.B.Shawa měla původně hra končit tak že, přes vzájemnou lásku obou hlavních představitelů si Eliza vezme svého mladého ctitele Freddyho, který ji zařídí květinářský krámek. Pro svůj film však chtěl režisér Asquith mít zakončení happyendem hlavních postav. 

Shaw však s tím nesouhlasil, protože dle jeho úsudku, dva tak rozdílné charaktery hlavních postav neumožňují představu šťastné svatby, ale nakonec souhlasil s kompromisním řešením otevřeného konce: Nešťastný Higgins, mající za to, že Líza odjela za Freddym, ji po jejím nečekaném návratu k němu, vítá opět jako služku: „Elizo, kde jsou zase ty moje pantofle?“ O 26 let později v roce 1964 natočil americký režisér George Cukor tuto hru, tentokrát jako muzikál pod názvem „My Fair Lady“ s Rexem Harrisonem a Audrey Hepburnovou v hlavních rolích.

Přestože Audrey Hepburn byla rovněž výbornou zpěvačkou, prosadil si režisér, že její roli nazpívá ještě lepší zpěvačka Marni Nixonová.
Hudbu složil Frederick Loewe a texty písní napsal Alan Jay Lerner.
Tento film se stal největším muzikálem všech dob a získal osm Oscarů!
***