27 července 2009

Režisér snů

Právník JUDr. Aleš Roubíček, Kamilem zkráceně nazývaný Roby, byl společenský člověk, stojící oběma nohama na zemi, na rozdíl od svého kamaráda inženýra chemie Kamila Fojta, který byl typem umanutého vědce, jehož chemie natolik fascinovala, že vlastně neznal nic jiného. Oba bydleli od dětství v témže baráku na Žižkově a Kamil vyráběl pro oba už v ranném klukovském věku podomácku různé bouchací kuličky nebo kýchací prášek pak zase odstraňovač uhrů pro puberťáky a ve věku mužném, dodával Alešovi „pravé“ napodobeniny nejdražších vodiček po holení a krémy takzvaně samoopalovací.

Tak vzniklo a přetrvávalo kamarádství dvou diametrálně rozdílných povah až do současné doby, kdy jim bylo oběma už téměř pětatřicet let. Kamil zase používal Aleše jako pokusného králíka pro své vynálezy a dnes mu právě zavolal, aby k němu z tohoto důvodu přišel v pět po práci. Aleš mu to přislíbil a dostavil do Kamilovy soukromé laboratoře, kterou si tento vybudoval z jednoho velkého pokoje bytu po svých rodičích ve starém činžáku a kterou hrdě nezýval ateliér, krátce „aťas“. Ve změti těch roztodivných přístrojů, trubek a křivulí byl Kamil naprosto ve svém živlu a trávil zde prakticky veškerý svůj volný čas. Jinak pracoval ve výzkumné laboratoři farmaceutické firmy, takže byl kromě pár hodin spánku, celý den v zajetí chemie. „Tak ukaž, cos to vyrobil za LSD, ty alchymisto“, řekl Aleš na pozdrav Kamilovi. „Roby, nemám jinou volbu a tak jsem se rozhodl, že ti to svěřím – posaď se!“ „Nemám kam“, odtušil Aleš. „Tady, hoď ty sešity někam, třeba na zem a sedni si do toho křesla.“ „Křeslo, to je hodně hrdý název pro tuhle rozvrzanou židli, patrně po tvé prababičce Klotyldě“, řekl Aleš. Kamil nasadil vážný obličej a oslovil ho zcela neobvykle jeho křestním jménem: „Aleši, dříve než ti svěřím to co chci, se tě musím na něco zeptat, co ti bude připadat podivné, ale pro mé účely je to podstatné. A sice: jaké míváš sny?“ „Tak to jsem skutečně nečekal“, zasmál se Aleš, „ovšem když tě to zajímá, tak ti můžu říct, že moje sny, pokud vůbec nějaký mám, jsou většinou slabomyslný, někdy jsou to horory, někdy i science fiction.“ „Zdají se ti taky někdy příjemné sny? Pokud ano, popiš mi jeden takový.“ „Tak třeba asi před tejdnem se mi zdál opravdu pohodovej sen a já jsem ho vyprávěl Julii proto si ho tak dobře pamatuju, jinak bych ho už zapomněl. A sice jsem se vznášel jakoby s padákem, jenže to bylo paraple. Bylo to v noci, krásná hvězdná obloha se dvěma měsíčky, jeden byl v úplňku a druhý jako srpek! Najednou jsem vletěl do mléčné dráhy a koukám místo hvězd tu visely normální žárovky! No, řekni, Kamile, není to nádhera?“ „To je fajn, že dovedeš takhle snít, to se mi hodí“, zaradoval se Kamil. „Tak už mě konečně můžeš zasvětit do těch svejch tajemností?“ "Podívej se, Roby, na tomto projektu pracuji už osm let.“ Kamil mu ukázal čokoládově hnědou, asi dvoucentimetrovou kapsli v prázdné krabičce od zápalek. Ještě nikomu jsem to neřekl, ty jsi tedy jediný člověk na světě mimo mne, kdo se to dozví, ale musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš. Přísahej!“ „Kamile, jestli mi nevěříš, tak mi to radši vůbec neříkej, já ty tvý vynálezy nemusím znát a když se bojíš, že ti to někdo ukradne, tak si to nech patentovat“, řekl Aleš otráveně. „Roby, tohle je něco převratnýho, to není kosmetika ani lék – to je světová pecka!“ „Tak mi aspoň naznač k čemu to je dobrý?“, projevil částečný zájem Aleš. „Roby, já už jsem to na sobě odzkoušel a funguje to! Ovšem nevím, jestli to bude fungovat u jiných lidí a proto potřebuji tvoji pomoc. Chápej, pomoc člověka nezaujatého a eventuálně neovlivněného autosugescí. Mám strach, aby fakt, že to u mně funguje nebyl jenom přáním, které je, tak říkajíc, otcem myšlenky. Rozumíš mi, co tím chci říct?“ „Ne, zatím nevím jestli to je na potenci, nebo na co?“ „Nic takového, je to KF-9, což znamená Kamil Fojt devíti složkový neškodný prostředek na ovládání snů!“, řekl Kamil zapáleně. „Promiň, ale co to je za blbost?“, vybafl Aleš. „Představ si, Roby, že si budeš moct jakoby přehrávat příjemné sny ve vlastní režii. Stačí si vzpomenout na nějakou krásnou chvilku ve svém životě a nyní ve snu si ji prožiješ znovu přesně tak, jak je uložena ve tvém mozku, jako konečně všechno co jsi od narození prožil, ale většinou už dávno zapomněl.“ Kamil se odmlčel a čekal na reakci Aleše. „Mám takovej dojem, Kamile, že jsi značně přepracovanej...“ „Ty gumo vygumovaná, já ti tady nabízím plod mého osmiletého bádání a ty si myslíš že blbnu!“ Kamil se rozčílil, vstal a nervózně chodil kolem stolu, co chvíli vyrážeje různé výkřiky, jako: „A to je můj kamarád! JUDr a blbec!“ Aleš věděl, že teď ho nesmí dále dráždit svými ironickými poznámkami, ale naopak ho musí uklidnit předstíraným zájmem o jeho vynález. „Promiň, Kámo, to měl bejt fór. Vysvětli mi princip, na kterým to funguje.“ „Hele, dávej dobrý pozor“, řekl Kamil opět klidným hlasem, „představ si mozek. Zde jsou v miliardách buněk uloženy všechny vjemy, které jsi za svůj život nasbíral, počínaje v lůně mateřském, potom sezením na nočníku, pak ve škole, nebo při tenisu, pak v zaměstnání a tak dále až do dneška. Jenže spojení na tyto všechny vjemy je tak složité, že si je většinou nedovedeš vyvolat, čili si na ně nedokážeš vzpomenout. To, nač si vzpomeneš je jenom nepatrný zlomek toho všeho, co je v tvé paměti ukryto. Určitá část mozku, která nespí i když ty spíš, vysílá tebou vybrané vjemy z podvědomí do tvého snového centra a ty je uvidíš ve snu. Zdánlivě jednoduché jak facka, ale to byl pro mne ten nejtěžší oříšek, protože to není nějaká halucinace vyvolaná drogou, nýbrž faktické události, které jsi už kdysi prožil, a které se ti podaří, díky mému KF-9 znovu vyvolat a přečíst. „Znamená to, že já si před spaním řeknu co chci vidět“, Aleš ožil tentokrát nefalšovaným zájmem, „a ono se mi to promítne do snu, no a to co nechci vidět, to prostě vystřihnu?“ „Ano, skoro přesně tak! Jenže ty si to neřekneš, co chceš vidět, ale před spaním spolkneš tu moji kapsli KF-9 a začneš hluboce myslet na událost, kterou bys chtěl znovu prožít, a ona se ti ve snu vybaví. U mne to funguje, ale teď jsem moc napnut, jak se to projeví u tebe.“ „Tedy, Kámo, jestli tohle funguje, tak to bude úžasnej kšeft! Představ si co lidí má potíže se spaním a když konečně usnou, tak se jim zdají nějaké debility nebo horory, takže si vůbec neodpočinou, zatímco tvoje tablety jim umožní klidný a příjemný spánek o tom, co se jim líbí, to je gól!“, vychrlil ze sebe Aleš jedním dechem. „No počkej, nejásej předčasně, to se musí nejdříve všechno detailně vytestovat, zmapovat a zaevidovat. Je nutné abys ihned, jak se ráno vzbudíš, všechno zapsal, dříve než to zase zapomeneš. A sice se všemi detaily, rozumíš.“ Kamil pateticky podal Alešovi svou krabičku od sirek s kapslí, jako by mu předával korunovační klenoty. „Hm, ale není v tom něco jedovatýho nebo návykovýho, na co bych moh‘ taky zkolabovat?“, zapochyboval Aleš. „To je blbost, víš kolik těchto tablet jsem už spolykal já? Odhaduji aspoň čtyřicet, a jak vidíš jsem na živu a neměl jsem s tím ani ty nejmenší potíže! Takže klidně si to dnes večer asi tak v deset hodin vezmi a jdi hned do postele, souhlasíš?“ „No, dneska se mi to zrovna nehodí, mám rande s Julií, ale zejtra určitě jo.“ O dva dny později už v sedm hodin ráno, přesně dle Kamilových instrukcí, oznamoval Aleš nadšeným hlasem, co se mu zdálo: „Kamile, funguje to! Představ si, poslouchej: vzpomněl jsem si na jednu ze svých prvních lásek...“ „Jak to?“, přerušil ho pedantský Kamil, „první může být jenom jedna láska!“ „To je detail, neskákej mi do řeči, takže ona se jmenovala Michaela a seznámili jsme se tak, že jsem našel na dámském záchodě její peněženku s občankou...“ „Co jsi proboha dělal na dámském záchodě?“, divil se Kamil. „No prostě jsem se splet, bylo to v hospodě a chyběla tam na dveřích cedulka, bylo tam jen křídou napsáno WC, to se přece může stát každýmu, ne?“ „Mně ne, ale pokračuj“, řekl netrpělivě Kamil. „V tý peněžence bylo jenom pár drobnejch, asi tak sedm dvacet, ale na tý občance byla fotografie nádherný dívky jménem Michaela Válková a jelikož tam byla taky její adresa, rozhodl jsem se, že coby poctivý nálezce, tam dojedu a peněženku odevzdám přímo do rukou její majitelky...“ Aleš udělal významnou pomlku. „To bys samozřejmě neudělal, kdyby to byla stará bába nebo chlap, ale pokračuj, jsem napnut k prasknutí“, vzrušeně zavrčel Kamil. „No, musel jsem zajet až do Letňan, ale vyplatilo se to i když napřed jsem dostal vynadáno a málem přes hubu od jejího bratra. Ona totiž tvrdila, že v tý peněžence bylo osm set a mimo to platební karta a ne jen občanka. Navíc v tý hospodě prej vůbec nikdy nebyla a peněženka jí musela být ukradena. Její brácha mě hned chytil pod krkem, abych vyvalil ty prachy a další doklady, jako řidičák a techničák. No, nakonec jsem jim vysvětlil, že tak blbej nejsem, abych něco ukradl a pak vracel své oběti prázdnou peněženku. Taky skutečnost, že jsem to našel na dámským záchodě, svědčila v můj prospěch. Ta milá dívka Michaela si vzpomněla, že od začátku měla podezření na jednu cikánku v metru, která se na ni nějak moc mačkala...“ „Dobrá, ale teď už konečně k věci, co se ti přesně zdálo?“, chtěl vědět Kamil. „Dyk ti to říkám, tohle celý se mi tenkrát stalo a teď se mi o tom zdálo, ale to není ještě všechno. Pak jsme měli s Michaelou rande na Kampě, pak jsme se vozili na lodičce a bylo to strašně moc romantický. Všechno jsem prožíval znovu tak jako tenkrát před čtrnácti roky, byla to nádhera a představ si i sex – no prostě poesie!“ „Sex a poesie, takový paradox, to jsi celý ty! Ale jinak díky tobě za první test, přijď dnes odpoledne zase ke mně a přines ty zápisky, musíme udělat plán pro příští pokusy“, navrhl Kamil, „a ne abys to vykládal u vás v práci, víš co si slíbil!“, zahrozil Kamil. „Jasně, Kámo, mlčím jak hrobka na Slavíně. A dáš mi další kapsli, jo? Jinak ještě ovšem by mně taky zajímalo, když už jsem tím pokusným králíkem, jak to bude s financema, až to pustíš do světa?“ „To je zatím předčasné, ale přijď a prodiskutujeme to!“, ukončil debatu Kamil. Ihned z práce zajel Aleš znovu na Žižkov a spustil: „Hele, Kamile, je to senzace, na co chceš ještě čekat, dej si to patentovat a už to může frčet. Teď jde o to si vymyslet cenu jedné kapsle z hlediska tvých výrobních nákladů, plus výdaje na reklamu a obalovou techniku, jakož i propočet čistýho zisku.“ „Počkej, musíme to brát po pořádku a ne takhle halabala. Jestli tě to uklidní, tak chci abys byl mým společníkem s určitým podílem na zisku, ale to je ještě ve hvězdách. Teď musíme vypracovat seriózní zprávu k žádosti o patent, při čemž já se budu věnovat stránce technické a ty popisu průběhu jednotlivých testování. Nakonec to pak jako právník můžeš juristicky učesat podle paragrafů.“ Kamil se hluboce zamyslel, žvýkaje tužku. „Proboha, kolik těch testů musím absolvovat?“, děsil se Aleš. „Je potřeba aspoň pět testů, při čemž obsahem každého tvého elaborátu bude jednak popis skutečné události s přibližnými daty od kdy do kdy se udála a za druhé vylíčení tvého snu o téže události s eventuálními odchylkami od skutečnosti.“ „A ty myslíš, že v tom snu to uvidím pravdivějš?“, zeptal se Aleš. „Pochopitelně, v mozku je uložena přesná skutečnost, bez příkras. Ale pozor – já potřebuji, aby sis nechal zdát události seriózní, které se dají publikovat a ne nějaké tvé erotomanské eskapády končící polucí. Vzpomeň si třeba na své studium na vysoké škole, nebo na svůj rekord ve skoku dalekém a nebo co já vím, zkrátka žádné prasečinky“, zdůraznil Kamil. Načež mu předal druhou hnědou kapsli a novopečený režisér snění se odebral domů, aby se pustil do dalšího testování. Příštího rána v sedm hodin ho vzbudil telefon od nedočkavého Kamila: „Tak co je, Roby, vyprávěj, jak to bylo dnes v noci, jaké byly sny?“ „Hele, Kámo, to je šílená záležitost, to se nedá vylíčit po telefonu, přijdu k tobě zase v pět po práci a budeš čumět! Je to ještě lepší než jsi sám tušil! Ahoj!“ „No tak aspoň naznač o čem jsi snil, doufám, že ne zase o nějakých sexbombách.“ „Ne, ale o mé seriózní přednášce, kterou jsem držel u zákazníka asi před půl rokem na téma „public relations“, stačí?“ „Hm, to vypadá slibně“, pochválil ho Kamil. Odpoledne v laboratoři pokračoval Aleš započatém ranním rozhovor, líčením své přednášky o „public relations“, což byla pro napjatého Kamila nudná omáčka a za deset minut mu došla trpělivost: „Člověče, nešťastná, tohle zdlouhavé blábolení přeskoč! To se přece nedá poslouchat!“ „Já myslel, že to musím do toho elaborátu dát přesně tak, jak to probíhalo, ale když chceš, tak já hned přejdu k tomu zajímavýmu. Tedy, po skončení mé přednášky za mnou přišla atraktivní dáma a požádala mě o pár prospektů navíc. Samozřejmě, že jsem jí je hned ochotně vydal a při tom mě napadlo požádat ji o kontakt...“ „No, prosím, už zase baba, já to tušil“, lamentoval Kamil. „Pozor, nech mě domluvit“, Aleš zvedl ukazovák, „to mě jenom napadlo, ale neudělal jsem to a o telefon jsem ji nepožádal, patrně jsem si netroufl. Ona mi slušně poděkovala a odešla. Teprve potom, když jsem jel v tramvaji domů, jsem toho začal litovat, protože tak krásnou ženu už asi nikdy v životě nepotkám. A vtom přišel můj geniální nápad, za který bys mi měl poděkovat. Řekl jsem si, že se pokusím ten sen vrátit o kus nazpět, víš jako film – a ono se mi to povedlo! Chvíli to couvalo a najednou znovu přicházela ta dáma k mému stolku pro ty prospekty a já jsem ji tentokrát o ten telefon bez váhání požádal...“ „Tak to je něco nečekaně nového“, vykřikl Kamil, „je to možné, Aleši, že jsi vstoupil do rutin podprahového vědomí? To musíme podrobně prozkoumat a rozepsat.“ „Moment, Kamile, to ještě není všechno. Teď se podrž, ona mi to číslo dala, tady ho mám na papírku a já jsem na něj dnes dopoledne zavolal – a ona je to skutečně ta kráska z mé přednášky!“ Aleš se vítězoslavně rozzářil. „Počkej, co mi blbneš hlavu, to sis asi už tenkrát poznamenal, to vidím, to je přece tvoje písmo!“ „No jasně, že je to mý písmo, jenže jsem to napsal dnes ráno hned jak jsem se vzbudil. Ona mi to číslo v tom snu řekla a já si ho zapamatoval a ráno napsal!“ Kamil se dlouze zamyslel, pak vztekle praštil ožvýkanou tužkou o podlahu a řekl zklamaně: „Tak to je špatně, někde jsem udělal kardinální chybu, ale kde? Kde jsem to zblbnul? To mne vrhne o několik roků nazpět, KF-9 můžu zapomenout!“ „Jak to, Kamile, vždyť to funguje bezvadně, já mám s tou nádhernou Laurou, tak se ta dáma jmenuje, dnes večer rande! Protože mám shodou okolností svátek, pozval jsem ji na večeři aspoň za dva tácy do Renaissance!“ „Ty se už nikdy nezměníš a je ti zřejmě úplně jedno, že můj přípravek, který měl pouze oživovat zapomenuté události je vlastně halucinogenní drogou, která vytváří neskutečné, většinou i krásné, iluze. Ty ovšem nemají se skutečnými daty uloženými v paměťových buňkách tvého slepičího mozku vůbec nic společného! To jsou jen nekontrolovatelné slátaniny“, řekl hořce Kamil, „budu muset začít zase od nuly a tenhle projekt stornovat, já přece nechci vyrábět drogy a podporovat mafiány!“ Kamil se chytil za hlavu a zdálo se, že se rozpláče. Aleš se ho snažil uklidnit: „Kámo, je sice pravda, že se ty mé sny v mnoha věcech lišily od skutečnosti, ale to jsem ti ani nechtěl říct, abych ti nekazil radost, ale na druhou stranu je to úžasná věc, na které musí něco být! Jak jinak bys vysvětlil ten fakt, že jsem dostal to telefonní číslo a jméno, to by si přece nemohla ani ta droga vymyslet“, argumentoval Aleš. „Hm, to je mi taky divné... to by se dalo jedině vysvětlit tak, že jsi to číslo i jméno už tenkrát znal a zapomněl ho“, řekl už bez zájmu Kamil. „Ne, to jsem nevěděl a ani nemohl vědět, vždyť jsem tu ženu viděl prvně v životě!“ Kamil se prudce otočil, vzal skleničku v níž měl své kouzelné kapsle a mrštil ji zlostně, jen to zařinčelo, do železného kbelíku mezi ostatní chemický odpad: „Takže to byla jen náhodně se skutečností souhlasící halucinace!“ „Né, Kámo, to je škoda, proč to vyhazuješ“, vykřikl Aleš a šel se podívat do kbelíku, ale zjistil, že se sklenička rozbila a tablety zapadly do jakési mazlavé hmoty, „máš ještě nějaké kapsle v zásobě?“. „Nemám, kocajdank, už ani jednu, aby mi nepřipomínaly ten zpackaný, nezdařený projekt alchymisty Fojta“, Kamilův hlas zněl naprosto zlomeně. „To je věčná škoda, Kamile, takhle Picasso taky zničil celou řadu svých obrazů, které by dnes měly cenu nevím kolika miliónů“, vyčetl mu jeho zkratovou reakci Aleš. „Čert vem sny, čert vem drogy a čert vem KF-9!“ zakončil debatu Kamil. Ten večer se sešel Aleš se svojí vysněnou Laurou v restauraci pětihvězdičkového hotelu De luxe a po uvítacím rituálu, dáma poznamenala: „Jsem opravdu zvědavá, doktore, z jakého důvodu jste mne pozval na tak opulentní večeři? Je to skutečně jen proto, že máte svátek? A proč jste se rozmýšlel pět měsíců, než jste tak učinil?“ „Paní magistro, nebojte se postupně zodpovím všechny vaše otázky, nejprve ale jeden můj malý dotaz: Mohu vás titulovat méně oficiálně, Lauro?“ „Ano, Aleši“, přikývla Laura, „bude to každopádně jednodušší.“ „Děkuji. Milá Lauro, chtěl jsem vás hned pozvat už tenkrát, ale neměl jsem na vás žádné spojení a netroufl jsem si vám o ně říct, čehož teď moc lituji...“ „Ó, vy jeden hochu lítostivý“, řekla nato ironicky, „ale s tím vaším vysvětlením opravdu absolutně nesouhlasím...“ „Lauro, vydržte prosím, musím vám napřed vyprávět krátkou historku, abyste to mohla všechno pochopit a nepovažovala mě za nějakého Dona Juana.“ Aleš jí pak v kostce vylíčil svůj zážitek s Kamilovou kapslí na ovládání snění. „Teď ovšem zůstává pro mne samotného záhadou“, řekl nakonec, „jak jsem vlastně získal to vaše jméno i telefonní číslo. Nemohla by to být třeba nějaká telepatie?“ Oba pozvedli číše se sektem a přiťukli si. „Milý režisére snů“, usmála se Laura, „vy jste přece znal moje jméno i telefonní číslo, takže tuto vaši vysněnou povídku, i když je velice zajímavá, vám samozřejmě nevěřím. Já jsem vám přece nechala na stolku svoji vizitku a čekala, jestli se ozvete a když jste se neozval ani za týden, tak jsem požádala mého kolegu aby k vám zavolal a nechal tam vzkaz, že ho máte určitě zavolat – ovšem na moje číslo!“ „Ajó, teď si vzpomínám, měl jsem tam celkem drzý vzkaz od nějakého Zajíčka...“ „Ne-ne, Králíčka“, opravila ho Laura a pokyvovala hlavou. „Ano, moje sekretářka mi to napsala červeným fixem na kalendář a já jsem neměl celkem čas ani zájem a tak jsem se na to vykašlal, ale vědět, že ten Zajíček jste vy...“ „Tak byste se na mne nevykašlal, Aleši?“ „Samozřejmě, že ne! Vždyť to číslo mi svítilo celý týden před očima, byly to tři dvojky a moje datum rozvodu! Nojo, vidíte, teď se mi to zase vybavilo!“ „Takže to nebyla žádná telepatie“, smála se Laura, „ale zcela banální arogance kombinovaná se zapomnětlivostí!“ Aleš si zamyšleně hladil bradu: „Nojo, ale řekněte, co bude s námi dvěma teď?“ „Co by bylo? Vy jste neměl zájem tenkrát a já ho nemám dnes“, řekla Laura a pokrčila rameny. „Jenže já jsem měl a mám stále eminentní zájem! A proto se mi taky o vás zdál tak krásný sen!“ „Tak tyhle báchorky na mne nepůsobí, to vyprávějte vašemu chemikovi, já žiji v reálu, Aleši. Nelitujete už toho, že jste mne sem dnes pozval? To bude totiž paleta, šampaňské a kaviár a to všechno tady kolem, to se vám vůbec nerentuje!“ „Ne, Lauro, křivdíte mi, příště bych vás pozval zase i když vím, že už o mne zájem nemáte...“ „A když vám řeknu, že zájem by možná byl, ale jsem vdaná?“ „Tak to ne, to bych vás už příště rozhodně nezval, to je fakt. Víte, Lauro, vdané ženy jsou pro mne tabu – to je holt taková moje staromódní zásada...“ „To jsem chtěla slyšet, Aleši, možná, že jste přece jen charakter, uvidíme. Takže, já radši vdaná nejsem a budu ráda, Aleši, když budeš dnes v noci o mně zase snít...“