24 února 2009

Hovory u krbu

Rozvod dvou českých emigrantů v Německu, manželů Johany a Roberta Holarových, proběhl hladce během několika minut, protože předem dohodnuté výpovědi nezavdaly soudu žádné důvody k průtahům.
Robert si ponechá sedmiletou dcerku Nikol, byt, zařízení a auto. Johana se odstěhuje ke svému milenci, neboť, jak sama před soudem prohlásila, postrádá takzvaný mateřský cit, ale rozhodně nechce, aby jejich hádkami dítě trpělo.
Robert věděl, že nejtěžší na celém rozvodu bude, nějak to šetrně vysvětlit Nikolce. Dohodl se tedy s Johanou, že při jejím odjezdu jakoby na služební cestu, nebudou s dcerkou doma, aby Niki neviděla matku odvážet si různé věci z bytu a on, aby měl aspoň trochu času připravit ji na novou situaci.
V den »d« dopoledne s ní odešel na minigolf, potom si zašli na dva hamburgry a na Colu k McDonaldovi a nakonec navštívili kino. Teprve večer doma, když byli ve zcela uvolněné náladě, zasedli spolu do křesel k tradičním ‚hovorům u krbu‘, kde došlo na to nejpalčivější. Nikol byla zvyklá, že se v těchto rozhovorech diskutovalo na úrovni jako mezi dospělými. Témata byla rozmanitá. Jednalo se o věcech, které přinášel každodenní život, a ona měla příležitost se táty zeptat na všechno, čemu nerozuměla. Dnes měl Robert trochu trému, neboť věděl, že ho čeká ten dosud nejtěžší ze všech krbových rozhovorů, které s ní kdy vedl.
Začal s příměrem, připomněl jí její kamarádku Michaelu, s níž se před časem nějak nepohodly: „Vidíš, a teď kamarádíš s Alexandrou, se kterou si rozumíš o hodně lépe, no a tak je to i u dospělých.“ Robert polkl slinu a pokračoval: „Tvá mamá si zase nejlépe rozumí s tím strejdou, kterému já říkám Lapaloma, protože si nepamatuji jeho exotické jméno, a k tomu se teď mamá přestěhovala. Podívej, nemůžeme ji přece omezovat v tom co chce dělat, to by nebylo od nás fair, to by bylo stejné, jako kdybych tě já nějak nutil, abys kamarádila se Sabinou a nemluvila s Alexandrou, chápeš to?“
Nikole vytryskly slzičky a zůstala němá. Robert věděl, že ji musí nechat v klidu vyplakat. Snažil se jen celou věc zlehčovat ujištěním, že k nim mamá často přijede na návštěvu, a že oni dva vše zvládnou sami, protože Niki už není malé děcko, ale sedmiletá, velice bystrá a šikovná skoro-slečna!


 Po chvilce si Niki utřela slzy a objala tátu kolem krku: „Ale ty mně, papá, nikdy neopustíš, že ne? Já už umím umýt nádobí, uvařit kafe a taky obsluhovat pračku. Pomůžu ti skoro se vším a to co neumím, to se naučím, jo, a ještě umím vyluxovat koberce!“
„Neboj se, Niki, já tě určitě nikdy neopustím", řekl Robert, "tady máš mé čestné slovo! To je můj trvalý slib. A kdo tu vlastně koho utěšuje, já tebe, nebo ty mne?“
Museli se tomu oba zasmát a brzy bylo po celé tragédii. Robertovi spadl kámen ze srdce, nebylo to ani tak zlé jak si představoval.
Tato poněkud netypická rodinka, se relativně brzy aklimatizovala v nových podmínkách, a život šel dál. Robert se Nikolky nikdy neptal, zdali jí snad nechybí máma, věděl, že by to nebylo psychologicky správné, ale zato citlivě vnímal její nikým neovlivněné myšlenkové pohnutky, které mu o její dušičce řekly mnohem více než dlouhé vyptávání. Z jejích nápadů, se kterými za ním občas přicházela, vyrozuměl, že je s ním opravdu šťastná a že dokonce i spolužačky z tak zvaných intaktních rodin, jí její domov závidí. Na jeho zvědavý dotaz, o čem se tak třeba baví se svými kamarádkami, suše shrnula:
„Holky mně říkají, že to mám fajn když mám jen tátu, protože ten se mnou chodí na obědy k Italovi, k Řekovi, nebo k Číňanovi a ony musí jíst doma jen vobyčejný jídla – pořád.“

U nich doma bylo vždycky útulno, a čím bylo venku horší počasí, tím častěji se konaly jejich již tradiční „Hovory u krbu“, kde mu Nikol důvěrně svěřovala své možné i nemožné problémky. Otázky, které se rodily v jejím mozečku jí úměrně k jejímu věku zodpovídal tak, aby nemusel lhát a přitom aby ukojil její zvídavost.
Jednou však byl Robert postaven před skutečně tvrdý oříšek. Niki se ho po příchodu ze školy zeptala: „Papá, já mám na tebe strašně moc důležitý dotaz, ale víš, papá, - ono se totiž jedná o sex.“
„Hm, tak to je závažná věc, na to se musíme posadit ke krbu,“ souhlasil Robert. Když usedli do křesel, vybídl ji: „Tak, Niki, spusť.“
„Víš, my jsme se dnes ve škole učili o tom, jak se rodí děti. To jsem už pochopitelně věděla od tebe, takže to je mi úplně jasné, ale něčemu pořád nerozumím. Když chce žena mít bejbi, tak se vyspí s mužem, a když ho nechce mít, tak se s ním nevyspí.“
„Ano-ano, ne tak docela, ale v podstatě máš pravdu, Niki.“
„Nojo, ale na co jsou potom ty anti-baby pilulky?“, zakroutila hlavou, „to nechápu.“
„To je -éé- tak, Niki, jsou věci příjemné a nepříjemné a mezi ty příjemné patří láska mezi mužem a ženou, a proto tedy chtějí rodiče spolu spát a mazlit se, i když nechtějí mít dítě, protože už mají třeba tři děti a jsou chudí a nemohou si další děcko finančně dovolit.
Potom udělal řečnickou odmlku a čekal eventuelní podotázku. Místo ní však přišel dotaz ze zcela jiného soudku, což jej ujistilo, že její zvídavost v oboru sexu byla uspokojena.
„Papá, proč jsou chudí a bohatí lidé, proč to tak vlastně je?“ Udělil ji tedy delší nesouvislou lekci na téma sociální. Začal od žebráků a vzal to přes dělníky, námezdně pracující, úředníky a podnikatele až skončil u multimilionářů.
Po delší zadumané pauze uzavřela Nikol tuto problematiku rozvážnými slovy:
„My, ale nejsme chudí lidé, že ne, papá, my akorát, že nemáme peníze.“

Jednou v sobotu, za naprosto ideálního počasí, si vyjeli Robert s Nikolkou, opět po delší době, do města na minigolfové hřiště s tím, že si po hře zajedou k řece do háfnu na oběd do rybářské restaurace v hausbotu, nazvaném Noemova archa.
Po tuhém golfovém zápolení si šli odpočinout do parku k fontáně, a zatímco se Robert rozvalil na bílou lavičku pod krásně vonícím keřem, Niki se vrhla do trávy hledat čtyřlístky. Pochvíli ho vytrhla z jeho bohorovného klidu: „Papá, mohla bych si pohladit támhle toho pejska?“ Robert se otočil tím směrem a spatřil opodál na lavičce jakousi madam s knížkou, kolem níž pobíhal bílý psíček velikosti telefonního seznamu.
„To já tedy nevím, musíš se zeptat té dámy jestli nekouše. Myslím ten pes, ne ta paní,“ řekl na oko vážně Robert. Pak se natáhl po délce přes lavičku s rukou pod hlavou a nechal se líně ukolébávat tichým vzdáleným bzučením hovoru mezi Nikolkou a onou dámou. Když však Niki místo toho, aby si hrála s pejskem, nepřestávala stále něco vyprávět, zbystřil sluch a snažil se porozumět, aby zjistil, zdali tu paní svým brebtáním neobtěžuje. Zachytil alespoň útržky:„...mamá není...takže, můžete s námi... háfn...hausbot... papá bude rád... u krbu...líbí se mu černé vlasy... peníze... nemáme... Cézara... vzít sebou...
„Co je moc, to je příliš,“ řekl si Robert, zvedl se a šel zachraňovat situaci:
„Dobrý den, promiňte, zaslechl jsem, pár slov z vašeho rozhovoru a chtěl bych dcerku omluvit za obtěžování, ona je strašně upovídaná...“
„Ale vůbec ne, s vaší dceruškou jsme si hezky popovídaly, alespoň mi lépe ubíhá čas, mám zde s někým sraz. Posaďte se prosím, pokud nespěcháte,“ řekla dáma.
„Děkuji, já jsem Robert Holar a zde je má ratolest Nikol.“
„Velice mne těší, Ruth Hagen“ usmála se a její plné rty odhalily řadu bílých zubů kontrastujících s její snědou tváří. Robert si přisedl k ní na lavičku: „Aha, už to vím proč jste mi tak nápadně sympatická: my dva totiž máme stejný monogram RH, a to zase dále navozuje eventuální pravděpodobnost kladného Rh-faktoru a zřejmě i identické krevní skupiny "A".  Ne, že bych byl jasnovidec, ale vím o čem mluvím.“
„Máte pravdu, doktore, mám áčko plus, neviděli jsme se už někdy náhodou na sympoziu hematologů“, reagovala stejně vtipně ona.
Do toho se vmísila Niki: „Papá, my jsme se s Frau Hagen dohodly, že ona půjde s námi na oběd a vezmeme sebou i Cézara.“
„Ne ne, tak to nebylo“, protestovala paní Ruth, „Niki to sice navrhovala, ale já jsem nesouhlasila, protože nemohu... ach, támhle právě vidím, že přichází můj známý, omluvte mne prosím. Cézare, pojď! Na shledanou!“
Robert si v duchu pomyslel: „Škoda, že už jde, to je žena, jakou bych rozhodně neodmítl, kdyby měla zájem.“
„Papá,“, ozvala se Niki, „to byla krásná paní, že jo? A má černé nenabarvené vlasy.“
„Niki, co jsi jí o mně všechno napovídala, ty brebtalko.“
„Papá, já si myslím, že by sis ji mohl klidně vzít, mně by se líbila a ten Cézar taky.“
„Prosím tě, Niki, pojď jedeme na oběd, na tu paní zapomeň, stejně na ní nemáme žádné spojení.“ Nikol se jen uculila a řekla: „To se neví.“

Asi o týden později dostal Robert záhadné psaní. Písmo bylo měkké a typicky ženské, ale jemu zcela neznámé. Teprve když otevřel obálku, začalo mu svítat když četl:
Vážený pane Holare,
Vaše roztomilá dceruška Niki mi dala, pod slibem mlčení, Vaši vizitku s prosbou, abych Vám někdy napsala dopis. Plním tímto daný slib a prosím, nezlobte se na ni ani na mne. Vypadala v té chvíli tak smutně, líčila mi jak Vás její matka opustila, jak spolu krásně žijete i když nemáte peníze, jak se v zimě hřejete u krbu, a jak chodíte do všech možných restaurací na jídlo. Nedovedu si sice představit, jak to vše můžete finančně i časově zvládnout, ale klobouk dolů - jste mimořádný muž i otec! Vzhledem k tolika společným znakům, jako naše iniciály, dále také Rh-faktor a krevní skupina, předpokládám, že jsme též laděni na stejnou vlnu. Mrzí mě, že jsem tak narychlo musela ukončit náš rozhovor na lavičce, a tak bych to chtěla napravit a pozvat Vás oba na oběd ke mně domů na příští neděli. Prosím, zavolejte mi zda pozvání přijímáte. Se srdečným pozdravem Ruth Hagen.

Robert dočetl a zavolal: „Niki, nástup k raportu!“
„Co je, papá, já píšu úkoly“, ozvalo se z dětského pokoje.
„To nevadí, přeruš to, je tu akutní debata u krbu.“ Ukázal jí dopis a spustil  přísně:
„Tohle je od Frau Hagen a já nechápu jak to, že rozdáváš lidem moje vizitky, aniž bych já o tom cokoliv věděl? To ti nestojím ani za zmínku?“
„Papá, nezlob se, já jsem měla jen tu jednu náhodou u sebe v kapse u džínsů. Dala jsem ji té paní, protože jsem věděla, že ty bys na to sám nepřišel, a já bych toho pejska už jistě nikdy v životě neviděla! A von je tak moc fajn.“
„Niki, tím chceš říct, že ti nejde o to, abych se já s onou dámou někdy sešel, nebo si jí dokonce vzal, ale jedná se ti výhradně o toho čokla, -é- jak se jmenuje?“
„Cézar, ale o tu paní se mi jedná taky“, řekla přesvědčivě.
„Dobrá, hm, takže ona nás zve v neděli na oběd...“
„To je super!“, vykřikla Nikol.
„Jdi si teď dopsat ty úkoly,“ řekl rezignovaně Robert, ale v duchu byl rád, že díky Nikol získal kontakt na tuto velice sympatickou ženu.

Když pak příští neděli jeli Robert s Niki k paní Hagen, stavili se v květinářství pro kytici sedmnácti růží. „Papá, a proč jich musí být zrovna sedmnáct?“, ptala se Niki.
„Tak zaprvé, Niki, když jsme se s tou paní seznámili, bylo sedmnáctého srpna, a růží se má vždycky dávat lichý počet, sám nevím proč. Za druhé, já nevím je-li ta paní vdaná, rozvedená či vdova, a proto jí neklaď hloupé otázky. Čekej až co řekne sama.“
„Ale já vím, že je rozvedená, řekla mi to už v parku.“
„Probůh, Niki, tak ty ses jí na to ptala? To je faux-pas! Prosím tě, nebuď tak zvědavá a nediv se u ní ničemu, třeba bydlí chudě v malém bytečku a ve starém baráku. Ne abys jí říkala, že je to u nás doma hezčí, snaž se vše chválit a vůbec: raději moc nemluv, a už vůbec ne o nějaké svatbě - to se prostě neříká!“
„Já vím, to je fó-pa“, řekla uznale Nikol.
Když našli hledanou adresu, polkl Robert na prázdno a Niki zajásala: „Ó papá, to není žádná barabizna, to je palác pro lordy!“ Na vstupní brance zarostlé břečťanem se skvěl zlatý štítek s ozdobně vyrytým jménem "Hagen". Zazvonili a Robert jen poznamenal: „Teď bych se už vůbec nedivil, kdyby nám přišel otevřít livrejovaný lokaj v bílé paruce.“
Ozval se štěkot Cézara a paní Ruth Hagen vyšla před dům: „Vítám vás, pojďte dál!“
Robert i Niki byli ohromeni nejen nádhernou vilou s obrovskou zahradou se swimming-poolem, ale i interiérem a zařízením v domě. Niki, která se už nemohla dočkat až si bude moci hrát s pejskem, se velice způsobně zeptala, zda-li může ještě před obědem ven na zahradu s Cézarem. „Dobře, Niki, ale jen na půl hodinky, pak bude oběd hotov, ano?“, svolila paní Hagen.
Při obědě došlo přece jen k tomu, že se Nikol nevhodně ubreptla když paní Hagen vyprávěla, že na sousedním pozemku je psychiatrická léčebna, kde někteří pacienti pracují venku na zahradě. Niki hned zbystřila pozornost a zvolala: „Papá, já jsem je viděla skrz plot a hned jsem to poznala, že to jsou prdloušové...“
„Niki, co je to proboha za výrazy?“, okřikl ji Robert.
Paní Hagen stěží potlačila smích: „Tak, a teď si Niki můžeš, jít zaplavat do bazénu, jsou tady i plavky mé neteře Laury.
„Hurá, to je něco! Papá, smím?“, kvitovala nabídku bouřlivě Niki.
„Vidím, že jsem jasně přehlasován“, Robert si povzdechl a mávl rukou.
Na siestu se s Ruth posadili k šálku kávy do lehátek na terasu tak, aby pro jistotu viděli jak se čvachtá Niki v bazénu.
Načež se s naprostou samozřejmostí Ruth ujala slova ve zcela nekonvenčním stylu: „Roberte, já si myslím, že se můžeme titulovat křestními jmény, souhlasíte?“
„To dokonce vítám, Ruth!“
„Fajn, Robe, a protože vidím, že máte v očích spoustu otázek, předběhnu vás a povím vám napřed něco sama o sobě.“ Rozhodila ruce: „To všechno co zde vidíte, celý dům se zahradou i to částečně kýčovité snobské zařízení domu, mně vůbec nepatří. Navíc jsem tady dnes vlastně naposledy, a to de facto jenom pro to, že jsem chtěla udělat radost vaší dcerušce. Dovedla jsem si představit jak asi bude dovádět v bazénu a jak si bude hrát s Cézarem na zahradě – a vidíte, je tomu skutečně tak!“
„Ruth, já jen žasnu, ale nic nechápu. Proč říkáte, že jste zde naposled a proč to vše kvůli Niki, kterou jste viděla sotva čtvrt hodiny?“
„Vím, že to není obvyklé, ale zamilovala jsem si ji na první pohled. Když se mě zeptala zda-li jsou mé vlasy opravdu černé, nebo jenom načerněné, a já chtěla vědět proč jí to zajímá, odpověděla mi s dětskou upřímností v očích: ‘Můj papá má rád brunety’.“ Robert jen vzdychl a zakroutil hlavou.
Ruth se zasmála: „A ještě musím vysvětlit, proč jsem tu naposled: Do tohoto domu jsem se přivdala před necelými čtyřmi roky. Před třemi měsíci jsem se rozvedla, a od té doby bydlím ve svém vlastním bytě, ale protože můj ex-manžel je na léčení ve Švýcarsku do konce léta, smím sem občas docházet, starat se o dům i zahradu do doby než se vrátí. Soudním rozhodnutím je určeno, že se mám odtud vystěhovat a odevzdat klíče jeho notáři nejpozději do konce srpna. Chtěla jsem tak ještě využít tuto možnost, a proto jsme tady. Nic mne zde nedrží,  mé manželství byl jednak omyl a jednak horor.“
„Tak to vás chápu, Ruth. Také jsem to neměl jednoduché.“
„Ovšem v mém případě, Robe, to bylo navíc komplikováno manželovou nemocí. Pan Hagen, jak jsem až po svatbě zjistila, trpěl od dětství oidipovským komplexem.“
„Ach ne, to je prý chorobná láska syna k matce.“
„Kdyby jen to, Roberte, on viděl ve mně svoji mrtvou matku. Často musel být ošetřován zde vedle na psychiatrii, teď je zase na léčení ve Švýcarsku. Neumíte si představit ty nechutnosti u soudu. Pitvali se hlavně v otázkách sexu, on byl chudák nemocen, a já, necitlivá manželka, která se chtěla rozvádět!“
„Ruth, teď chápu i to, že se s tímto přepychem loučíte s úsměvem na rtech.“
„Roberte, řekněte sám, vyměnil byste vy ty vaše debaty u krbu za tuto studenou, pompézní, snobskou rezidenci?“
„I o krbu už víte? Ta Niki nepoví co neví. Ale máte pravdu, Ruth, já bych neměnil.“
Najednou odněkud přiběhl urousaný Cézar a teprve teď si oba všimli, že je bazén prázdný. „Cézare, kdepak máš Niki?“, zeptala se Ruth.
„Asi se někde opaluje na sluníčku“, odpověděl za něj Robert.

Oba vstali a šli se pro jistotu podívat do zahrady. Volali a sháněli se po Niki, ta však nikde nebyla. Oba trochu znervózněli, Ruth dokonce víc než Robert, který se snažil zachovat klid.
„Cézare, hledej Niki!“, opakovala zoufalá Ruth.
Ten se najednou rozběhl k zarostlému plotu s další zahradou a začal štěkat jako pominutý. Běželi tam za ním a skrze plot ji konečně objevili, sedící ve větvích stromu s nějakým klukem. Ruth si hlasitě oddychla: „Zaplať bůh, že se jí nic nestalo, toho chlapce znám, to je syn od sousedů Dirk.“
Robert zavolal na Niki, ať okamžitě sleze a přiběhne k plotu.
„Papá, on na mně Dirk pískal, myslel si, že jsem Laura...Tak jsme se seznámili“.
Robert se tvářil zle: „A jak ses tam dostala?“
„To bylo lehký, papá, podívej“, a začala šplhat přes plot.
Ruth zachránila možnost bouřky originálním nápadem: „A ty, Dirku, přelez taky a jdeme všichni do bazénu a budeme si hrát na "babu"! Plavek je tady nadbytek.“


 Při pohledu na Ruth v plavkách se Robertovi zatajil dech. Když se později vrátili do domu a Nikol se šla dívat vedle na televizi, řekl jí Robert tiše: „Víte, Ruth, já jsem si o sobě myslel, že už na mne nějaké ženské půvaby moc nepůsobí, ale když jsme hráli na "babu" a já jsem vás v jedné chvíli držel v náručí, tak mě napadlo vás políbit. To by nebylo až tak divné, jako to, že se mi zdálo, že byste snad ani neprotestovala. Zdálo se mi to jenom?“ 
Ruth se záhadně usmála: „Přesvědčte se sám, Niki tu teď není.“
„Hrome, to je výzva!“, zvolal a přisedl si na gauč vedle ní a políbil ji dlouze na rty.
„Robe, zůstaneme ale kvůli Niki raději při vykání, to by byla pro ni moc náhlá změna, která by se mohla projevit negativně, mohla by začít na mne žárlit, nemyslíte?“
„Máte asi pravdu, bude to tak lepší“, souhlasil Robert, „jenže já mám zase jiný otazník - co by tomu asi řekl váš žárlivý přítel z parku, kdyby nás tu takhle viděl?“
„Ach, vy myslíte Herr von Giebitz? Toho mi zprostředkovala sňatková kancelář přes internet “, Ruth mávla rukou, „ten pán nemá vůbec právo něco říkat.“
„Takže jste se ale rozhodla, co nejrychleji znovu vdát?“
„Víte, Robe, nejsem už nejmladší a chtěla bych mít ještě děcko. Musím bohužel spěchat, čas hraje proti mně.“


Robert nechtěl být zvědavý, ale nevydržel to: „A Herr Giebitz  nepřichází v úvahu?“
„Ten pán, když zjistil, že mi tento palác nepatří, ztratil rychle zájem, ale já taky. Já holt nemám palác a on nemá charakter."
Robert se zamyslel nahlas: "To by bylo zajímavé vědět 
na kolikátém místě asi bych byl takový já, myslím v užším výběru vašich internetových kandidátů..."
„Roberte, v tom "užším výběru", pokud by vůbec nějaký existoval, by k dnešnímu datu byla pouze jedna osoba, jakýsi pan R.H.“ 
Ruth se bezděčně kousla do rtů, uvědomila si pozdě, že jí nechtěně ulétlo něco, co by asi žena de facto cizímu muži neměla říkat. Rychle to obrátila v žert: „Promiňte, Roberte, to měl být jenom vtip.“ 
Robert naopak zvážněl, zamyšleně si prohrábl vlasy a pak pomalu, jako by vážil každé slovo, pravil: „Ruth, přála byste si eventuálně, abyste nemusela předělávat monogramy na kapesnících, na prádle a na kufrech a bůhví na čem ještě, kdyby...“, zarazil se a přemýšlel.
„Kdyby co, Robe, dokončete tu myšlenku“, řekla Ruth dychtivě.
„No, ku příkladu, kdybyste si vzala někoho se stejnými iniciálami. To mě jen tak právě napadlo – taky jako vtip“, zamumlal Robert.
„Robe, zkusme teď aspoň chvilku mluvit vážně“, navrhla Ruth.

„Já vím, Ruth, to byl jen můj šílený nápad, vyvolaný to hrou "na babu" v bazénu, jinak by mě nikdy nenapadlo mluvit o svatbě se ženou, kterou vidím podruhé v životě."
„Papá,“ ozvala se nečekaně Niki stojící ve dveřích, „ty jsi mi přece říkal, že se nemá mluvit o svatbě, že je to fó-pa.“
"Máš pravdu, Niki, ale podruhé neposlouchej za dveřmi, když se baví dospělí!"
"Niki, podívej, my jsme se s tvým papá dohodli, že budeme dobří přátelé a nějaká svatba není vůbec důležitá," dodala Ruth. 

http://www.youtube.com/watch?v=KQa1-DqOkQk