16 listopadu 2008

Zpřetrhané vztahy...

Vzpomínka na Křivoklát II.
Tento příběh zcela logicky navazuje na srpnovou story „Sedmnáctka“.

Sedmadvacet dlouhých let emigrace narušilo veškeré vztahy mezi všemi mými kamarády, příbuznými i známými, někdy jen dočasně, jindy naopak nenapravitelně. Tak třeba můj bratranec Pepa, žijící celý život, tak jako jeho rodiče na Křivoklátě, nebyl nikdy velký psavec, měl potíže s gramatikou a když se mu nějaká dívka jeho snů vysmála, že jí napsal v dopise: „U nás bil včéra velkej výtr.“, zapšknul se a co možná se každému psaní vyhýbal. Tak se stalo, že rovněž na mé dopisy a pohledy z emigrace ani jednou nezareagoval, až mě to naštvalo a přestal jsem mu psát taky.

Ihned po sametové revoluci, kdy jsem opět směl navštívit svoji vlast, jsem začal navazovat zpřetrhané pletivo vztahů. Bylo to někdy docela zajímavé a vzrušující, někdy ovšem došlo ke zklamání. Ta doba odloučení je moc dlouhá na to, aby se lidé neodcizili. Nejprve jsem navázal styk s přáteli v Praze, s nimiž jsem si po celou dobu dopisoval a tedy znal i jejich adresy a potom jsem se rozhodl zajet za bratrancem.

Byl krásný slunný červnový den, když jsem zase po tolika letech jel z Prahy na Křivoklát, ovšem už nikoliv na kole, jako kdysi za mlada, ale autem. Nejprve nastalo hledání, kde můj bratranec bydlí. Naštěstí je toto městečko tak malé, že se dalo doptat dle jména. Byl jsem v první chvíli zaskočen, když mi na moji otázku: „Dobrý den, paní, nevíte kde zde bydlí Čulíkovi?“, bylo odpovězeno: „Mladý nebo starý?“
Hlavou mi projelo, že staří Čulíkovi byli přece má teta se strýcem, ale ti už jsou dávno po smrti. Teprve pak jsem si uvědomil, že těmi starými je teď zřejmě míněn můj bratranec se ženou a mladí budou patrně už jejich děti, které vůbec neznám.
„Ano, já hledám ty staré“, řekl jsem po malém zaváhání. Paní mi ochotně ukázala kam mám jet a já se dostal k jakémusi domku bez čísla a bez jmenovky u zvonku. Zazvonil jsem jak popelář a ve dveřích se objevila široká rozevlátá bělovlasá žena v červeném županu: „Koho hledáte?“
Ze svatební fotografie mého bratrance jsem věděl, že si tenkrát vzal jakousi hubenou černou dívku, proto jsem se zeptal opatrně a nepřímo: „Prosím vás, bydlí tady Čulíkovi?“
„No, to sme my, přece!“ Pak se objevil Pepa na zápraží a vše se objasnilo, ano, ta hubená černovláska byla nyní bělovlasou boubelkou.
Pak jsme si s Pepou hezky popovídali, já věda, že on chodil rád na ryby, jsem mu přivezl z Německa nějaké rybářské náčiní a dobré cigarety, pro jeho manželku pikslu kávy, čokoládu a víno. Potom jsem je pozval do nejbližší hospody na oběd a při té příležitosti padla i moje otázka, zdali zde ještě žije moje dávná láska Jaruška. „Samozřejmě, že tu žije“, řekl Pepa, „je sama, děti bydlej nevím kde jinde a vona je už dávno vdova“.

„Pepo, člověče, já mám nápad!“, ťukl jsem se do hlavy, „ukážeš mi kde bydlí, zajedeme tam spolu, já mám auto s německou poznávací značkou, ona mě po těch třiačtyřiceti letech určitě nepozná, ty si vymyslíš něco co od ní chceš a mě představíš jako nějakého Němce, co sem přijel na dovolenou. Já budu do toho kvákat strašně špatnou češtinou, jako: »Já mnela česky bábička, ja byla dycky dóbra sokolóvna!«, chápeš, co to bude za fór?“
„Nojo, ale proč tam jako za ní jdu s tím Němcem?“, ptal se oprávněně Pepa.
„Třeba něco jako od spolku hasičů, pozvání na ples, nebo tak něco...“
„Teď v červnu hasičskéj ples, to je blbina! Ale počkej, von ten náš spolek dobrovolnejch hasičů vybírá sponzorský dary na novou stříkačku. Tady totiž dost nedávno hořelo a zrovna ten obecní barák, kde dříve bydleli naši. Nežli přijeli hasiči až z Rakovníka, tak úplně vyhořel, že se musel zbourat, teď je tam parkoviště.“
„Výborně, a zeptáš se jí jestli chce třeba taky přispět a zdůrazníš, že já jsem už sponzoroval tisíc marek a teď spolu objíždíme všechny lidi dobré vůle!“
Pepova žena k tomu jen podotkla, že ona ale s námi k Jarce nepojede, protože jí to připadá jako u blbejch. Ihned a rád jsem s ní souhlasil.

Po obědě jsme tedy oba usedli do mé stříbrné Mazdy, která v té době a v tomto kraji působila zcela exoticky a Pepa mne navigoval k domku Jarušky. Ještě jsme si rychle zopakovali scénář a v napětí jak se nám povede naše divadélko, jsme vystoupili z auta přímo před jejím hezky udržovaným domečkem.
Po zazvonění se pohnula záclonka v horním malém okénku, ve kterém se objevila šedovlasá, dosud však hezká hlavička Jarušky, načež se ozval, jako za mlada, její impulzivní výkřik: „Jůů Mirek!“

Tím nám ovšem totálně znemožnila náš nastudovaný výstup, ale mně to lichotilo, že po třiačtyřiceti letech mě okamžitě poznala.
Bylo vidět, jakou má radost a hned nás pozvala nahoru na kafe a bábovku. Při té příležitosti jsem jí vylíčil, jak jsem jí tenkrát šíleně miloval, ale nikdy - až teď s malým zpožděním - jí o tom nic neřekl.
Naše zpřetrhané vztahy byly v tomto případě znovu navázány...


...A vzpomínka po dalších letech:
http://mirtoms.blogspot.com/2010/04/byli-jsme-ctyri.html