01 října 2008

Záhadný Andy

Televizní moderátorku pořadu "VIP na tapetě", Gitu Sanderovou potkalo dnešního dne podivné překvapení. Její asistentka jí ohlásila návštěvu jakéhosi pana Andrease Hellera, který sice nemá termín, ale domáhá se s ní nutně promluvit, je to prý věc životně důležitá.
„Pusťte ho tedy dál, já už se ho nějak zbavím“, vzdychla si Gita.
„Dobrý den, já jsem Andreas Heller, prosím o tři minuty vašeho vzácného času.“
„Prosím, poslouchám“, řekla Gita a podívala se na hodinky.
„Jsem Čech bydlící v Německu a nedávno jsem se v časopise dočetl něco o vašem pořadu o těch –é– tapetách. Vtom, jako když mě blesk praští, jsem vás poznal... tedy, abych to řekl přesně – skoro určitě poznal.“
„To je ta nejtuctovější záminka, kterou slýchám, milý pane, očekávala bych od vás něco originálnějšího“ , řekla otráveně.
„Ne-ne, jestli se totiž váš otec jmenuje Jan a matka Ema a bydleli jste před cirka třiceti roky v Mnichově, tak v tom případě jste vy opravdu má sestra!“
„Pozor, milý pane, otec je sice opravdu Jan, a matka, která už bohužel nežije se jmenovala Ema a v Mnichově jsme také bydleli, jak jste se patrně dočetl někde v bulváru, jenže já nemám žádné sourozence! To je laciná finta, máte smůlu, sbohem“, řekla Gita a stiskla knoflík na sekretářku: „Anito, ten pán odchází!“
Heller se otočil na přicházející dívku: „Anito, bratr vaší paní šéfové tu ještě moment zůstane, prosím, přineste nám dvě kávy!“ Dívka opět poslušně vycouvala.
„Tedy to je drzost přímo kolosální!“ Gita vyskočila z křesla.
„Klid, Brigito, já tady mám důkaz, podívej“, Heller vytáhl z kapsy list papíru, „a můžeme si klidně tykat, vždyť jsme opravdu sourozenci!“
„Ukažte“, Gita mu vytrhla jeho papírek, na němž byla jen jedna věta, napsaná nepochybně otcovou rukou:
Jan Sander, narozený 7.5.46, stvrzuje tímto, že bude po dobu 18-ti let platit na konto Lucie Hellerové, narozené 19.11.56 měsíční podporu 150,- DM, za předpokladu, že se L.H. neobrátí na soud o alimenty. Mnichov, dne 13.12.1980... (podpis Jan Sander)
Brigita těžce dosedla za stůl:
„Kde jste to vzal?“
„Moje matka byla loni v nemocnici a já jsem čirou náhodou, při hledání knoflíků v šití, narazil na krabici se starými dopisy. Na jedné zalepené obálce stálo: Otevřít až po mé smrti. Zvědavost mi nedala a já to nad párou otevřel. A tohle je kopie toho, co jsem tam našel.“
„Řekl jste o tom matce?“, zeptala se vzrušeně Gita.
„Ne, neměl jsem odvahu, zalepil jsem to a dal zpátky. Bylo mi to trapné. Od malička mi matka tvrdila, že můj otec zmizel a nic jí neplatil. Jediné co o něm ví, že je ženatý, má dceru Birgit a žije bůhví kde v Jižní Americe. V mém rodném listě stojí jen: otec neznámý...“ Vzdal jsem se dalšího vyptávání, cítil jsem, že matku každý můj dotaz nervuje. Až teprve teď, po objevení článku v novinách o tobě jsem se rozhodl jet do Prahy. Máti chtěla jet se mnou, bydlíme tu u jejích příbuzných, ale o tobě ani o mém detektivním pátrání nic netuší.“
„A hodláte jí to teď říct?“ Gita byla nervózní jako před živým vysíláním.
„Brigito, tykej mi už konečně, jsme přece normální sestra a bratr!“
„Já tomu pořád ještě nemohu uvěřit..., kdy jste se narodil?“
„26. října 1980, už taky nejsem nejmladší“, řekl a pokýval hlavou.
„No to je čím dál horší, já jsem se narodila 29. ledna 1980!“
„Proč horší? Že jsi starší než já?“, rozesmál se Andreas.
„To ne, ale to znamená, že můj otec...“
„Pozor, náš společný otec“, opravil ji.
„Já chci říct, že můj otec měl poměr s tvojí matkou v době když moje matka rodila, a kdy nebylo vůbec jasné, zda ten porod přežije. To je opravdu hnus, to mu musím tvrdě vytknout ještě dnes. Celý život jsem si otce vážila jako čestného člověka, a teď tohle - přetvářka a lež!“ Gita byla celá bez sebe: „Chudák máma nic netušila a byla mu celý život věrná, to mi řekla ještě před smrtí před dvěma roky.“

Sekretářka donesla dvě kávy. „Anito, teď nejsem pro nikoho k mání, žádné telefony a tak, ten odpolední termín u zubařky přesuň, prosím, na příští týden.“
Anita se potutelně uculila: „Ano, paní Sanderová, to chápu.“
„Brigit, každý člověk někdy selže, nedělej z toho takovou aféru“, Andreas se ji snažil uklidnit, „víš co, pojď, půjdeme spolu to naše setkání oslavit, zvu tě na dobrý oběd.“
Gita se konečně usmála: „Andy“, zakroutila hlavou, „smím ti tak říkat, bráško?“
„Ano, a od nynějška se už nikdy neztratíme, slib mi to a dej mi pusu!“
Brigita ho políbila na tvář: „A co vlastně děláš, čím jsi, kromě toho, že jsi můj záhadný bratr?“
„Jsem takový zatím málo známý pisálek a ilustrátor.“
„Hm, to jde. Umělec!“, řekla s nádechem lehké ironie.
Oběd se protáhl na dvě hodiny a stále si měli co povídat. Načež Andreas doprovodil Gitu až před dům, ale nahoru si zatím netroufal jít. Ona také usoudila že musí napřed otce trochu psychicky připravit a potom se uvidí.

Doma pak rázně a bez okolků začala okamžitě s tvrdým výslechem otce: „Jene“, říkala mu tak jako její matka, na jeho přání po její smrti, „proč jsi celý život tutlal, že máš nemanželské dítě?“
„Tak už i tohle jsi vypátrala, Giti?“, řekl vzrušeně.
„Nereaguj na otázku otázkou! Nejsi přece slizký politik!“, kladla důraz na každé slovo.
„Ano, zatloukal jsem to, kvůli tvé matce, kterou by tahle pravda moc bolela a věř mi, že jsem tím trpěl taky. Nechci se tím omlouvat, ano, byla to ode mne podlost. Už je to tak dávno, že to snad ani není pravda, ale vyzpovídal jsem se z toho v mé závěti. Jinak jsem jí byl celý život věrný, až na tento jeden jediný úlet v oparu silvestrovské noci.“
„Jene, lžeš, už zase lžeš! Proč ani teď po tolika letech nemluvíš pravdu? Ty’s měl milenku v době, kdy moje matka rodila, a kdy nebylo vůbec jisté, jak ten porod dopadne! Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě!“

„Takhle to nebylo! Nevěrný jsem jí byl, ano, a sice na našem firemním Silvestru, Ema tam se mnou s tím velkým břichem už nechtěla jít, stalo se to potom v noci s jednou servírkou v hotelu Adler, Lucie se jmenovala, porod byl o měsíc později, jak víš, 29.ledna. Já jsem byl skoro po celou dobu u tvé matky, právě proto, že jsem měl černé svědomí. Věděl jsem, že jestli porod špatně dopadne, budu si to do smrti těžce vyčítat.“
„A ta servírka tě asi svedla, že jo“, řekla Gita kousavě.
„Ne, Gituš, byl jsem mladý a Ema měla problémy s těhotenstvím tak značné, že jsme nejméně půl roku nemohli mít sex...vím, že ani to mě neomlouvá, ale snad je to aspoň jakási polehčující okolnost,... ale jestli mi to nevěříš, moc by mne to bolelo.“
„A neměl jsi s tou Lucií ještě něco potom, někdy později, třeba v únoru?“, kombinovala Gita.
„Ne, to vylučuji!“, řekl naprosto rozhodně Jan, „nevěrný jsem byl jen jednou!“
„Ale potom by musel nutně lhát Andy!“, Brigita se ťukla do čela, „deset měsíců těhotenství, to je biologický nesmysl“, vyskočila z křesla a běžela k telefonu. Jan nic nechápal.

„Andy, ty ses nemohl narodit koncem října, ale patrně už koncem září!“, spustila Gita.
„Drahá sestřičko, přece nejsem zbrusu blbej“, reagoval Andreas.
„Je tu zádrhel, prosím tě, přijeď hned k nám a vem sebou matku, občanku, pas nebo rodný list! Chci vás představit na-še-mu otci a musíme si vysvětlit, kdo tady vlastně blábolí z cesty. Matce řekni, že se jmenuju Orlová, že jsme se do sebe zamilovali na první pohled a nakukej jí třeba, že se budou dnes u nás konat zásnuby. Přijeďte rychle, vezmi taxíka!“
„Už letíme helikoptérou! A s tou láskou na první pohled to fakticky souhlasí!“, chechtal se Andy.

Načež Gita vylíčila otci jak se dnes, až takřka na stará kolena, seznámila se svým bratrem a přiznala, že je Andy docela sympatický: „Nechápu ovšem, že by si nepamatoval své datum narození. To je buďto vrchol sklerózy, nebo je to určitá jeho slabomyslnost!“
Nervózní Jan chodil po bytě sem a tam: „To chce klid, Gituš, uvidíš, to se určitě vysvětlí až přijedou.“ Ty dvě hodiny čekání jim oběma připadaly nekonečně dlouhé a když konečně dorazili, byl Jan poněkud zklamán.
Lucie ho nepoznala a spustila vodopád slov ihned ve dveřích: „Promiňte pane Orle, já jsem Lucie Hellerová, tady můj syn Andreas se asi zbláznil a dotáhl mě k vám, prý na zásnuby, což je mi opravdu trapné. Tvrdí mi, že se dnes s vaší dcerou do sebe zamilovali na první pohled! Já tomu prostě nemohu uvěřit. To je přece šílenství! Co tomu říkáte vy?“

Jan uvedl hosty do obýváku a promluvil diplomaticky: „Milá paní Hellerová, posaďte se prosím, sem na gauč, aby to s vámi, promiňte, nešvihlo. Mé jméno není Orel, což je německy Adler, ale tak se jmenoval jistý hotel, ve kterém kdysi pracovala nápadně krásná česká servírka Lucie.“
„Ach, né...“, Lucie si oběma rukama zakryla ústa.
„Ano, ano, krása zůstala“, řekl Jan, „a také naši mladí jsou krásní sourozenci. No, a já jsem obyčejný starý omšelý balvan Jan Sander.“
„Této chvíle jsem se celý život bála“, vzlykla Lucie, „ale jak je to možné, že se ti dva našli, taková děsná neuvěřitelná náhoda!“
„Já jsem té neuvěřitelné náhodě dost napomohl, mami, dík tomuto papírku“, řekl Andreas a vytáhl z kapsy již celý pomačkaný Janův úpis a dal jí jej přečíst.
„Milá Lucie“, začal Jan, „vraťme se o tu řadu let nazpět a pokusme se vyprávět zde našim dospělým dětem, jak se to tenkrát vlastně seběhlo. Mají na to právo. Navrhuji pochopitelně tykání všichni všem, a pak to půjdem někam řádně oslavit!“
„Jane -é- ty totiž...já to...“, zmatená Lucie potlačovala slzy.
Gita nalila koňak do čtyř napoleonek: „Milí rodičové, my děti, vás vítáme do naší rodiny!“
„Tak, a teď už jen zbývá vysvětlit tu záhadu s mými narozeninami", řehtal se Andreas, "vypadá to tak, mami, že je buď chyba v papírech a nebo jsem vo měsíc přenošenej...!“
Lucie se rozplakala naplno. Slzy se jí valily do bujného výstřihu a ona je nestačila utírat: „Jendo, promiň, já se tak stydím – já se strašně stydím – ale Andreas není tvůj syn!“
Andreas zatleskal: „Bravo, mami, tak to se ti povedlo!“
„Jane, odpusť mi to, já jsem byla tenkrát v hrozně bídné finanční situaci a k tomu všemu mne ten gauner, ten úplně bezcharakterní Bruno, opustil a zmizel někde v Paraguayi... nebo kde... Když už jsem si nevěděla rady, vyhledala jsem tě...a nalhala jsem ti, že je to tvoje dítě. Byl to můj jediný životní podvod. Ty peníze ti ale teď všechny do halíře vrátím!“
Jan mávl rukou: „Čert vem ty alimenty, neplatil jsem je holt na svého syna, ale možná na svého budoucího zetě!“
„Gito, slyšíš to?“, zajásal Andreas, „my dva jsme naprosto vzájemně si cizí lidé! To je přece ideální, my bychom tudíž mohli...“
„Spolu normálně chodit“, dodala Gita a sedla si mu na klín. Načež se otočila k otci: „Jene, křivdila jsem ti, to je mi líto, moc se ti omlouvám...“
„A Jendo, ani ty se na mne nezlob-íš?“, Lucie se zajíkla.
„Proč bych se zlobil?“, řekl Jan klidně, „aspoň nevypadám v očích našich mladých jako notorický sklerotik, který už zapomněl, kdy a kde se zapomněl!


http://www.youtube.com/watch?v=AY62QByUYJQ