13 února 2008

Karnevaly jako takové

Pro tyto atrakce mám sice pochopení, i když nejsem příznivcem tohoto druhu humoru. Nemám rád skrumáže a průvody se mi odjakživa hnusily.
Nedovedu se prostě řehtat nosům na gumičce a do zadku se kopajícím klaunům.
Nenadchnou mě svojí nahotou jihoamerické krásky, ba ani operetní uniformy rozjařených dlouhonohých Němek. A přitom nejsem suchar a humor mám nadevše rád...
Uznávám však, že karnevaly všeobecně, jsou důležitým ventilem pro uvolnění celoročně nastřádaných frustrací obyvatelstva. Jedni se zaměřují na zesměšňování vládních činitelů, druzí zase v tom hledají únik ze všedního dne a pořizují si drahé kostýmy a hrají si na něco nóbl, ale všichni se těší na jaksi tolerovanou erotickou rozpustilost. Je totiž statisticky zjištěno, že nejvyšší porodnost v roce je vždycky devět měsíců po karnevalu, a je jedno jestli, je to v Brazilii nebo v Německu.

Když jsem pracoval u americké firmy Univac v essenské filiálce, měli jsme tam dobrou partu a chodili často společně na obědy do různých restaurací, někdy i večer na tanec do diskotéky. V době karnevalu jsem se ale nikdy nezůčastňoval jejich eskapád z jednoduchého důvodu, nic mi to neříkalo, televize toho byla plná a prostě mě to nebavilo.

V roce mého rozvodu se tři dívky ze sekretariátu Marianne, Karin a Susanne nějak tajně smluvily, že mě musí rozveselit a dostat na karneval. Snad měly představu, že když jsem teď zůstal sám s šestiletou dcerkou, že je mi asi dost smutno.
Marianne přišla, z ničeho nic, za mnou do kanceláře, v ruce měla jakousi černou látku a na sobě červený pulover, který zvýrazňoval její lepé tvary a začala tak trochu ostýchavě mluvit o mém nedávno namalovaném obrazu, který visel za mnou na zdi. „Herr Toms, já jsem si všimla, že dovedete krásně kreslit a tak mě napadlo, jestli byste mi mohl namalovat bílou tužkou na tuto černou látku vaše ruce.
 Myslím jenom tak obtáhnout roztažené prsty, jako při „grabschen“, a při tom rozložila tu látku na stůl, „a já bych si pak ty ruce vystříhla a přišila na tenhle pulover, co mám na sobě.“
„Marianne, obkreslit prsty, to není problém, ale já nevím, co to je grabschen?“
„Jéé, vy opravdu nevíte, co to znamená?“
„Nevím, nejsem rodilý Němec a tohle je asi něco málo používaného...“
„No, tedy používané to je a dosti často. A dělají to chlípní muži, když zezadu chytnou ženu za prsa, to je grabschen.“
„Aha, tak to jsem se něco přiučil, takže“, dělal jsem blbečeka, „tím chcete říct, že musím provést to grabschen s vámi a dle toho namalovat ty mé ruce...“
„Ne, to přece můžete namalovat tady na stole.“
„Nojo, ten stůl je ale rovný prkno a já musím vzít v úvahu to zakřivení povrchu!“
„Ne“, zasmála se, „to zakřivení vznikne samo, až si to našiju na pulover a obléknu.“
„Tak dobře, já to namaluju jenom tak podle mé fantazie, ale vy se mi potom přijdete ukázat, abych to mohl technicky posoudit a přezkoušet, jestli jste to grabschen správně umístila.“ Marianne se uculila a mrkla na souhlas.
Překvapením pro mne bylo to, že ona to pak nechala ještě okopírovat svým kolegyním Karin a Susanne, a ty potom všechny, tři patřičně nalíčené a ve stejných puloverech si pro mně přišly, že s nimi musím jít teď, ve firemním volnu, na karneval. Byl jsem na to hrdý, že na všech třech poprsích se vyjímaly obtisky mých rukou, a tak jsem svolil, že s nimi půjdu, ovšem pod podmínkou, že je napřed pozvu na skleničku a až se důkladně napijeme na tykání, bude mi dovoleno provést všechna tři technická přezkoušení onoho grabschen... 

http://www.youtube.com/watch?v=_7ZmhEGFHj8